goneBYnow

Protivně mi bzučí v hlavě chmury,

přikrytý nocí, co přináší můry,

se vznesu na křídlech z prachu,

na klopách (ulpí mi) pachuť strachu,

že vášni pomalu dochází smích,

a hasne v duši jiskra,

že nevidím Tvou chuť (na), hřích,

snad okolo nás se jen mihla,

křehká a nesmělá, co dech tají,

starosti samy před ní se ukrývají,

stydí se, že všedního dne šeď ji dusí,

krása není zvyklá, co všechno se musí,

jak vánek, dojem, co před chvílí tu byl,

jak pocit, že na chvíli jsem polapil,

do rukou čas a ten se zastavil,

zatím ukradl jsem jen pár chvil,

abych každou později přeplatil,

a teď když pryč je pozlátko i růžové brýle,

padá déšť nakyslý od zloby,

mnohá má rozcestí a různé cíle,

cesta, co dere se mi pod nohy.

Ta zarostlá a kamenitá klikatě se vine,

na té zas ani smítko, v rukavičkách,

projdeš po ní, život mine,

však jen ta první nenechá Tě na holičkách,

a v hodině temné neutěší lží,

jen kdo dál bojuje, tu první si zaslouží.

---