Otevřený dopis Alter Egu I.

Víš, jak jsi říkal, že nenávidíš "správné lidi"? Ty sebejisté a vlastně vším si jisté, upravené, usměvavé, komunikativní, flexibilní, na řešení orientované lidi od vedlejšího stolu v kavárně (restauraci, pivnici, non - stopu)? Ty, co vždy mluví hlasitěji, než by měli? Taky je nemám ráda. Jen to lépe skrývám. Protože znám důvod a nejsem za něj na sebe vůbec hrdá. Je to totiž závist.
 

Už od dětství jsem chtěla být stejná jako ostatní, nevyčnívat v žádném směru. Ale nikdy mi to moc nevycházelo. Mluvila jsem buď příliš a rychle, nebo málo a potichu, Byla jsem buď hrozně in, nebo naprosto out (v dětském kolektivu je často lepší to druhé). Skvělá, nebo totální průser. Ať tak, či tak, stále mimo a nedokázala jsem zapadnout.

Vidíš tam tu holku? O co jednoduší by bylo být jako ona! Oblékat se takhle, včetně těch sportovních kalhot. Vypadat stejně, nejsem nervózní z lidí na ulici, co si mě prohlíží. Sotva kdo cizí by si mě všimnul. Určitě nežije sama. Je sice možné, že doma jí mladej hned mezi dveřma při příchodu preventivně jednu natáhne, ale nakonec si stejně padnou kolem krku. Nikdy by ho neopustila, protože ho miluje - a on miluje ji. Potřebují se. Asi plánují miminko, pokud už nějaké děti nemají. Nedělá jí problém dlouze hovořit s neznámými lidmi o ničem. Vyrazit si na drink jí stačí jednou za čas. Obden v hospodě bys ji nenašel (tak jako mě). A pokaždé je to událost. S kámoškama se vzájemně podporují. I když minimálně jedna z nich v minulosti spala s jejím přítelem. A několik jich v budoucnu spát bude. Sleduje televizi a nejspíš moc nečte. Šťastnou ji udělá, když si v obchoďáku koupí nové boty.

Vidíš? Tohle já mít nikdy nebudu.