Zbytky

Zbytky potrhaných duší

v cárech křižují ovzduší,

zdi počmárané tuší,

světlo, co malíře ruší,

lepí se nám na paty,

rozežírá záplaty,

přes malá okýnka,

špehýrky k myšlenkám,

do ohně polínka,

opatrně přidám,

štětec vykouzlí plamínek,

teplo jako z kamínek,

pálí mě na dlaních,

v dáli zní krásný smích,

a já chci Tě hřát,

opojnou vůní usínat,

vmalovat do duše věčnou touhu,

chci brát si mnohem víc, než mohu,

každý střípek krásy,

z nich složím si Tě celou,

v dáli chmurné hlasy,

že prý zpět si vezmou,

co (kdy) mi jen daly,

když moje oči spaly,

tenkrát v duši měl jsem slzy,

na to dát Tě je teď brzy,

a příštích sto a víc let bude,

jsi ve mně, napořád a všude,

vdechuji Tě s vůní slunce,

slyším šumět v listech stromů,

jméno Verča chci na klice,

jsi pro mě mé „domů“.

---