Příběh Jacoba Daye

Jmenuji se Jacob Day,je mi 17 let a bydlím v malé vesnici,kousek od Birminghamu,kde jsem se narodil a vlastně zde i navštěvuji gymnázium.Moji rodiče jsou rozvedení,není to tak dlouho.Můj otec George Day,je velice agresivní a závislý na alkoholu,pořád mě a moji matku Mariettu fyzicky napadal a vulgárně nás urážel,jsem rád,že se spolu rozvedli,ikdyž s matkou život taky není žádný med,jak jsem si představoval.Každý den u nás je jiný chlap,popíjí s mámou víno a v noci dělají hrozný randál,že se v tom nedá spát,takže vlastně slovo rodiče je u mě vážně pasé.V dobré náladě a pozitvním smyslem života mě zásobují jen moji dva nejlepší přátelé.Byli to Anett Blakeová a Mike Sugarski,s těmi to lidmi prožívám ty nejlepší zážitky v mém životě.
Každé pondělí začínáme ve škole matematikou,kterou fakt nezvládám,naštěstí mi s tím vždycky pomůže Mike.Máme na ni dost přísnou profesorku pani Cambellovou,ale vždycky mě,díky bohu,nechá projít.V historii jsem naopak dobrý já.Letopočty,dějiny naší Velké Británie mě vždycky přitahovali,což Mike s Anett nikdy nechápali.No když jsme u té Anett,tak ta milovala angličtinu a francouzštinu,její rodiče,stejně jako moji, jsou rozvedení a její tatínek,provozuje v Paříži,nedaleko Eiffelovy věže menší,ale podle slov Anett,velmi příjemnou restauraci.Anett se nikdy netajila tím,že by po maturitě chtěla za tátou do Paříže.No počkat,vždyť já zapomněl popsat Mikeho a mě,tak to musím hned napravit.Mike,jak jsem již dříve naznačil,byl technický typ,měl rád matematiku,fyziku a další technické předměty.Navíc byl Mike velkým fandou do aut a motorek a jednou by chtěl mít vlastní autoservis.No a co se týče mě? Já mám rád historii,jak jsem již říkal, ale mám rád také zeměpis.Tyhle předměty jsou jeden z mála důvodů,proč do školy chodím.Jednou  bych chtěl být třeba průvodcem,nebo historikem,velice by mě to bavilo.

Ano,každý jsme jiný,máme rádi jen předměty a jiné sny,ale přesto se i ve škole najde něco  co máme rádi všichni tři.Je to tělocvik,zapomněl jsem vám říci,že jsme všichni tři velmi sportovně založený a v našem volném čase,kromě všelijakých opičáren,chodíme i běhat nebo hrát fotbal.Na tělocvik nás učí pan učitel Backman,máme ho všichni moc rádi.

Vždycky po skončení školy,jdeme společně do kavárny nedaleko stadionu fotbalové Aston Villy,které mimochodem všichni fandíme a pravidelně navštěvujeme její domácí zápasy,no nic vrátíme se do kavárny.V kavárně rozebíráme školu a taky to,co budeme ten den dělat.Někdy jdeme k Mikeovi,někdy k Anett a nebo třeba ke mně.Chodíme společně do kina,do divadel,na fotbal,ale také na nějaké ty „pařby“ však to znáte,vždyť to k životu patří.Samozřejmě si asi teďka říkáte,jak mužeme mít spolu takový vztah bez „mráčků“ ? No i my se hádáme,někdy to dopadne tak,že se rozejdeme,ale druhý den už jsme zase ta parta,která si navzájem pomáhá,když je někdo z nás v „depkách“ nebo v jiných nepříjemných potíží,které život bohužel také nabízí.Nikdy bych je za nic na světě nevyměnil,jsou pro mě vším,dal bych za ně i život.
Je úterý a zrovna na začátek máme dvouhodinovku tělocviku s panem Backmanem. Nejprve se rozbíháváme a pak přichází jako obvykle náplň dnešní dvouhodinovky a v samém závěru pak máme čas i na fotbálek,či jinou kolektivní hru.
Dnešek byl ale vyjímečně jiný, v závěru nám pan Backman řekl: Zítra se koná celostátní soutěž všech vybraných studentů z celé Británie,rozhodl jsem se tedy vybrat 6 z vás,budou to 3 chlapci a 3 dívky.Pan Backman vyjmenoval 6 spolužáků včetně Mikeho a Anett,ovšem mě ne,byl jsem z toho docela zdrcen,protože jsem si myslel,že patřím mezi ty nejlepší sportovce,ale pan učitel to asi viděl jinak.Ikdyž jsem z toho pořád dost zklamaný,přeji Mikeovi a Anett a samozřejmě i zbytku třídy,ať se jim daří a přivezou k nám do školy nějaký cenný kov,nejlépe zlato.Po škole,z  důvodu smutku nejdu do naší kavárny.Mike a Anett jsou špatní,z toho,co mi je,ale říkám jim:nic mi není,jsem v pohodě,zítra jim to všem nandejte.Jdu domů,pustím si televizi,v ledničce najdu něco k jídlu a následně u televize usínám.Probudím se kolem půlnoci,vypnu televizi,jdu se umýt a konečně si lehnout do postele.V posteli ležím a přemýšlím,ostaně jako vždycky,ale dnes jsem měl o důvod víc a jelikož mě ta moje neúčast fakt vzala,tak jsem to oplakal.
Ve středu jdu do školy vyjímečně sám.Máme hodinu angličtiny,ale já se na ní nedokážu soustředit,pořád myslím na ty dva,jak se jim daří.O přestávce jim volám,ale ani jeden z nich to nebere,říkám si,určitě teďka běží,zavolám později.Po přestávce přišla do třídy paní Cambellová,máme mít totiž matematiku, ale to co jsem vidím,to nevypadá vůbec dobře,doufám,že nám paní učitelka řekne,co se děje.Paní Cambellová se slzami v očí a vytřeštěným hlasem říká: Přibližně před hodinou,se stala tragédie.Do našeho minibusu,který převážel 6 našich studentů společně s panem profesorem Backmanem narazilo nákladní automobil a vytlačil je ze silnice,nikdo to nepřežil.Děti,vaši spolužáci včetně pana Backmana jsou na pravdě boží.Nemužu uvěřit tomu co jsem teď slyšel,popadl mě hysterický pláč,běží domů,kde jen brečím a v hlavě mi létají otázky: Co teď budu dělat? Jak mám žít bez nich,vždyť to neumí,právě jsem ztratil naprosto všechno co jsem měl,nedokážu žít.
Vytahuji papír a kus delšího lana,na papír píši dopis pro matku : Mami,vím že jsme spolu nikdy neměli dobré vztahy,dosti jsme se hádali a ty jsi měla na prvním místě cizí muže,i tak tě mám moc rád,ale musím ti sdělit pár věcí ze kterých nebudeš mít radost,první věc je ta,že jsem dnes přišel naprosto o všechno co jsem měl důvod žít,no a ta druhá je ta,že si svůj život beru,protože můj život už nemá smysl.Jestli si tohle teď právě čteš,tak jsem už mrtev.Dokončuji dopis matce a přidělávám si ho na řetízek,který jsem od ní dostal,když jsem se narodil.Teď už mi nic nebrání v tom, začít konat sebevraždu.Beru si lano a kolem krku si dělám smyčku,další smyčku udělám mezi druhým koncem a trámem,aby lano drželo.Nyní stojí na stoličce a chybí už jen jedno,zhoupnout se dolu,tak se zhoupávám.Nemůžu dýchat,cítím jak umírám,nakonec moje mrtvola visí na trámě a já jdu po schodech za pánem bohem a za mými přáteli,kde nastane další naše etape,která už se nebude psát mezi živými.