Omyl

Omyl

Stál na zbytcích tajícího březnového sněhu, s pohledem, snad nostalgicky, upřeným do jarem se probouzející krajiny. Ostrý, nemálo studený vítr, který přicházel z jihu, se mu zařezával pod gestapácký kabát.

Bylo 23. března 1944, nedlouho po útoku Italských partyzánů na Němce.

Třicet tři. Třicet tři zbytečně zmařených Německých životů. Ještě nyní se mu vařila krev v žilách.

„Pane! Právě dorazili zajatci!“ ozval se za ním hlas Hanse Steilmanna, mladého, avšak schopného důstojníka.

S pohledem stále upřeným na dosud poklidně vyhlížející krajinu vydal rozkaz: „Zaveďte je do jeskyně. Postavte je ke stěně a počkejte na mne.“

S ledovým klidem, jako by se nic nedělo, vytáhl z kapsy cigaretu a zapálil si. Svěží vzduch prořízl cigaretový kouř. Zhluboka se nadechl, pak se otočil a vydal k jeskyni.

Zvlhlá zem čvachtala pod jeho těžkými botami. Však on jim ukáže. Všechny je postřílí, a z jejich kůží nechá potáhnout několik nových knih pro Vůdce. Jeho rozhodnutí bylo správné. Nechat zastřelit za každého padlého Němce deset Italů. On sám by volil přísnější trest, ale zpochybňovat Vůdcovo rozhodnutí se mu ze srdce příčilo.

V jeskyni bylo ještě chladněji, než venku. Uprostřed byla zavěšena malá olejová lampa, která mihotajícím se světlem ozařovala celý prostor včetně deseti klečících postav na konci místnosti.

Chvíli si je se zájmem v kombinaci s neskrývanou nechutí prohlížel. Nohy a ruce měli spoutané řetězy, v ústech roubíky. Většina z nich byla skalpovaná, s tvářemi roztrhanými od bití k nepoznání a oblečeni jen v několika cárech starých hadrů, z velké části zkrvavených.

„To máte za ty svoje zasraný partyzány.“ Promluvil po chvíli.

Jeden z vězňů, muž na konci řady, kterému chybělo jedno oko, se přes roubík pokusil něco vykřiknout. K zemi ho srazila tvrdá rána pažbou pušky.

Ten je nejodhodlanější. Toho popraví až na konec.

Kývl na Hanse, který v rukou třímal těžkou pušku Mauser K98. Díval se, jak pomalu zvedá zbraň a míří.

Zazněl výstřel. První ze zajatců se se smrtelným zraněním nad levým okem skácel k zemi. Následovalo osm ran.

Perfektní střelec. Až celá akce skončí, musí ho navrhnout na povýšení.

Už zbývalo zastřelit jen posledního zajatce. Bedlivě sledoval, jak Hans bezchybně srovnává hlaveň do požadovaného úhlu a pomalu stiskává spoušť.

Jenže výstřel nepřišel. Ozvalo se pouze duté klapnutí. Náboj se asi vzpříčil komoře.

Jeskyní se ozval zmučený výkřik. Poslednímu živému zajatci, nyní zmítajícímu se na zemi, se podařilo strhnout si roubík.

„Umlčte toho grázla.“ Řekl neutrálním hlasem, bez známek jakékoli emoce.

„T-10 Aktion Ente!“ zakřičel najednou zajatec.

V celé jeskyni zavládlo hrobové ticho. I Hans přestal opravovat pušku a s udiveným výrazem se mu díval do očí. Aktion Ente, bylo heslo dlouho plánované akce s nejvyšším utajením. Ale jak by se k němu mohl dostat Ital?

Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od dosud spoutaného zajatce. Prohlížel si ho. Ze zdevastovaného obličeje nešly rozpoznat žádné známky Árijského původu. Ale ani Italského.

„Jak ses dostal k tomu heslu?“ promluvil konečně.

„Nejsme Italové! Jsme němečtí zvědi!“ vypravil ze sebe zajatec přerývavě s berlínským přízvukem.

V ten okamžik měl pocit, jako by mu zasadili ránu bajonetem přímo do srdce. Ruce se mu poprvé v životě třásly a tep mu vyletěl až ke stropu.

Ten muž musí lhát… To… To přece není možné…

Dívali se navzájem zpříma do očí. Zajatec s bolestným výrazem ztráty, on zlomený poznáním.

Ne… To heslo je přísně tajné. K něčemu takovému by se nemohl dostat. Musí to být pravda…

Konečně sebral odvahu a otočil se. Neměl sílu podívat se na své muže. Chvíli stál v nehybné póze zpráskaného psa. Na to sáhl do kapsy aby se dotkl malého, kovově chladného předmětu.

Jeskyní se rozlehl poslední výstřel.

Zajatec – Němec – padl bez života k zemi s jediným modrým okem otevřeným ve strnulosti smrti.

Okamžik si prohlížel hlaveň malého revolveru, ze které vycházel obláček kouře, stáčející se vzhůru jako klubko hadů.

Pak se vypotácel z jeskyně, ale ještě než se stačil vrátit do nevinné krajiny, otočil se a pravil směrem ke svým vojákům: „Vůbec netuším, o čem ten Ital mluvil.“

 

-Konec-

 

 

 

---