Poblíž a na ústech Mekongu

Těžko někomu zprostředkovat atmosféru země filmem, natož jen perem, či fotkami. A ještě těžší je tento úkol u zemí, ve kterých není tolik patrný moderní pokrok. U zemí, které si už po staletí drží své tradice a jejichž kulturu jen stěží může pochopit člověk, který v nich žije dlouhá léta, natož někdo, kdo jen chvíli hltal všechno to neznámo ve snaze rozšířit si obzory. I přes tyto nesnáze se vám pokusím na následujících řádcích přiblížit něco málo z toho, co jsem během deseti dnů cestování po Vietnamu viděl a zažil.

Večerní přílet do Ho Chi Minhu. Jsme unavení a naštvaní. Někde cestou se nám ztratily kufry, a tak se teprve po vyplnění formulářů o jejich zmizení vydáváme ven z letištní haly. Tam už na nás čeká naše průvodkyně s cedulí a vesele volá:,,Pan Pečína, pan Pečííína!?" Po krátkém seznámení se nasedáme do připraveného vozidla a odjíždíme směrem k hotelu za neustálého veselého a energického vykládání malé asiatky.
Už po pár ujetých metrech dostávám strach z místního provozu a rychle si uvědomuji, že tady má přednost ten, kdo více troubí. Dopravní značení se většinou omezuje jen na semafory, označení hlavní silnice a značky STOP. Ale ani to nikdo z řidičů nebral příliš vážně. Na silnicích jsme mnoho aut nepotkali, přesto byl provoz velmi hustý, a to hlavně díky motocyklům a skútrům. Téměř na každého obyvatele v tomto městě připadá jeden z těchto strojů, a tak si jistě dovedete představit, jaký je tady asi vzduch, když zde žije 5 000 000 lidí. Na tvářích mnoha řidičů i chodců jsme viděli roušky, které jsme chápali jako ochranu před škodlivinami. Bylo nám ale vysvětleno, že je to především z důvodu ochrany proti slunci. (Což mi přišlo vzhledem ke tmě venku zvláštní, ale dál jsem se neptal.)
Po zapsání se na recepci hotelu jsme se vydali na nákup nějakého oblečení na příští den. Objevili jsme jeden menší obchodní dům a v něm supermarket, který svým zápachem nápadně připomínal rozkládající se mršinu, což nám ovšem v nákupu nezabránilo. Problém jsme měli pouze s výběrem, vzhledem k našim výškám a tloušťkám. Obzvlášť můj otec jen těžko hledal triko velikosti XXXL.

Následující den byl teplý, vlhký a mírně deštivý. S tím zpočátku bojoval zejména můj foťák, který se mlžil, ale po chvíli si i on zvykl. Naší první zastávkou byl místní chrám, ke kterému patří i místa pro výuku mnichů. Můj první vjem byla vůně modlitebních tyčinek, která nás pak dále provázela celou zemí. V přítmí chrámu jsme uslyšeli smuteční zpěvy mnichů. V zadním sále se právě odehrával pohřební obřad, a tak jsme jen rychle udělali pár fotek a měli se k odchodu. Před chrámem nad schodištěm byl starý zvon, do kterého věřící na lístcích lepí svá přání. Tahle myšlenka se mi velmi zalíbila - zvon vyzvoní přání lidí do světa a přitom je uslyší jen ti vyvolení.
Naším dalším cílem byla řeka Mekong. Mekong je 10. nejdelší řekou světa a vytváří deltu o rozloze přibližně 70 000 km². Téměř celou cestu z Ho Chi Minhu nám pršelo, o to větší byla naše radost, když po příjezdu k jednomu z ramen řeky déšť téměř ustal. Nalodili jsme se, oblékli žlutavé pláštěnky a vypluli k jednomu z vorů, na kterých místní žijí a které slouží v podstatě jako rybí farmy. Překvapilo mě, když jsem v té špinavé, polorozpadlé, plechové boudě uviděl televizi a psa. Uprostřed řeky to působilo dosti neuvěřitelně. Zajímalo mě, jestli se nebojí krokodýlů, protože jsem četl, že tady žijí. To mi bylo vyvráceno faktem, že jde zde na ně příliš rychlá voda.
Odrazili jsme k jednomu z ostrůvků, kde už na nás čekali místní hudebníci. Po představení tradičních hudebních nástrojů začali zpívat písně. Příběhy o dracích, lásce a přírodě. Zprvu mi to znělo falešně a nesourodě. Zavřel jsem tedy oči a na základě názvu skladby vytvářel v hlavě příběh, který byl hudbou jen doprovázen, umocněn. Najednou mi bylo všechno bližší a napadlo mě, že tohle je ta rovina umění, kterou už dnešní moderní svět není schopen ocenit ani uchopit. Vůbec se mi odtam nechtělo, ale museli jsme pokračovat dál.
Čekala na nás malá drožka a s ní malý koník (zdálo se, že tady je téměř všechno menší, než u nás). Když jsme nastupovali, zdálo se mi, že je tomu nebohému zvířeti do breku. Kvalita "silnice" na tomto poměrně rozlehlejším ostrově byla srovnatelná se silnicemi u nás - šlo o život. Koník se svého břemene chtěl asi rychle zbavit, proto nemusel být ani příliš pobízen a na cestě plné výmolů se dal skoro až do klusu! Kolem cesty se střídaly plechové "domy" a luxusní vily, což mi navodilo atmosféru dob koloniálních. Dojeli jsme k jednomu z vodních kanálů procházejících ostrovem a po krátkém seznámení se s místní odchycenou krajtou jsme nasedli do malé loďky. Opět nastal náš klasický problém s váhou a chvílemi se zdálo, že naberem vodu a půjdem ke dnu, nakonec se tak ale nestalo. Vietnamka s bidlem nás bezpečně provezla mezi poměrně vysokými hliněnými břehy porostlými palmami.
Přišel čas oběda, tedy čas největší zkoušky nervů. Jakou potvoru z vodních hlubin nám asi naservírují? Pečená ryba, která se na nás dívala z talíře, vypadala, že by si nás k obědu dala spíše ona. Místní obsluha nám z ní připravila chutné rolky - rýže v rýžovém papíru (jak jinak) s ananasem a již zmiňovanou rybou. Shodli jsme se na tom, že bez toho ananasu bychom se obešli. Dalším chodem byly krevety se solí a pepřem následované polévkou ve stylu "co řeka dala". Radši ani nechci vědět, co všechno v ní plavalo, výsledkem bylo ale poměrně chutné jídlo.

Po obědě jsme se vydali zpět do Ho Chi Minhu, kde jsme navštívili další z chrámů, tentokrát starší a s mírnějšími pravidly (nemuseli jsme si například zouvat boty). Nevím, jak vystihnout atmosféru těchto míst, neboť na mě nepůsobily tolik zrakové vjemy, jako spíše vůně. Svíčky a kouř z modlitebních tyčinek v kombinaci s přítmím dávají ideální prostor k oproštění se od všech starostí okolního světa a ponoření se do modliteb a meditací.
Začínalo se stmívat, i tak jsme ještě před odjezdem do hotelu na chvíli pobyli v ulicích. Značkové obchody a vedle nich chátrající domy místních, rozbité chodníky, špinavé ulice. Kdo tady asi nakupuje?