próza

Proč už nepíšu prózu? Bojím se jenom toho, že už to neumím? Že se neumím vyjádřit psaným projevem? Nebo není prostě jenom o čem? Mohl bych psat o těch pičovinách, co se mně dějou, ale tou 'básní' je to tak nějak jednodušší. A jak sme se bavili s Lieslerem v ateliéru, češi si zjednodušujou všechno. Ale ono mě to baví. Jenom se vymlouvám, že nemám na nic čas.

Mohl bych napsat o tom týdnu, kdy sem potkal v pondělí Štěpánku a ona se mi líbila. Ve čtvrtek ráno, když sem byl ještě navalený po středečním lijavci jsem ji pozval na kafe. V pátek večer už jsem u ní přespával. Zvláštní. Nechápu, co se jí na mně líbí. Vždyť jsem podle ksichtu zmrd, kterému je všechno jedno. Ale to možná holka, co je čtyři roky ve vztahu chce. Někoho, komu je většina věcí jedno. Nevím. Mrzí mě, že si neumím odpírat takové obyčejné věci, jako jsou holky. Nechci tím nikoho urazit. Holky mám rád.

Seděli jsme na posteli její sestry a ve vzduchu bylo všechno. Nebo alespoň já jsem to cítil. Už od té chvíle, kdy si mě přidala do přátel a já viděl, že má kluka, ale přesto mi napsala, že na to kafe ji pozvat můžu. Pak se mě zeptá, jestli du do kina. A já prostě musím vyhrávat. Čili hospoda. Čili tramvaj k nim domů. A sedíme na posteli a ve vzduchu je cítit ten její souboj. Bije se sama. MMA je proti tomu hovno. Odpovědnost a čest dostává na držku od obyčejného chtíče.
'Ty se mi prostě líbíš'
'Hm'
'Já nevím co chci udělat'
'Já vím'
A už je nahá a líbá mě. Dá se tomu kurva nějak vyhnout? Vždyť doprdele nejsem žádný krasavec. Jsem zmrd s dírou mezi zubama a velkým nosem ve vytahaném svetru. Proč to nejde prohrát?

Ráno snídaně s ní a její sestrou, která na mě čumí. Proč kurva? To to mají v genech? Nebo už se mně zdá, že čumí každá? Radši vypadnu, než přijde její přítel. V metru jenom pusa na čelo. 
'Nedělej kraviny.' říkám
Ale ona je dělá.

To byla sobota, nějak jsem se z toho přes týden vyléčil. Ale když říkám přes týden myslím do středy. Ve středu. Fakin večírek, na který se mně ani moc nechtělo. Ale co by to bylo za večírek, kdybych nezůstal ležet v kuchyni na zemi s tou holkou, co na mě čuměla už skoro rok? Proč se tomu nevyhnu, když je to tak unavující a vyprazdňující? Teď není čas, ani chuť na pubertální vtipy. Je to pro mě tak obyčejné, že se mně o tom nechcou ani psat žádné přirovnání. Krk mě bolí, jakdybych spal na loži Záhořově. Beztak mě čert trestá za mou necitelnost.

O pátku se bavit asi nebudu, to bych dneska spat nešel. 

V sobotu přijela ona. A na to bych přirovnání našel. Konečně nebeský klid. Vedle ní bych chtěl ležet tři týdny a mlčet, jenom vědět, že ležím vedle ní. Proč? Nevím. Jak se to vůbec stalo? Myslel sem, že už sem na ni zapomněl. Možná jsem to jenom odsunul do zadní části mozku, protože by to moc bolelo. Ale teď po roce zase chci s ní skočit na stopa a jet do Mnichova na Priessnitze. Nechápu to. Nevím co chcu. Ona je jedna z těch vyvolených. Z těch, které chcu já, ony mě taky, ale nejde to. Proč?

Protože nemám vlastní myšlenky, tak si zase pujčím cizí.
A když zavřu oči,
tak jsem napůl mrtvej,
a když je otevřu,
říkám si proč nebejt.

Štastnej.

Nejsu ani Veselý. Su jenom Psotka. Su z toho vyčerpaný. Nemám chuť, ani čas číst, ani psat. Nemám ani nápady, ani příběhy, o kterých bych chtěl psat. Děje se mně toho hodně, ale mám pocit, že jediná pomoc je vyblit to do té básničky, nebo co to je. Kdybych to měl popisovat a prožívat znova, tak to bude znova vysávat ty zbytky mě, co tam někde zůstaly.

Čili dobrou.