Andělská ohavnost VII

Jedno odpoledne mě Keiko vytáhla  na brusle. Na rozdíl od ní jsem nebyla moc velká sportovkyně, takže jsem občas měla pocit, že ji akorát zdržuju, ale byla to legrace. Cesta byla sice krásná, vedla lesíkem a pak kolem řeky k jakési hospůdce na sídlišti a zase zpátky, jenže já byla doteď zvyklá jezdit jen po rovině a tady se střídaly kopečky, rovina, zatáčky, prostě všechno. A mně dělalo problém brždění i na sebemenším kopečku.

„Pokrč kolena asi takhle, podívej.“ učila mě Keiko jak na to. Snažila jsem se zkopírovat její postoj, ale zřejmě se mi to moc nedařilo. Přijela ke mně zezadu a oběma rukama mě chytila za boky: „Uvolni se, půjde ti to líp, uvidíš.“ Jak jsem se takhle mohla soustředit?

„Co kdybych tě takhle držela až pojedeme z kopce? Co neubrzdíš ty, ubrzdím já, hm?“ navrhla.

Lepší nápad jsem neměla, takže jsem souhlasila a jely jsme. Pomalu jsem cítila, jak ztrácím rovnováhu. Keiko se mi snažila pomoct, ale i přesto jsme nakonec spadly jako dvě hrušky.

„Nezlob se, jsem prostě antitalent.“ omlouvala jsem se.

Keiko mi podala ruku, aby mi pomohla vstát: „V pohodě, příště to bude lepší.“

Chytila mě za obě ruce a přitáhla mě blíž k sobě: „Žádný učený z nebe nespadl – tak se to přece říká, ne?“ Pomalu mi odhrnula vlasy z tváře. Upřeně se mi dívala do očí a já se snažila ten pohled, který mě tolik znervózňoval a zároveň vzrušoval, vydržet. A pak mě políbila, ne jen letmo na rty, nýbrž tak krásně jako poprvé.

Jely jsme dál. Cesta nás zavedla na malé sídliště schované mezi spoustou zeleně z jedné strany a polem ze strany druhé. Potřebovala jsem si víc utáhnout brusle, tak jsem zastavila. Od převazování mě vyrušila náhlá rána. Nějaký muž, co jel na bruslích v protisměru, nebyl zřejmě v brždění taky moc úspěšný a nečekal, že kopeček, který sjížděl, je zakončený třemi schůdky.

„Nestalo se Vám nic?“ přijela k němu Keiko.

„Ne, to je dobrý.“

„No jste celý odřený…“

„Snažil jsem se chytit aspoň toho zábradlí tady, ale zjevně mi to spíš uškodilo.“

„Kaskadér zřejmě nebudete, co?“ vložila jsem se jim do hovoru.

„To opravdu ne, jsem architekt,“ zasmál se, „a jsem Honza“ podával mi ruku, ale hned si to rozmyslel: „omlouvám se, nechci Vás zašpinit.“

„Já jsem Natálie a tohle je Keiko“ představila jsem na oplátku nás dvě.

Keiko mezitím vybalila z batůžku vodu: „Nastavte ruce, opláchneme to ať se to aspoň trochu vyčistí.“ A už mu lila vodu do odřených dlaní a pak na kolena. Potom ho chytila za ruku. „Chtělo by to desinfekci.“ řekla a dívala se mu přímo do očí.

„A pro příště chrániče, vím to z vlastní zkušenosti.“ zasmála jsem se.

„Máte moc hezké ruce.“ prohlížela si Keiko dál jeho dlaň, sice opláchnutou ale za tu chvilku už zase trochu od krve. Znenadání se sehnula a pomalu a smyslně mu tu krev slízla. Honza i já jsme na ni hleděli celí zkoprnělí.

„Sliny jsou přeci dobrá desinfekce, když tu nic jiného nemáme ne?“ řekla a stejným způsobem mu olízla i druhou dlaň.

Honza se od Keiko rychle odtáhl: „Zbytek si doošetřuju doma, díky za pomoc.“

Potom vstal, chladně se s námi rozloučil a odjel.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nic, jen taková hra.“ usmála se Keiko.

 

---