Nechoď do lesa 2

Povídka, která měla původně zůstat povídkou se rozvyla do hororové novely, která Vás nenechá jít do lesa s chladnou hlavou. 

 Tu noc Josef Trávníček, nezamhouřil oči. Seděl v přítmí kuchyně naproti oknu a pozoroval houstnoucí tmu za sklem. V odraze vnímal svůj obličej, který byl jediným zajímavým výjevem, který mohlo okno poskytnout.

 Na schodech se ozvaly kroky.

„Už by sis měl jít lehnout, měl jsi náročný den,“ položila mu Marie něžně ruce na ramena a pomalu sjela na jeho hrudník. Tváří se dotkla jeho a ucukla před chladem, který z ní sálal. Starostlivě si prohlížela týl svého muže, než prolomil chraplavým šepotem, ticho.

„Krev, ztuhla jí v žilách. Její krev, byla … byla tvrdá jak diamant.“

Marie se zamračila a nakrčila zadumaně čelo.

„Co jsi říkal?“ zavrtěla zmateně hlavou a snažila se dát dohromady kusy slov, které se jí povedly zaslechnout. Josef, už ale mlčel s pohledem stále upřeným do tmy. Marie si bezradně povzdechla a políbila Josefa na spánek. Po chvíli zdolávala schod za schodem a na konci schodiště se ještě otočila, aby se podívala na svého muže. Stále seděl na židli a pozoroval okno, jako divák sleduje film na plátně. Marie byla zmatená, usoudila však, že ráno moudřejší večera.

 Josef se o chvíli později dotkl spánku, kam jej políbila ona neznámá žena. Voněla po květinách, ale kdo to k čertu byl? Znal jen její tvář, pamatoval si všechny stíny času, které se o ní otřely, ale jméno, jako by pro ni neexistovalo. Byl ve svém domě, seděl ve své kuchyni na vlastní židli, ale kdo byla ta cizinka, která se ho dotýkala s něžností patřící milence? A kdo je on? A proč předtím klečel v lese na místě, kde ležela mrtvá dívka?

Prsty stále přiloženými na spánku pomalu sjel po temenu až na krk. Něco mu uvízlo mezi prsty. Zamžoural přes brýle, které našel po svém… po nějakém muži na půdě, a rozeznával krátké, hnědé nitky. Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, že je to trs vlasů, který se donedávna nacházel na jeho hlavě. Otřel prsty o dlaň a vlasy dopadly na džíny. Dlaň znovu rozevřel a vzpomínal na chvíli, kdy se podivně rudé stopy z dívčina zápěstí vpíjely do jeho kůže. Nyní po sobě zanechaly zahnědlé strupy. Jedině tyhle vzpomínky byly ostré jako břitva, na tyhle jistě nikdy nezapomene.

 

 Tomáš se přistihl s otevřenou pusou. Okamžitě ji zavřel a pokoušel se sjednotit myšlenky, které se mu honily hlavou, jakmile přestal doktor vyprávět svůj příběh. Nastala dlouhá odmlka, kterou se mladík neodvážil přerušit dřív, než tak učiní jeho společník. Doktor Trávníček se však díval někam za Tomáše, s očima vytřeštěnýma a rty podivně zkřivenými.

„Pane doktore, jste v pořádku?“ zeptal se pro jistotu, vypnul nahrávací přístroj a bezpečně jej ukryl do kapsy kabátu. Přes látku ještě zkontroloval, zda tam je, jako by se jeho cenný poklad mohl ztratit z vteřiny na vteřinu. Doktor Trávníček pomalu vsunul ruku, kterou měl až po prsty schovanou v rukávu své bundy na stůl a pomalu ji otočil dlaní vzhůru. Druhou rukou si stáhl rukáv a na světlo se objevila stopa, kterou předtím tak úpěnlivě popisoval. Tomáš snad na minutu přestal dýchat. ‚Byla to pravda?“ dohadovala se jeho mysl.

„Jsem unavený,“ prohlásil za okamžik doktor a ruku schoval pod stůl.

„J-já vás, doprovodím vás,“ nabídl se šokovaně Tomáš, ale doktor odmítavě zavrtěl hlavou.

**

Alice se snažila z paměti odpočítat pět minut. Třetí prst se vztyčil na znamení další uplynulé minuty. Zběžně mrkla na návod k použití, který svítil růžovobílou barvou. Nedýchatelný vzduch z chemikálií jí vrknul slzy do očí. Zmučeně se podívala k oknu, jen jej malinko pootevřít, vpustit do pokoje hlt čerstvého vzduchu. Nápad okamžitě zavrhla. Nemůže si dovolit vpustit to zlo k sobě do bytu. Číhalo na každém kroku. Chtělo ji dostat do svých spárů, chtělo dokončit to, co nestihlo v lese.

 Zatočila se jí hlava a mdlo se rozlévalo do jejího žaludku. Vyskočila z postele a přeběhla malou vzdálenost k lince, kde se naklonila nad dřez. Začala se dávit a zvracet na špinavé nádobí, které potřebovalo alespoň namočit, než se zbytky jídel stanou jejich nesdílnou součástí. Studený pot ji poléval po celém těle a znovu nabytý strach z nedávných vzpomínek ji zcela pohltil.

‚Musíš se uklidnit,‘ káralo ji podvědomí. Pevně se zapřela o linku a sbírala zpět svůj zdravý rozum. Zvrátila hlavu dozadu a hluboce dýchala. Pomalu se uklidňovala, pustila studenou vodu, aby opláchla si obličej. Svědění barvícího prostředku ji oznámilo, že je načase si přípravek smýt z vlasů. Doklopýtala ještě rozechvělá do koupelny a naštelovala sprchu na vlažnou vodu. Předklonila se a rychlými pohyby smývala barvu. Do odpadu se valila temně černá barva, pak ztrácela na intenzitě, až zbledla a z havraních vlasů odkapávaly jen čiré kapky. Pečlivě si vlasy zabalila do ručníku a osušila si jedním cípem obličej.

 S pohledem do zrcadla, stáhla ručník z hlavy a sledovala odstín, který měla celý svůj život. V srdci ji zaplanula jiskřička naděje, že dotek zla, dokáže přelstít. Už stačí jen přebarvit sněhobílé obočí a řasy a…

 Začala ječet hrůzou. Mokré, zvlněné prameny se začaly od kořínků bělat po celé své délce.

„Né, to né!“ vřeštěla a dlaněmi se pokoušela zabránit bělobě, aby pokryla opět její hřívu. Marně. Sněhové stigma se rozlilo a zanechalo její vlasy ve stejném stavu, jako když spatřila onu stvůru. Alicin obličej se stáhl do šíleného výrazu. Křičela na svůj odraz, který začínala nenávidět z hloubky své duše. Strhla zrcadlo ze stěny a mrštila jím do vany, kde se rozletělo na střepy. Nyní se na Alici dívalo několik strhaných tváří, podlomila se jí kolena a Alice se sesunula na podlahu.

 Její odhodlání sílilo, každou slzou, která se přehoupla přes hráz jejích očí. Zlomená žena se postavila a s odeznívajícím pláčem došla zpět do kuchyně, kde stále ležel nůž, jehož ostří zdobila zaschlá krev. Sevřela pevně rukojeť do své dlaně a čepel namířila ke svému hrdlu. Nechala oční víčka dopadnout a vykreslit tak Jany tvář ve vzpomínkách, kdy se ještě bezstarostně zabývaly svou budoucností na koleji. Poprvé se po dlouhé době usmála a cítila náhlé teplo z myšlenky, že se někde, bůh ví kde, znovu setkají.

„Milado, už jsem si říkala co s tebou je.“

Slova staré sousedky pronikla Alici k uším. Ještě před pár vteřinami, by proklínala ty staré ježibaby na balkónech, které si neustále donášely nové a nové klepy. Před měsícem přemýšlela, zda se kvůli jejich věčnému žvatlání neodstěhuje pryč. Teď už jí to bylo srdečně jedno. Za nedlouho ji objeví v bytě s proříznutým krkem. Alespoň budou mít báby o čem drbat, napadlo Alici a přitiskla si nůž více ke krku.

„Byla jsem v Coopu, Maruško. Víš, že se nějací mladí chystají do tamtoho vašeho lesa? Zastavili mě, aby se mě zeptali na nějaký historky nebo co. Prej jestli o tom místě něco nevím. No rozumíš tomu? Hned jsem jim řekla, že tu bydlím chvilku. Ale starej Hanzlík se jim hned navnucoval, že to tam prej zná jako svoje boty. Ten starej blázen jim určitě natlachá ty svoje habaďury.“

 Zbytek hovoru Alice vypustila. Prudce rozevřela oči a sklonila ruku s nožem. Nemůže nikomu dovolit, aby se na to zatracené místo vracel. Věděla, že do doby, dokud se bude zlo živit, bude silnější. Kolik lidí bude muset trpět? Kolik?

 Dobře věděla, kdo se do lesa chystá. Ten muž co jí několikrát klepal na dveře. Určitě je to on, pomyslela si.

 Rozběhla se do chodby, stáhla bundu z věšáku a spěšně protáhla ruce správnými otvory. Zapnula zip až ke krku, otočila klíčem v zámku. Sáhla na kliku.

 V tu chvíli se zarazila. Opět se ozval strach, který jí nedovoloval pohyb klikou dolů. Přešlapovala na místě a hypnotizovala svou dlaň, která po chvíli sjela z kovu a dopadla podél jejího těla. Jistě věděla, že to nedokáže a věděla, že dnes večer zemře hodně lidí, protože s Janou vyvolaly zlo, které mělo spát v temnotě.

**

Stromy zašelestily v poryvu větru, který také rozfoukal Tomášovo utržené vzpomínky ze zvláštního setkání. Stále měl před očima tajemný otisk na doktorově dlani.

 Tomáš sice nevěděl na kolik je důvěryhodný doktorův příběh, ale povědomě tušil, že něco jistě ano. Převážně ho o tom přesvědčoval jeho stařecký zjev, ale i prapodivné úmrtí Červenkové.

Nyní ho lákala představa navštívit lesní svět sám, poznat co se skrývá ve stínech, ale děsilo ho, co všechno by se mohlo stát. Přeci jen tu bylo několik krvavých zářezů, které si tohle místo mohlo připsat, a on by jistě nechtěl být další. Přesto najednou udělal hned sedm kvapných kroků k prvnímu kmenu a dotkl se jej. Čekal, co se bude dít, ale všechno bylo stejně klidné, jako před okamžikem.

 Nahlas se zasmál svému „hrdinskému“ činu a vyrázoval pryč od lesa.

 

Hotelový pokoj byl přespříliš malý na to, aby se v něm nyní tísnili čtyři osoby, hromada knih a čtyři notebooky. Tomáš bouchnul dveřmi, aby na svůj příchod upozornil. Blonďatá hlava se jako první odvrátila od tlusté staré knihy a podívala se do chodby s očekávajícím úsměvem.

„Ahoj, zlato,“ rozzářil se její obličej a zaklapla knihu, aby jej mohla obejmout na přivítanou. Zbylé tři hlavy jen zamručely na pozdrav. Tomáš si sundal bundu a ledabyle ji pohodil k věšáku, aby zbrzdil Zuzany kroky. Opětoval její objetí a vroucný polibek.

„Kde si byl tak dlouho?“ optala se a cupitala za ním do nyní již stísněné místnosti.

„Byl jsem se podívat u lesa,“ řekl po chvilkovém rozmýšlení, zda by neměl lhát.

„Panebože! Zlato! Nechci, abys tam sám chodil!“ rozhněvala se Zuzana a nesouhlasně si ho přeměřovala pohledem.

‚Měl lhát.‘ napadlo ho. Zhroutil se do červeného křesla a chvíli pozoroval činnost svých kolegů. Zuzana se okamžitě schoulila k jeho boku a ukazovákem jej hladila po neoholené tváři. Tomáš ji měl rád už od střední školy, nebo spíš tam ji měl rád. Pět let se Zuzanou byl šťastný, ale poslední dobou se mu zdálo, že ona je stále tou školní kráskou, která odmítá dospět. Přišlo mu to roztomilé, ale ve většině případů ho to štvalo. Přesto jí to však nedokázal říct.

„Bude to dneska večer,“ řekl a rozptýlil své myšlenky o vlastním vztahu. Díky této větě si vysloužil pohledy všech přítomných a měl veškerou pozornost, kterou na sebe za nedlouho stáhla Zuzana.

„Tomíku,“ začala.

Tomáš zatnul zuby. Bytostně nesnášel zdrobnělinu svého jména. Mohl jí to opakovat stokrát, ale ona si jen zacpala uši a vedla si stále svou.

„musím dneska večer odjet, šéf mi volal, že mě potřebuje na zítra v práci. Je mi to fakt líto,“ pokrčila omluvně ramena a nasadila psí výraz, který už nějaký ten pátek na Tomáše neplatil.

„Jo, tak fajn. Když to potřebuje,“ zavrčel a v duchu proklínal toho nafoukaného starého panáka, který svoje zaměstnance honil jako vzteklý pes.

„Nezlob se,“ pokoušela se ještě Zuzana, ale Tomáš zavrtěl hlavou a raději ji políbil na špičku nosu. Uklidnila ho myšlenka, že celou noc, nebude mít Zuzanu zavěšenou na ruce a nebude muset poslouchat, že jí je zima a že se bojí. Všechnu tu svou přehnanou zúčastněnost Tomáš chápal, tak že chce trávit veškerý čas jen s ním. Několikrát mu nabídla, že by se mu poptala v práci, zda by nebylo volné místo. Tomáš rezolutně odmítl a sebral první flek, který se mu nabídl. Představa, že by spolu trávili dvacet čtyři hodin denně, ho děsila víc, než to, že existuje nějaké nadpřirozeno.

„Dobře, takže to zvládneme ve čtyřech,“ řekl, ale setkal se se dvěma obličeji, které se dívaly raději jinam, než na něj.

„Hele sorry vole. S bráchou ti pomůžeme, s čím budeš chtít, to víš ne? Ale už se po nocích nechceme tahat po nějakých zříceninách, lesích nebo prolejzat polorozpadlý barabizny. Fotřík byl naposled fakt nasranej, že nás přivedli cajti, za nepovolený vstup. Fakt soráč, kámo,“ vysypal ze sebe starší z bratří Milan a mezi zuby tiskl kuličku svého piercingu. Martin raději nehtem seškraboval s notebooku něco zaschlého, ale neodvážil se podívat Tomášovi do očí.

„Jo, fajn. Rozumím tomu,“ přikývl po dlouhé odmlce Tomáš, ale v duchu křičel. Měl vědět, že jejich nadšení je pomíjivé. Sám už přestával doufat, ale věděl, že tady něco je.

„A co ty Šári?“ pootočil hlavou k poslední člence jejich „party“. Ta se namísto rozhlížení po místnosti a nervózních gest pobaveně usmála.

„Já sem se narodila pro nadpřirozeno,“ mrkla odevzdaně na Tomáše a natočila si na prst svůj hnědý pramen vlasů.

 

 Loučení se Zuzanou bylo plačtivé, alespoň z její strany. Nabádala Tomáše, ať je opatrný, určitě se obleče a Tomáš jen čekal, kdy vytáhne nasliněný kapesník a začne mu leštit nos. Raději jí otevřel dveře jejího auta a závěrem je zabouchl. Mával do doby, než se auto ztratilo v zatáčce a oddychl si. Ulevilo se mu a z myšlenky prvního večera bez ní, ho nakopla dobrá nálada. Zahloubaný ve svých úvahách o tom, že až se vrátí, bude si s ní muset promluvit a možná i rozejít, ho vytrhla Šárka, která se lenivě povalovala na posteli a přehrávala si nahraný rozhovor s Josefem Trávníčkem.

„Tak v kolik se na to vrhneme?“ stopla nahrávku ve chvíli, kdy doktor mluvil o mrtvé dívce.

„Vrhneme na co?“ zazmatkoval Tomáš a pozoroval Šárky hluboký dekolt.

„Na ten les,“ objasnila mu okamžitě, ale v té chvíli ji napadl ten samý dvojsmysl, „nebo máš v plánu se vrhat ještě na něco?“ usmála se koketně a převalila se na břicho, kde výhled na její ňadra byl perfektní. Tomáš se musel pekelně soustředit na správnou formulaci svých slov.

„No začíná se stmívat, připravíme se a vyrazíme,“ řekl na jeden nádech a byl hrdý na to, že se nenechal rozházet zbraní, kterou na něj Šárka vytasila.

 

 „Stejně mi řekni,“ prohlásila Šárka o pár minut později, kdy se oblékala do úzkého roláku, „proč musíme chodit v noci?“

Tomáš si právě zapínal bundu. Zamyšleně se opřel o dveře.

„Všechno se děje převážně v noci,“ usoudil nakonec, aniž by měl vůbec potuchy, co vlastně řekl. Šárka pochybovačně stáhla hnědé vlasy do drdolu.

„Pro mě, za mě,“ broukla, oblékla si kabát a přes rameno přehodila kabelku.

„Máme všechno?“ zeptal se s rukou na klice Tomáš a nechal Šárku nahlédnout do útrob své tašky.

„Kamera, náhradní baterky, dva nože, sirky, kus novin, blok, tužka, cigára. Jo, myslím, že jsem vybavený i na komando duchů,“ ukončila probírání obsahu kabelky. Tomáš přikývl, aniž by se pozastavil nad její poznámkou a otevřel dveře.

**

Sluneční paprsky se začaly vzdorovitě zvedat ze země a postupovaly po mohutných kmenech stromů do jejich koruny. Na špicích jehličnanů se slunce začalo stahovat a do prostoru lesa se kradlo přítmí. Plazilo se po urovnané lesní půdě a přinášelo sebou mnoha tajemství.

 Slunce zapadlo za horizont a ptáci, kteří si ještě neuvědomili podzim, pěli o všem, co kdy spatřili. Při doteku příšeří na svých tělech jim však zpěv uvázl v drobných hrdlech. Z lesa se vzneslo hejno ptáků, různých druhů.

 Z krajů lesa vyběhlo hned několik zvířat, od myší až po srny a pelášily se ukrýt do polí, ve snaze přežít další noc, kdy byly vyhnáni ze svých domovů. Jedině starý mohutný jelen neměl na spěch. Hltavě pil ze studánky, která byla vzdálená několik metrů od kraje, ve snaze ukojit žízeň. Sklopil uši, když slyšel praskot, ale dopřál si ještě jeden doušek průzračné vody.

 Zvedl hlavu a jeho temné oči se zaměřily k místu, odkud hluk vyšel. Instinkt mu velel jasně, musí utéct.

V jeho očích se však odrazila bestie, která lačnila po své vyhlídnuté oběti. Od kopyt vystrašeného jelena odskočilo několik zhnědlých jehličí. Rychle vystartoval k okraji lesa, tlukot srdce přesahoval chápaní, přesto se však jelen hnal ke svobodě.

 Několik zvířat uhánějící po poli ztuhla v pohybu a otočila se zpět k lesu, když se ozval útrpný zvuk umírajícího jelena. 

---