V mých celách lodě opravují Gdaňští loďaři

Umírá poslední 
dělník z Gdaňska
expremiér Polska
cesta je úzká
trnitá
mnohými opovrhovaná
solidarita
stávka dělníku lodějnic
zbyly prázdné koleje
zvuk kolejnic
a sirén utichl
přehlušen
falešnou havlovskou
 humanitou
v Olomouci  
blízko civilního krytu
bombardují mé srdce
jako mosty v Sarajevu
jak oči nevinných
přivřené v mělkém hrobu
a písně znějí mi
hluchý od explosí
krutě když znásilňují
srbové a ti druzí
dva břehy jež se nespojí
žalobce – obvinění
ležím jak otrávený pstruh
na břiše – na kameni
svých dravých řek
vyschnutých koryt
zkouším svou nenávist
v lásku schoulit
lásku bez berlí
v tanky bez pásu
nemám navigaci
nečtu v atlasu
písmem briallovým
mé děti nesmějí se
mé děti hladoví
a žijí někde
kdesi
daleko na dotek
hledám lék
farmaceutik Holý
tančím jak Salome
jak motýl mezi stvoly
když hraju skvoš
s časem
selhávám imunitou
v průvodech Máje
v Májovkách jsem Manitú
a čas kličkuje
a s Kličkem v ringu
boxuje
ani tam ani tu
někde mezi
otázky vězí
a odpovědi plují
v mých docích
lodě opravují
Gdaňští loďaři
těsně před stávkami
Varhany v Olivě
zvuku nevydají
nejsem u Baltu
jsem v Olomouci
v hlavě myšlenky
jak dřevokazní brouci
kůrovci jež k podstatě
lýku světa spějí
a uvnitř mé cely
jsou něžné verše
obklopeny 
policejní brutalitou
a včely k opýlení
po medu 
chutná citrón
v čaji co nedostanu
ve vazební věznici
porcují řezníci
v uhlazených talárech
paragrafy
 z nuceného výseku
třtina ohnutá ve větru
snad se nedolomí
v olomoucké katedrále
utichly zvony
či spíš jsem ohluchnul
můzou vln Baltu
víc polák než 
čech
než  moravan
ozářen od kobaltu
svých 95 tézí
přibitých na vrata 
kostela Wittenberku
trošku Martin Luther
jen podejte mi skenku
pivního moku
a vyložím milost v Římanech
k světlu poběžím
náboženskou revolucí
hniji tu v cele
nemám na kauci
po měnové reformě
Zápotockého- Zemana
jen ptáci žijí na stromě
a vyzobavají zrno
a to nevzklíčí
v trní je naděje
jak vědí ptáčnící
že klec je domov
nechtěný
a nad skalisky
plachtění
orlů
má poesie
není mříže
kterou se neproseje
zrno které vzklíčí
trochu loďaři 
trochu trosečníci
ve výjmečném stavu
generál Jaruzelski
všechno to dobro
všechno to zlo
jeptišky i děvky
stoupají vzhůru
jak bublinky v sektu
buď hák či šňůru
v malém dvorku
na Pankráci
generál Píka
a nad ním
i nade mnou
krouží ptáci
a já s racky u Gdaňska
hledím k Baltu
víc polák jak slezan
neboť neobracím kartu
a nevzdávám
hraji o bank
o život
a z not 
se rodí melodie
a z nich Ofélie
jež v Hamletovi zešílí
mezi mými klasy 
motýli
tak pestrobarevní
tak jiní než šeď 
cely
na rtech med
i jed v žihadlech včely
je láska 
je nenávist
učím se slabiky
psát a číst
hasit i hořet
knihovna v Alexandrii
mezi popelem 
vznášejí se motýli
a já cítím pyl
mezi paragrafy
čtu Marxe a jiné blafy
zatím co hoří
v mé duši
mé knihy
zapálené
Koniášem
chci v Gdaňku stavět lodě
a svět
né otáčet se za Jidášem
co políbí
a zradí
v mé cele
jedovatí hadi
v šatech krásných pannen
s perem k podpisu
na bianko šeku
k úpisu
se nehrbím
jsem více polák 
než čech
ve Varšavském ghetu
bych raděj zdech
než se vzdal a otevřel 
hraniční závoru
trosečník který na voru
podává sám sobě v osamění
ruku
jak poláci
v Katyni
chtěl vystavět ti svatyni
Bože jež mne zkoušíš
v utrpení
jako Job když ztrácí děti
vím co je osamění
bezpráví
v poutech tu stojím
a mé karavany vezou
s kupci hedvábí
a děsí mne surovost
neboť pln soucitu
stavěl jsem v Bosně most
břehy že spoji tu
v Gdaňsku jsem v potu dní
v železu a ohni
vzpoury
myšlenek 
stávek 
a vět
naučil
totalitu zabíjet
jak mouchy
rozprašovačem
biolitu
kulhám krajinou
yperitu
Damaškem
odstřelovaným sarinem
bratři z pod Tater
blýská se
možná zahynem
stejně děkuji za
Šolidárnošč