Muir Woods

Quin-Hui Lee přiletěl do San Francisca z provincie Henan, aby na University of California studoval subatomární fyziku. Od malička byl geniální. Vynikal ve fyzice a matematice. Bakaláře obdržel na Fudanské univerzitě v Šanghaji v patnácti. Už od základní byl fenoménem. Nikdo se proto nedivil, že o něj přetahoval Harvard s MIT. K překvapení všech si ale Quin-Hui vybral průměrný PhD program z fyziky částic v San Franciscu.

 

Je mi pět let a jemu šest. Hrajeme si s ostatními dětmi v parku na předměstí Xinxiangu. Stavím si hrad z písku. On opodál rozhazuje kamínky. V duchu odkrývá nové matematické postupy, díky nimž jednou odhalí antigravitaci. Nemám ho rád. Je divný. Rodiče si šeptali, že jeho otec před léty odhodil do škarpy jeho sotva narozenou sestru, aby jim úřady povolili mít další dítě, chlapce...

 

Je mi třicet pět. Dívám se v Zhengzhou na televizi. Quin-Hui akorát přebírá Nobelovu cenu za fyziku. Před pěti lety objevil antigravitaci. Firmy teď vyrábějí stroje, které budou létat na antigravitačním polštáři. Tohle všechno se musí odehrávat v sousedním vesmíru. U nás přeci není antigravitace možná. Einstein ji zakázal. Tak to říkali ve škole. U nás Quin-Hui nešel na MIT, ale do San Francisca.

 

Žiju v Chinatown. Prodávám nudlové polévky. Quin-Hui se tu často zastavuje. A pokaždé s jinou slečnou. Nikdy bych si nepomyslel, že z něj bude děvkař. Že sexem proplýtvá svůj talent. Řeknu mu to. Podívá se na mě jako na blázna a se smíchem odchází dolů k moři. Nedivím se mu. Kdybych byl geniální fyzik, také bych nevěřil prodavači nudlí, že je z paralelního vesmíru.

 

Všechno je jinak. Čína je demokratický stát, netrpí přelidněním, neznásilňuje občanská práva a je nejsilnější ekonomikou už od druhé světové. Když jim na poště v Xinxiangu vysvětluji, že jsme vyhnali Dalajlamu z Tibetu, mají mě také za blázna. Pobuřuje je, když tvrdím, že nám strana dovoluje jenom jedno dítě, že lidé zabíjejí malé holčičky, aby měli druhou šanci na narození synů. Prý si mám hledět utírání podlahy a nepovídat nesmysly.

 

Konečně tomu rozumím. Quin-Hui odešel do Ameriky kvůli dětem a ne kvůli fyzice. Oba jeho rodiče jsou ze dvou dětí a tak by jim ůřady nikdy nepovolily více než jedno. A protože jsou chudí, nemají peníze na úplatky nebo na přídavnou daň za druhé dítě. Odmalička mu proto vštěpovali, že se musí dobře učit, aby mohl od Ameriky a mít tam kopu dětí. A proto ho vídávám pokaždé s jinou slečnou.

 

Když jim to ve skladu vyložím, varují mě před zatčením. Quin-Hui prý nikdy do Ameriky necestoval. Nikdy prý nezradil svou vlast. Rovnám tu krabice se zbožím do Ameriky a denně si musím vyslechnout povídačky o jeho objevech na Pekingské Univerzitě. Prý vynalezl „štítové pole“, díky němuž naše lidová armáda navrátila Tchaiwan společnou náruč naší komunistické vlasti. A díky tomuhle poli teď prý drtíme veškerou obranu při invazi do Japonska. Nevěřím tomu. Otevřu noviny a padá mi čelist. Je to tak. Quin-Hui nedostal Nobelovku, nerandí se slečnama, ale vynalézá pro Čínu nové zbraně proti celému světu.

 

Po práci se chodívám projít na nábřeží. Golden Gate spojuje různé světy. Quin-Hui mi tu na polorozpadlém městském molu vypráví, jak jsou na něj rodiče pyšní a těší se, až mu budou pomáhat s výchovou vnoučat. Prý už chápou, že fyzika byl pro něj jenom nástroj ke štěstí.

 

„Děti?“ ptám se.

„Kdepak.“

„Sláva to bude,“ říkám si v duchu. „Nakonec přeci jen odejde na MIT a vynalezne antigravitaci.. Anebo že by to byla láska k vlasti? Že by se nakonec vrátil domů, aby Číně svými vynálezy daroval hegemonii nad světem?“

„Kdepak děti. Je to úplně něco jiného. Více ti teď neřeknu. Stydím se.“

 

Je velká přestávka. Honíme se s klukama po školním dvoře. Quin-Hui se nerad honí, ale rád se přidá ke rvačce, i když se vůbec neumí prát. Jenom se po ostatních válí a tlačí je k zemi. Pitomec. A navíc mu to vždycky projde. Učitelé vědí, že je geniální a tak ho protěžují. Tuší, že nám jednou pomůže dobýt zpátky Tchaiwan.

 

Dobýt Tchaiwan? Co je to za nesmysl? Tchaiwan je přeci součást Číny. Vždycky byl. Nikdo mi ale nevěří. Učitelé během třídních schůzek hanobí mé rodiče, spílají jim do kontrarevolucionářů, že mě učí takové zrůdnosti. A když se pochlubím o naší loňske dovolené, otce předvolají před politbyro na kárné řízení. Nechápu to. Co je špatného výletě do tibetského království? Vždyť samotný čínský císař je nejlepší přítel Dalajlamy. Prostě tuhle starší generaci někdy nechápu.

 

Letím od prarodičů ze Šanghaje. Říkám si, co můžu od Quin-Huie čekat. Vtom letadlem začnou zmítat silné turbulence. Lidé ječí a panikaří. A já okénkem vidím, jak se celá země pod námi hroutí do sebe jako tající led. Po kilometrových plátech se rozlamuje. A ty pláty víří a padají dolů do temnoty. A naše letadlo je následuje. Křídla se odlamují. Dolů nás táhne obrovská síla. Padáme do černé díry. Před pár minutami v šanghajské technologickém institutu Quin-Hui uspěl ve stabilizaci černé mikro díry. Ta se ale nevypařila Hawkingovým zářením, ale začala požírat celou planetu.

„Strana si pod pojmem „neporazitelné zbraně“ představovala úplně něco jiného, Quin-Huii.”

 

Třeba na Harvardu se mě ptají pořád. Studuji tu kulturologii. S Quin-Huiem mívám časté společné obědy. Scházíme se v jedné malé kavárně. Máme to oba asi patnáct minut pěšky. Já z Cambridge a Quin-Hui z MIT. Je vždycky tak nadšený, když mu na mě zbyde čas. Myslím si, že je to proto, že jsme oba ze stejného okresního města a chodili jsme na stejnou základku. Mě to ale tolik netěší. Quin-Hui je totiž podivín. Bude to tou strunovou teorií, kterou se zabývá. Prý je to dost divná věc. Divná teorie, divný Quin-Hui. Občas si s ním oběd dám, ale nesnáším, když se Quin-Hui rozdovádí a pak mě bere za ruce, polácává po ramenou a nakonec se chce při rozloučení i objímat. Nebýt toho, že se naši rodiče znají, asi bych už se s ním nescházel. Kamarádi ale říkají, že Quin-Hui je nový Edward Witten a tak bych se měl takové známosti držet už jen jako konexe pro budoucnost.

 

Konexe pro budoucnost? Když neprodáme dostatek nudlí, šef z toho viní mě. Řve na mě tím svým divným severozápadním dialektem, kterému moc nerozumím. Většinou to zkončí tak, že on řve na mě jedním dialektem, já se bráním svým henanským dialektem a celá mandarínská čínština letí oknem. Naštěstí někdy do hádky vstoupí Quin-Hui a svým autoritativním a přeci uhlazeným způsobem jí uhasí. Večer pak spolu jdeme na Telegraph Hill pozorovat transoceánské parníky, jak podplouvají pod mostem. Divím se, že tu není s některou ze svých slečen.

„Zapomeň na to,“ říká mi. „S žádnou to pořádně nejde. S žádnou...“

Souhlasně přikyvuju:

„Jo, s ženskýma je někdy potíž...“

„Ne někdy. Pořád.“

 

K podobnému závěru dochází Quin-Hui i v Bostonu. Sedíme před Museum of Science. Quin-Hui si nezvykle vzal sobotní odpoledne volno z laborky. Usrkáváme kávu z kelímku a díváme se na vlečné lodě na Charles River. Quin-Hui mi zavolal domů, že prý si potřebuje popovídat.

„Co se děje?“ ptám se ho.

„Marry-Jean se se mnou rozešla,“ řekne Quin-Hui.

„To mě mrzí. Proč se s tebou rozešla?“

„Prý moc pracuju a nevěnuju se jí. Ve skutečnosti to ale s ženskejma neumím. Nejde mi to.“

Za tři roky Quin-Hui objeví antigravitaci. On to ale ještě neví. A tak se mě ani nezeptá, co bude za tři roky. Quin-Hui ani neví, že já vím všechno. Tedy kromě toho, kým vlastně Quin-Hui je.

 

Brzy to ale zjistím. Z toho málo, co naši mají, se jim podařilo uplatit předsedajícího úředníka verbovací komise. Ale ještě více než úplatek pomohlo, že se známe s rodinou Quin-Huie. Po selhání invaze na Tchaiwan nám vyhlásilo válku i Rusko. A tak nevím jak dlouho mě udrží podplácení a rodinné známosti před frontou. Z úzkosti mě vytrhne telefonát. Volá Quin-Hui. Matka je z toho v sedmém nebi. Točí si mě na kameru, když s ním telefonuji. Quin-Hui říká, že za ním musím přijet do Šanghaje.

 

„Nemůžu hned. Nejdříve musím za prarodiči. Teprve potom můžu přiletět.“

Quin-Hui je nadšený. Říká, že se nemůže dočkat, až se zase budem milovat.

„Neblázni,“ mávám na matku, aby šla vedle. „Několikrát jsem to na kolejích zkusil ze zvědavosti. Ale pro mě to není.“

„Chceš snad raděj na frontu?“ kousavě odvětí Quin-Hui.

 

A tak neletím za prarodiči, ale rovnou do Šanghaje. Quin-Hui mě vyzvedne na letišti a hned mě bere domů, kde se pomilujeme. Druhý den mě ukazuje svojí laboratoř. Vypráví mi o dvou projektech pro ministerstvo obrany, kterými se zabývá. O štítovém poli a o stabilizaci černých mikro děr. Ptá se mě, čemu by měl dát přednost.

„Jsem účetní, Quin-Huii. Takovým věcem vůbec nerozumím. Ale černé díry mě děsí. Ta nevyhnutelnost, ta naprostá konečnost je hrůzná.“

„Budiž. Štítové pole,“ říká Quin-Hui. Nikdo se nikdy nedozví, že planetu Zemi jsem zachránil já. Má vlast mě nikdy nebude velebit, že za její světovou dominancí stojím já. Nikdo nic neví. Ale já vím všechno.

 

Vím i to, proč Quin-Hui nevynalezne antigravitaci na MIT. Zamilujeme se do sebe. V Číne bychom se museli schovávat. V Massachusets se klidně můžeme na veřejnosti vodit za ruce, žít ve společném bytě. Quin-Hui je naplněný naším vztahem. Ztrácí svoje vědecké ambice. Já o své homosexualitě věděl vždycky. Quin-Hui jí dokázal odkrýt až v Americe. Jestli nám to vydrží nebo je to jen nějaká vývojová fáze? Nevím. Vím ale, že lidstvo přijde o svůj největší objev v mém náručí. Vypadá to, že tak je tomu všude a vždycky. Proč to ale musí být náručí muže, v němž Quin-Hui proplýtvá svého génia? Proč to všechno nemohlo být v náručí osudové ženy? A proč ne? Veškerá proč a proto, veškeré zdůvodňování v životě přichází až po rozhodnutí. V daném okamžiku není příčin a důsledků, ale jen pocitů.

 

Jedeme s Quin-Huiem trajektem ze San Francisco do Sausalito. Quin-Hui mě na lodi představí svému příteli. Jsem v šoku. Vždycky jsem si myslel, že Quin-Hui je děvkař a on je zatím teplej. Týden na to se sejdeme na konci obecního mola.

„Jsem rád, že už to víš. Miluju muže. Jsem na chlapy. Od malička to nebylo jinak. Proto jsem chtěl do San Francisca. Abych utekl rodičům do náruče největší gay komunity v Americe.“

 

Bác ho! Svět nemá antigravitaci, štítové pole, černé mikro díry. Má lásku. Je svět lepší nebo horší místo s Quin-Huiem naplňujícím svůj život? Ubíráme se do budoucnosti po temnějších cestách, když největší génius v historii lidstva sestoupil z trůnu do náruče svých homosexuálních milenců? Čím můžeme měřit úspěch? Má láska jen jednu podobu?

 

Opírám se o kmen stometrové sekvoje. Do hlubokého údolí Muir Woods kousek na sever od San Francisco padá odpolední mlha. Les je přesto suchý a tichý. Stojím mimo hlavní turistické stezky. Nikde není ani živáčka. Kůra této obrovské, stovky let staré sekvoje je překvapivě hebká. Je to jako hladit srst nějakého velkého, klidného zvířetě. Vzhlédnu hlavu a prohlížím si korunu vysoko na sebou. Je na čase vyložit karty.

 

Quin-Hui neexistuje. Jsem tady jenom já a tahle prastará, obrovská sekvoj. Pomalu, trpělivě vytahuje vodu do svých jehlic, stovku metrů nad zemí. Upíjí světlo a na rozdíl ode mě nic neřeší. Jenom je. Tahle obrovská bytost je jednodomá. Je samicí i samcem zároveň. V jejím němém světě neexistují slova. Kdyby ale existovala, tahle sekvoj by neměla výrazu pro heterosexuální nebo homosexuální. Takové dělení by jí přišlo těžko pochopitelné, velmi smutné.

 

V téhle jedinečné chvíli jsem také svobodný. Na okamžik také nerozlišuji. Musím už ale odejít, vrátit se na parkoviště. Čeká tam na totiž na mě můj přítel Mike. Odpoledne letíme zpátky do Princetonu. Mike dostal od svého mentora jen pár dní volna. Ale Edward ho chce zpátky, co nejrychleji. Mike a Dr. Edward Witten, slavný teoretický fyzik z Institutu pokročilých studií, pracují na aplikacích superstrunové teorie a vypadá to, že jsou blízko nějakému velkému objevu. Ale co já o tom vím? Nic. Zato ale dobře vím, že rodiče mají přiletět ze Šanghaje za dva měsíce. Bude těžké jim vysvětlit, proč žiju s mužem a ne se ženou.

---