Kytice zla (Erben remix)

Já měla zlý té noci sen:
on ke stolu se plíží tiše.
Nechoď, dceruško, k vodě ven,
teď matka hrůzou sotva dýše,

Již ztahuje po něm ruku —
Ve mdlobách tu matka leží,
Hajej, dadej, synku můj,
poledne zvon když udeří;

Byla noc, byla hluboká,
můj bezděčný synu!
Měsíček svítil s vysoka,
já žalostí tu hynu.

„Pro Kristovu drahou muku!
“Dej sem dítě!““ — „Kriste pane!
„Hajej, dadej, mé děťátko,„
Ach můj milý! ach pro nebe!

Již jedenáctá odbila,
zemřela matka a do hrobu dána.
A lampa ještě svítila,
když přicházely každičkého rána...

Pěkná noc, jasná - v tu dobu
siroty po ní zůstaly.
Vstávali mrtví z hrobů,
a matičku svou hledaly.

Poznaly dítky matičku po dechu:
pod plachetkou osoba!
A nežli zvíš, jsi hrobu blíž 
hlas — vichřice podoba!

Umrlý vstává po třetí,
malý, hnědý, tváře divé
Na polomrtvou otočí.
o berličce, své hnáty křivé.

Tu mrtvý, jak se postavil,
hrej si! — tu máš kohouta!
Pádem se na zem povalil,
bouch, bác! letí do kouta.

Bílé šatičky smutek tají
a mrtvý zas se položiv,
v perlách se slzy ukrývají,
natáhnul údy jako dřív.

I zželelo se matce milých dítek;
pojď, vem si ho zlostníka!
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
dvéře zlehka odmyká.

„Maria panno! při mně stůj,
a na topole podle skal
u syna svého oroduj!
zelený mužík zatleskal...