Fénix

V proudu jisker spalující touhou,

kráčíš štiplavě studenou mlhou,

vstříc smrti, strachu navzdory,

vstříc pravdě, co rozšíří Ti obzory.

 

Pokorně uléháš do vlastního popela,

pokorně přijímáš, co dávno jsi věděla,

teď slyšíš, co věky už duše šeptala,

teď víš, proč ses jí nikdy neptala,

proč pod nohama cesta uhýbala,

pak slzy, že jen napůl jsi tu byla,

najednou obě jste se ztratily,

Ty i duše, divíte se, kde jste žily…

 

Kdo za Vás tu mělce dýchal?!

Kdo všechny ty voly píchal?!

 

Kupec lásky platí vlastní měnou,

ta odchází s příboje pěnou,

mizí v písku, mezi prsty,

není směru, není cesty.

 

Pachuť, prázdno, zlost,

nejsem tady přece jenom host,

je to moje šance, tady být,

probudit se, přestat snít.

 

Tak teď mi slib něžné objetí,

slib, že příběh se změní z prokletí,

V slzy a sladký smích,

v život, ten nejkrásnější hřích.

---