Předzvěst

 

Když větev slunci  pokynula

vplula dívka do jezera

 

Milovník všech 

dvojakých

stáhl si ji

vlasem ...

 

Zvědavá  hlubin

svést se nechala

 

Podivným  zákoutím

do písku  se vepsala

 

Až někdo pozná ji

po hmatu, ve tmě

Čeká tu každý den

než rok se sečte...

 

...jde tudy pocestný

zrak jeho upře se

do  korun stromu

a vítr foukne si

pohlédne dolů...

 

Svalí se na zem

 opředen vlasem

Nejistě rukou nahmatá

cosi ...

tlačí ho pod hřbetem

 

Oblázek patvaru

Než  stačí ho uchopit

promluví  k němu

laskavým  hlasem

 

,,Neber mě 

do ruk...

vezmi

mě zpátky

na věčnost."

časem..

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---