Erian 2

   Koňské podkovy se s lehce mlaskavým zvukem zabořovaly do země. Zrovna včera pršelo, a tak byla země ještě vlhká, místy až rozbahněná. Stále jela co největší rychlostí, a vzdalovala se od jezera a rybářských osad a vesnic, kterých na jeho břehu nebo poblíž, bylo jako hub po dešti.

   Přesně těm místům se chtěla vyhnout, a tak jela jižně, i když teď to stáčela mírně na východ, kde se před ní otevíral Ginemský les, největší les východního Iroinu. Jeho severní hranice sahala až téměř k Lannasu, východní končila několik desítek kilometrů od pobřeží moře, ze západu byl vykácen lidmi žijícími u jezer Anderllas, Zoria a Lasin, propojených řekou Ralas, a dělící tak království na menší a chudší východní část, a větší, bohatší západní část. Na jihu porost ustupoval rozvíjejícím a rostoucím městům, kolem Cataibu, největšího města té oblasti.

   Erianin kůň cválal dál, ale jeho jezdkyně to nevnímala. Byla myslí úplně někde jinde. Probírala se myšlenkami, ve snaze přijít na to proč. Proč jejího tátu zabili, a z jakého důvodu šli po ní? Vždyť co si pamatovala, žili normální a spořádaný život, ve vsi s nikým spory neměli a pokud věděla, tak ve městě i v práci bylo všechno v pořádku, tak z jakého důvodu sakra? Ať se snažila sebevíc, tak na nic nemohla přijít. A ta černá díra v jejím srdci se otevírala čím dál víc.

   Ačkoli se snažila, seč mohla, tak jí tvář smáčely slzy, které se jí neustále koulely z očí a tělem otřásaly vzlyky.

Nebe se začalo zatahovat a hrozilo, že přidá své slzy k jejím. Půda se měnila. Už nebyla připravená na setbu, a měkká, bez rostlin, které by ji držely pohromadě. Zelené trsy trávy a sem tam nějaký keříček naznačovaly, že velký prales se pomalu přibližoval, což znamenalo, že pokud se rozprší, mohla by tam najít úkryt a schovat se. Jenže to by musela vnímat okolní svět. Což zrovna teď nehrozilo.

   Kůň pomalu zpomaloval, jak se krajina kolem něj měnila, aby lépe prošel mezi stromy, vyhnul se padlým větvím, nebo dokonce celým kmenům. Jednal instinktivně, nikdo mu nemusel dávat žádné povely. Zvykl si, že jeho jezdci na něj spoléhají, a tak podle toho jednal. Vybíral co nejméně náročnou trasu, ve směru kterým se vydal na začátku. Brzy minul první stromy označující začátek obrovské lesnaté plochy.

   V lese panovalo mírné přítmí, jak už to v rozsáhlých porostech bývá. Včerejší déšť tam po sobě zanechal stopy v podobě vlhkosti, a kapek, které v nepravidelných intervalech dopadaly na zem z nižších větví, ke kterým dosud neproniklo slunce. Jedna taková pleskla Erian přes obličej, a zanechala ho ještě mokřejším, než byl. Každopádně ji to vytrhlo z toho transu, ve kterém se nalézala.

   Chvíli se zmateně rozhlížela, kde to je, ale pak jí to došlo. Obklopovaly ji vlhké stromy, mechem obrostlé kameny, a široko daleko ani živáčka. Zastavila koně, a sklouzla z něj, aby ho mohla vést.

Kraj lesa byl stále vidět a tak Erian vedla svého zvířecího společníka dál, a hlouběji, aby je nikdo jen tak nenašel. Tentokrát už nepřemýšlela o ničem, všechny myšlenky jí někam zmizely. Jen automaticky dávala pozor, kam šlape, aby ona nebo kůň nikam nezapadli.

    O pár stovek metrů dál objevila starou, vysokou jedli, která měla mohutný a vykotlaný kmen. Perfektní přístřeší. A její větve byly velmi husté, jak naznačovala relativně suchá zem kolem. Svého bezejmenného nosiče přivázala k mladé břízce stojící opodál, která právě obrážela listím, takže kromě trávy, které tu byl trochu nedostatek, pro něj znamenala alternativní zdroj potravy.

   Natáhla před sebe ruku, aby vytáhla všechnu vodu ze země a z okolí vykotlaného stromu. Nestála o to být promočená. Před dlaní se jí začala objevovat vodní kulička, která se pomalu zvětšovala, až dosáhla velikosti malého melounu, které občas přiváželi kupci z jihu.

   Jak se tak na ni dívala, její smutek se přeměnil na vztek. Na ty, co jí tohle udělali, co jí zabili otce a vzali tak její jedinou rodinu a svými dalšími činy, před kterými byla varována, ji připravili o domov. Přitáhla si paži k tělu a natočila se tak, aby mířila hloub do lesa. Pak vystřelily obě ruce dopředu, a koule se dala do pohybu. Pohybovala se rychleji, než cokoli kdy viděla, a když jí přišel do cesty strom, prorazila ho, a pak se rozprskla. Ginem, jehož ticho doteď přerušoval sem tam nějaký ten pták, teď naplnil praskot lámaného dřeva následné skřípání a vrzání, jak strom padal k zemi. Následovalo poplašené volání ptáků, kteří náhle přišli o své posezení a domov a teď rozzlobeně poletovali neviděni nad korunami stromů.

   Takový výsledek neočekávala, ale překvapivě ji to hluboce uspokojilo. Její zlost to umírnilo jen trochu. Teď však měla způsob, jak ji ze sebe alespoň částečně uvolnit. Roztáhla obě paže od sebe a během chvilky se před nimi zformovaly podobné kapalinové útvary jako před chvílí. Otočila se jako na obrtlíku na druhou stranu, a dala ruce před sebe. Obě koule se spojily, a daly dohromady jednu větší. Za okamžik lesní ticho opět přerušilo vrzání, skřípení a praskání dalšího nevinného stromu. Takhle to Erian udělala ještě několikrát, dokud se její rozbouřené emoce neuklidnily. Ačkoli ji to vůbec nevyčerpalo, začala vydechovat, a posadila se již na suchou zem v úkrytu ve stromu. Musela ještě nasbírat dříví pro oheň. Zanedlouho bude tma a oheň udrží v patřičné vzdálenosti divou zvěř, která tu žila.

   Většina větví a klacků, co se jich tu v okolí válelo po zemi, bylo mokrých, ale to nepředstavovalo žádný velký problém. Stačil jeden pohyb a většina vody z nich vyletěla tryskem ven. Nějakou nechat musela, jinak by se jí dřevo rozpadlo v prach, a s prachem se moc topit nedá. Kromě dřeva vysušila taky nějaké to listí, aby ho využila na podpal. Postavila si jakous takou hraničku, kterou ohraničila kameny, aby se jí oheň nerozutekl do lesa. Zalovila v batohu, vytáhla křesadlo, a za chvílí jí před vstupem do dutiny vesele plápolal malý ohýnek. Skrčila nohy a položila si na ně bradu. Hlad neměla, takže žádné ohřívání jídla nebo něco takového nemusela řešit. Poslouchala, zdali neuslyší nějaké kroky, šustění nebo mručení zvířat.

   Ačkoli se tomu bránila, vynořovaly se jí před očima vzpomínky na tátu. Ty jí navracely pocity smutku a bolesti, ale ona si chtěla uchovat ten hněv, který ji předtím spaloval, aby se mohla pomstít. Obávala se, že v tomhle stavu by toho schopná nebyla, a pomsta byla něco, čeho rozhodně chtěla dosáhnout. Ať už hned, nebo později.

   Příroda jakoby reagovala na její náladu, protože začalo pršet. Kapky na zem nedopadaly, protože větve tvořily hustou střechu a bude chvíli trvat, než jimi nebeská voda projde. Zatím byl jen po celém lese slyšet šum, jak se kapky rozplácávaly o listy. Proud vzpomínek, chtě nechtě, odnesl Erian do chvíle, kdy poprvé zjistila, že dokáže ovládat vodu.

 

   Na břehu jezera skotačila malá skupinka dětí. Opodál, u jednoho rybářského domu, seděli jejich rodiče, a mezi hlídáním svých ratolestí probírali události ve vesnici, stav úrody, a taky si jako všude jinde, stěžovali na pány. Lord Aerin, vládce zdejšího kraje, znovu navýšil daně, a to tentokrát už na téměř na neúnosnou hranici.

   Hnědovlasá holčička, které nemohlo být více, než čtyři roky právě hodila své kamarádce klacík, s kterým si házeli. Spolu s tím se z vodní plochy zvedlo malé množství vody, a přiletělo jí k ruce. Všimla si jí, až když si její kamarádi udiveně ukazovali někam k její ruce. Zvedla ji, a před jejím vyjeveným zrakem se objevila kulička životodárné kapaliny.

„Tatííí,“ vypískla nadšeně. Perer se téměř automaticky otočil. Ostatní dospělí už nereagovali na pištění ostatních dětí, protože se většinou jednalo o nějakou hloupost. Když se otočil, a uviděl situaci, tak užasl. Nečekal, že se u Erian projeví její schopnosti tak brzo. Většinou se to stávalo mezi pátým a šestým rokem.

„Podívejte se,“ vybídl ostatní hrdým tónem. Byl na ni nesmírně pyšný. Všichni se teď dívali na Erian, taky hlavně proto, že ostatní děti začali na svých rodičích vyzvídat, kdy budou umět něco takového. Dívka si hrála s vodou, posouvala ji ze strany na stranu, ale ve chvíli, kdy zjistila, že se na ni dívají, její soustředěnost povolila, a její nová hračka ztratila tvar, a polila ji.

„Ty truhlíku,“ rozesmál se tehdy táta.

   Taky se pousmála. Divila se, že si pamatuje něco z tak raného mládí, ale usoudila, že to pro ni bylo natolik důležité, že si to prostě pamatovala, rok za rokem, až doteď. Jedna z mála chvil, kdy se k nim vesničani chovali, jako k normálním lidem. Zdálo se, že se do téhle vzpomínky ponořila na příliš dlouho, protože kolem ní už byla tma a oheň jí skoro zhasl. Přihodila několik větví, aby jí nezhasl a položila se na zem. Měkká nebyla, spíš naopak, nicméně díky napadanému listí a jehličí se to nechalo vydržet. Před očima jí vytanula další vzpomínka. Než se do ní stačila vnořit, tak se jí sklopila víčka a usnula.

   Na větev opodál dosedl sokol. Chvíli jen tak seděl, pozoroval okolí a pak se změnil v krásnou zlatovlasou dívku v lehkých průsvitně bílých šatech, jež se vlnily, ač se nehnul ani lísteček. Na první pohled se zdála být normální, až na to, že větev, na níž seděla, nebyla nic jiného než slabý výhonek, který může udržet ptáka, ne však dívku a skrz ni šlo mhlavě vidět okolí. Stvoření pohupovalo ladnýma bosýma nožkama, pobrukovalo si a pak skočilo na zem. Při dopadu se neohnulo ani stébélko trávy. Dala se do tance a pomalu se přibližovala k hluboce spící Erian. Sklonila se a přiložila drobnou ručku k její hlavě. Nestalo se nic viditelného, kromě toho že se děvče na moment zamračilo. Odtáhlo ruku a znovu se dalo do tance. Prudce se zatočila a děvčete se znovu stal sokol mířící k nebi.

 

   Ráno ji probudila zima, která se do ní zakusovala celou noc. Teď to bylo ještě horší, protože zatímco chvíli potom co usnula, déšť ustal a okolní teplota se zvýšila, teď zase pršelo a kolem byla zima a vlhko, a taky jí přestal hořet oheň, který svou úlohu taky sehrál.

Tíha, z tátovy smrti a jeho vrahů, jež na ni doléhala ještě včera večer, najednou zmizela. Bolest v srdci a rozevírající černá díra v něm taky pomalu ustupovaly. Vůbec tomu nerozuměla, ačkoli ten podivný sen s lesní žínkou co se jí zdál, by mohl skýtat vysvětlení. Žínky se vyznaly v léčení těla i ducha a možnost, že ji některé z nich navštívila, se nejevila jako nereálná. V duchu za to poděkovala. Cítila se mnohem lépe, ačkoli všechny ty události potlačit nešly.

 Ještě než vstala, tak znovu zavřela oči a soustředila se na vodu kolem sebe. Déšť k ní sice nepronikal, jinak jí v okolí bylo odporně mnoho. Mohla by se jí zbavit jednou myšlenkou, nebo pohybem, ale rozhodla si trochu s ní pohrát. Otevřela oči, posadila se, a začala vodu přitahovat k sobě. Obrátila se, na kontrolu co jí dělá voda. Zaujala typické postavení, jak to dělala ve vzduchu, čili tvar koule.

   Okolní vzduch byl hned sušší a příjemnější, když nebyl tak moc vlhký. Chtěla se věnovat své vodě, když jí zakručelo v žaludku.

V batohu měla nějaké solené maso, a kdyby jí došlo i to, mohla by si něco ulovit podobným způsobem, jako včera střílela tu vodu.

   Dosud se jí dařilo udržet si myšlenky od včerejšku pryč, jenomže na ni zase dolehly, jako přespříliš těžká zatuchlá peřina. Začala zuřivě měnit tvar vody, jen aby na to nemusela myslet. I přesto ji černá díra v jejím srdci spalovala. S tím nic děla nemohla. Mohla jen doufat, že se trochu zmenší, až je najde, a pokusí se je porazit, a předat spravedlnosti. Ne zabít, protože by se sama stala vrahem a o to nijak zvlášť nestála. I když… pokud by to byli zločinci, tak by jí to nevadilo. A jako že pravděpodobně byli, tak došla k závěru, že když dostane příležitost se jich zbavit, udělá to.

   Udělala jeden pohyb příliš prudce, voda se jí rozstříkla ve vzduchu, a ve spoustě malých kuliček dopadla na zem. Nedělej prudké pohyby. Voda je hodně nestálá, a jakmile uděláš s menším množstvím prudší pohyb, přijdeš o ni, zazněl jí v hlavě otcův hlas. Tupě se dívala na místo, kde ještě před chvílí byla její hračka a zároveň i zbraň. Znovu jí zakručelo v žaludku. Rozhodla se, že se nejdřív nají a až pak bude něco dělat.

   Vytáhla si kus masa, zakousla se, chvíli s ním zápasila, protože bylo tužší než by si byla přála a začala ho zamyšleně žvýkat. Přemýšlela o dalším cíli své cesty. Taky o tátovi. Prostě se těch myšlenek nedovedla zbavit.  Ty jí spolu s deštěm udržovali na náladě v bodě mrazu, možná až v mírné depresi. Kdyby tady měla jen tak zůstat a nic nedělat, zbláznila by se z toho.

   Mohla si vydat do pouštní země na jihu, tam pravděpodobně v bezpečí trénovat, ale hlodala ji myšlenka, že nechala doma tátu jen tak ležet, nikomu nic neřekla a utekla. Přesvědčovala sama sebe, že kdyby to neudělala, byla by teď taky mrtvá.

   Nedařilo se jí to. A navíc měla pocit, že kdyby se na tom zatraceném trhu tak moc nezdržovala, mohla tátovi pomoct a oba dva dohromady by ty, co je chtěli zabít, mohli porazit. A to ji užíralo ze všeho nejvíc. Byla jen kousek od něj a nezasáhla, protože se bavila. Trhy, které měla dosud tak ráda, se jí začaly hnusit, i když věděla, že za to nemůžou. Byla to všechno jen její vina, že se tam zdržovala, klábosila a nešla hned domů, jak to měla správně udělat, a nevzdorovat rodičům.

   O matku přišla při svém narození, jak se dozvěděla, když jí bylo čtrnáct. A teď, díky ní, zemřel i její otec. Zabila oba své rodiče. Jak vůbec ještě má existovat s tím vědomím? Ještě nebyla dospělá a už měla na svých rukách krev. Nějaký hlásek jí navíc říkal, že když si půjde pro pomstu tak jí ještě přibude. Tahle tam ale bude právem, jak si říkala.

   Spolkla poslední sousto, a odhodlaně se postavila. Pojede zpět do Vilady a pokusí se zjistit něco více o těch cizincích. Co byli zač, kam směřují, odkud přišli, možná i co sledují tím, že jí zabili tátu. Erian si hodila svůj batoh zpět na záda, zkontrolovala, zda je oheň skutečně vyhaslý, aby nezapálila les.

  Odvázala koně a vedla přibližným směrem, odkud tušila, že přišli. Utvořila kolem nich ochrannou kopuli, takže déšť, který padal z nebe, a z větví stromů, po ní stékal jako po obrácené míse, a oni tak zůstávali suší. Se zemí nic nemohla, nebo spíš nechtěla dělat. Vyžadovalo by to neustálé vytahování vody a posílání jí pryč. Navíc, to na listy a jehličí pokryté zemi nebylo třeba. To bude muset dělat, až pojedou přes pole.

   Vyjít z Ginemu jí trvalo mnohem déle, než předpokládala. Což znamenalo, že včera došla dál, než si myslela a než jí připadalo, že došla. Asi byla včera hodně mimo, když nevnímala prostor a čas. To však teď bylo minulostí. Byla plně soustředěná, i když emoce v ní pořád bouřily a smrt jejího otce ji trápila, pohánělo ji něco jiného. Nenávist. Snad jediná emoce toho schopná. Schopná překrýt bolest a žal a stát se pohonným motorem k dalším činům, kterých by jinak nebyl člověk schopen.

   Vyšvihla se do hřbetu koně, a jemně ho pobídla ke klusu. Stále nad nimi držela clonu, a teď k tomu ještě přidala stlačování loužiček na povrchu pod zem, takže kudy jela, tam po ní zůstávala suchá cestička.

   Venku bylo díky dešti šeravo, skoro jako kdyby bylo k večeru, ne časné ráno. Viditelnost taky nebyla právě nejlepší, ale Erian instinktivně věděla, kam má jet. Okolní krajinu dobře znala, protože se jen tak projížděla na koni, když zrovna neměla co dělat, což se stávalo zřídkakdy. Vždycky měla něco, co musela splnit, ať už se jednalo o triviální věci spojené s chodem domácnosti, nebo něco trochu důležitějšího, co měl táta udělat, ale zrovna neměl čas, a tak to nechal na ní.

***

   K vesnici se blížila zadem, při úpatí kopce, aby více splynula s přírodou, a nebyla tak vidět. Nenápadnost byla důležitá, protože kdo ví, co na ni čeká? Taky nemohla tušit, jestli tu stále není ta dvojice, co po ní včera šla, i když by si to napůl přála, aby si to s nimi mohla vyřídit. Přesto jí něco říkalo, že když ji tam nenašli, tak se dovtípili, že utekla a Viladu opustili, aby ji hledali v okolí. Trochu se pousmála. Pokud našli její stopu do pralesa, tak je vysoká pravděpodobnost, že tam nějaký ten den stráví. Ona sama měla jakýs takýs přehled o jeho okraji přikloněném k nim, o jeho hlubších částech nevěděla zhola nic, a pokud si dobře pamatovala, tak se tam velmi snadno dalo zabloudit, a cesta zpět mohla být více než obtížná.

   Neustálý déšť zahnal všechny obyvatele do útulného tepla domů, takže venku nebylo ani živáčka. Jen tu a tam bylo možné zahlédnout hloupé psisko, které se někam neschovalo, a moklo. Projela blátivou cestičkou mezi křovím a ocitla se u přístřešku pro koně. Seskočila na zem, o něco rozšířila ochranu proti dešti, a odvedla zvíře dovnitř.

   Stačila jí chvilka, aby byla doma. Stála na verandě, která byla z části mokrá, a zrušila svou ochranu. Všechno vypadalo tak jak včera odešla. Dveře dokořán, s nimi špatný pocit. Zhluboka se nadechla, a vešla dovnitř.

   Přece se něco změnilo. Na podlaze nebyla krev, navíc tátovo tělo zmizelo. Zatrnulo jí. Snad ho nevzali… anebo ano? A když, tak co by s ním dělali? Mrtvá těla přece nikomu k ničemu nejsou. Tedy k ničemu, na co by chtěla myslet. Uslyšela za sebou kroky, které nevěštili nic dobrého. Byly pravidelné, a těžké. Pro jistotu se připravila a otočila se.

Stála tváří v tvář šestici statným mužům. Všichni byli oblečení stejně. Do světle modré haleny, na které bylo vyšité malé jezírko s lesíkem, což byl znak Lannasu, bílých kalhot a vysokých černých bot. V pase byli přepásáni tmavě modrým pásem, za kterým měli zastrčené prodloužené dýky. Kolena a lokty měli chráněné měděnými chrániči.

„Slečno Erian, zatýkáme vás za vraždu vašeho otce Perela,“ oznámil ten, co byl nejblíže k ní, pravděpodobně s nejvyšší hodností.

---