Je libo dědictví nebo spartakiádní kužel?

Měl jsem sen. Že bych měl mít sen. A že o tom snu napíšu. A že se v úvodu bude opakovat stále jedno slovo. Sen. A že hned tři věty začnou písmenem A. Od té doby věřím na proroctví. Jak může každý vidět: stalo se to do posledního písmene. Tedy spíše do prvního, vezmeme li v potaz zákonitosti abecedy.

V tom snu ve snu na druhou jsem kromě slovních hříček pátral po svých předcích. Je to teď prý módní, šplhat po rodokmenovém stromu.

Zároveň jde přitom o risk. Za prvé může člověk kdykoliv spadnout, zvláště dostane li se do slabších horních větví, v nichž ztrácí obvyklou jistotu i ošlehaná matrikářka.

Za druhé je možné narazit na předka, jenž byl všem spíše u zadku a na kterého by hledající jistě nebyl pyšný. A právě někdo takový se v tom snu ve snu zjevil. Ve špici větve se vyjasnila nejasná tvář rytíře ze třináctého století. Fotka u něj nebyla, fotoaparáty v té době zdaleka nedosahovaly takové kvality jako dnes. Upřímně, nikdy by mě nenapadlo, že k sobě patříme. Že jsme jedna krev. Zkrátka nic tomu nenasvědčovalo. Člověk aby si při pátrání pořizoval křišťálovou kouli nebo co. V letáku sice psali, že budou od čtvrtka v akci, ale musel bych si koupit dvě a k tomu spartakiádní kužel. Děkuju pěkně.

Abych se vrátil k tomu rytíři. Jelikož se zjevil ve snu, možnosti byly neomezené. Tudíž jsme prohodili pár slov.

„Takový šústek, že je pokračovatel mého rodu?!“ začal ne zrovna přívětivě. „Dovol, abych se zasmál.“

„Dovoleno.“

„Nechce se mi. Co vlastně chceš tak nutného, že mě budíš z věčného spánku?“

„Pátrám po předcích a…“

„A chceš dědit, co? Tak to sis, jinochu nuzný, vybral špatně. Po mě nikdo nezdědil ani šlechtický titul. Před smrtí jsem ho radši spolkl.“

„Kde jste k němu vlastně přišel?“

„V Plzni. Jednu věc jsem ale do dědictví zahrnul. Tuze vzácnou.“

„Co to bylo?“

„Pompeho choroba. Byla o ni rvačka. Na nejslabší nezbyly ani syndromy.“

Při těch slovech se vypařil a zbylo po něm jen rezavé brnění. To mi ho připomíná vždycky, když se břinknu do loktu. Tím jsem také košatění rodokmenu ukončil. Nyní doufám, že ve třináctém století byla ještě notářská křesla prázdná. Jinak by jistě z rytířova dědictví dostal každý svůj díl. Nejhorší by na tom bylo, že bych kvůli tomu musel ještě někde běhat. A to nemluvím o zdanění. To už si radši skočím pro ten kužel.