Dna skleniček

„Nezajdeme se něčeho napít?“ zeptal se pan Parker pana Evanse.
„Nezajdeme se něčeho napít?“ zeptal se Henry paní Evansové.
„Nezajdeme se něčeho napít?“ zeptal se Will slečny Evansové.

Hned, co Matylda Evansová sejmula ze svých očí saténovou masku na spaní, zvedla sluchátko telefonu ležícího na nočním stolku. „Ach Helen, drahoušku, jak ses na ten tvůj slavný den vyspala?“ zašvitořila něžným hlasem ke své sestře. „Ale to je normální, že jsi nervózní… to víš, že to bude úžasné… ale prosím tě, v těch bílých šatech budeš do-ko-na-lá… ne, ne bílá je skvělá v každém věku…dobře, už se jdi nalíčit, pa!“

Matylda byla nadmíru pyšná na svou milovanou rodinu a na to, s jakou péčí se o ně stará. Však jak jí zabylo líto své sestry Helen, když se rozváděla s manželem, a jak šťastná je teď i za ni, že se dnes znovu vdává. A navíc s Henrym! Henry je třída.

Richarda Evanse probudil vysoký nadšený hlas jeho ženy a vzpomněl si na svatbu. Vůbec ho nezajímala, raději by šel do práce, kouřil doutník a procházel kupní smlouvy. Anebo spal.  „Matyldo, pojď si ještě lehnout,“ poprosil manželku, která právě pokládala sluchátko. „Dej ty ruce pryč, Richarde!“ okřikla ho, když se ji snažil zezadu obejmout. Richard to ale nevzdával, laškovně jí zavrněl do ucha: „Víš, na co mám chuť?“
 „Jsi se raději obléct.“ odbyla ho Matylda.
Richard na sebe natáhl svůj oblek od Armaniho a zadržel dech, aby zapnul knoflíky. Zase to šlo poněkud hůř, než posledně. Richard začínal pociťovat, že Matyldu už sexuálně nepřitahuje a smutně vzpomínal na ty časy, kdy si to rozdávali v jeho porsche. Samuel byl ale stále velice pyšný, na to, jak dokáže výborně finančně zajistit svou rodinu a při tomto pomyšlení lehce pozapomněl na problém praskajícího knoflíku na jeho břiše.

„Jasmine, vstávej!“ zaječela paní Evansová na svou sedmnáctiletou dceru. „Teta Helen mi říkala, že Henryho syn Daniel tam bude taky, až ho uvidíš, zjistíš, že je to opravdu fešák.“ Oznámila Matylda své dceři, když se líně zvedala z postele. „Bože, vždyť je to skoro můj bratranec, mami.“
„Ale kdeže, to už není nic do rodiny.“ Mrkla na ni a Jasmine jí věnovala zlostný pohled. „Jasmine, obleč si ty šaty, co jsem ti připravila. Máš je na posteli“ Rozkázala ještě Matylda, než vyšla z pokoje. Jasmine hodila šaty zpátky do skříně a oblékla si místo nich svou oblíbenou sukni a tyrkysovou blůzu s hlubokým výstřihem, pak si sedla před zrcadlo, natřela své rty rudou rtěnkou a vyšpulila je na sebe. Nikdy nebyla na nic víc pyšná, než na svůj vzhled.

Všichni tři přišli do předsíně. Slečna Jasmine Evansová se styděla za otcovo napínající se sako a za snahu její matky dohodit jí nevlastního bratrance. Paní Evansová se styděla za velikost výstřihu své dcery a pan Evans ucítil toto dvojité zastuzení a zastyděl se také.

                                                                      *

Když po obřadu dorazili svatebčané do místního zámečku, odpojila se paní Evansová od svého manžela a dcery a rozutíkala se za svou sestrou. Třiačtyřicetiletá Helen měla asi o číslo menší nabírané šaty, než by bylo vhodné, na jejich natočených blonďatých kudrnách se vyjímal bílý krajkový věneček s dlouhým závojem a celá zářila. „Helééén,“ protáhla Matylda, „ty šaty, co jsem ti vybrala, ti tolik sluší!“ Objala sestru a otočila se k jejímu novopečenému manželovi. „Henry, vypadáš dnes báječně, tolik vám to přeju.“ řekla a letmo políbila na rty černovlasého muže, který byl o poznání mladší, než její setra. „Kdepak je Daniel? Tolik si ho přeju seznámit s Jasmine.“
 „Myslím, že už sedí na baru.“
„Pojďme je najít, pojďme je seznámit!“ zvolala vesele Matylda, chytla se Henryho rámě a odpochodovala s ním k baru.

Jasmine seděla znudeně u stolu a rozhazovala po stole červené kamínky, které původně tvořily dekorativní srdéčka, (tedy alespoň její teta je za dekorativní považovala). „Jasmine, pojď sem za mnou,“ zavolala na ní matka přes půl sálu a vyrušila ji tak z její oduševnělé činnosti. Než se Jasmine nadála, už ji paní Evansová vedla k uhrovitému chlapci, který velice amatérsky držel sklenku vína, a když spatřil Jasmine, velice amatérsky z ní usrkl.
„Tak to je Daniel,“ zajásala Matyla a téměř násilně přistrčila dceru k barové židličce.

Pan Evans taktéž seděl znuděn u stolu, avšak místo ničení dekorativních srdéček se věnoval pojídání zákusků. Zrovna jedl čtvrtou šlehačkovou trubičku, když ho vyrušil známý hlas. „Richarde, to je ale překvapení. Co tady děláš?“ Sam se otočil a spatřil svého bývalého, teď už velmi vzdáleného kamaráda, pana Samuela Parkra.
„Vdává se sestra mojí ženy, ale konkrétně tady nedělám nic.“
 „To je náhoda, Henry je můj bratr!“ zakřičel pan Parker a bouchl Richarda do ramene, až mu zaskočil drobek. „No to jsme teď skoro rodina. Jak jdou obchody, brácho? A co ženská? Pořád ta samá co?“ Tyto otázky pana Evanse značně popudily, neboť pan XY nebyl obyčejným bývalým kamarádem, nýbrž jeho obchodním sokem, jeho sokem ve sportu, sokem v lásce, sokem v kráse a vůbec ve všem, v čem šlo soka míti. „Vše je fajn,“ procedil Richard skrz zuby a odložil tác se zákusky. K jeho smůle vypadal Samuel Parker stále šťastně, bohatě a pohledně.

Daniel si uhladil svou rovně střiženou ofinku a po chvíli ticha Jasmine nesměle pobídl: „Nechceš třeba… povědět mi něco o sobě, nebo tak? Teda jestli chceš…“
„A nechceš mi třeba… o sobě něco povědět ty? Nebo tak? Jsi takový… zajímavý člověk,“ zparodovala Jasmine jeho rozpaky a v duchu se zasmála jeho nechápavosti.
„Jak jako zajímavý? Já nevím, co chceš slyšet, nevím, co bych říkal…“ Jasmine pokrčila rameny a znechuceně se podívala na Danielovu upatlanou sklenku.
„Tak já nevím… Mám rád fotbal, teda, ne že bych ho hrál… jako hokej je lepší, je to větší sranda, ale teda, ne že bych ho hrál…“
Užuž chtěla Jasmine propuknout smích a tím přivodit nebohému nevyzrálému chlapci nepříjemný okamžik ztrapnění, když je oba kdosi chytl kolem ramen. „Hele můj nový nevlastní hm… bratranec! Jé, ahoj Jasmíno!“ Zvolal Helenin syn Will, Jasminin starší bratranec- „Tý jo, dlouho jsme se neviděli,“ zadíval se na ni. Jasmine si nervózně poupravila ramínka u šatů a zasmála se. „Sluší ti to,“ řekl jí obdivně, pak bezmyšlenkovitě spustil ruku z Danielova ramene a široce se na svou sestřenici usmál.

 „Jsi teď šťastný Henry?“ zeptala se Matylda Henryho, u malého stolečku v rohu sálu, kam ho zatáhla. „Ale to víš, že jsem. A ty jsi šťastná?“
„Ó ano, ano. Jsem velmi šťastná.“
Oba se najednou zahleděli doprostřed sálu, ačkoli se tam neodehrávalo zrovna nic, co by mělo přitáhnout jejich pozornost.  „Už je to tak dávno,“ povzdechla si najednou Matylda.
„Co tím myslíš?“ Zeptal se opatrně Henry. „Však víš, neříkej, že se ti po našich společných nocích taky nestýská.“ Jen to dořekla, Henrymu se orosilo čelo.

„… No a jak jsem se vracel z Japonska, v letadle se nějákýmu chlápkovi udělalo fakt nevolně, a ta blbá letuška se k tomu vůbec neuměla postavit, tak jsem to vzal do vlastních rukou. Nakonec se ukázalo, že měl infarkt a bez mé srdeční masáže by už tady nebyl. No jo, zachránil jsem ho, ale tak to je maličkost. Každopádně doma jsem byl za hrdinu, Mary byla fakt pyšná, že má takovýho chlapa. Kámo, kdybys viděl Mary… to je pořád taková kočka. Ta tvoje koukám,“ ukázal Samuel Parker rukou do rohu sálu, „má už nejlepší roky za sebou.“ Po jeho urážlivých slovech pan Evans jen naprázdno polkl. Pan Parker si toho povšiml a přátelsky ho poplácal po zádech.

„Nezajdeme se něčeho napít?“ zeptal se pan Parker pana Evanse.
„Nezajdeme se něčeho napít?“ zeptal se Henry paní Evansové.
„Nezajdeme se něčeho napít?“ zeptal se Will slečny Evansové.
„Samozřejmě,“ zašeptala nesměle Jasmine.
„Samozřejmě,“ souhlasila s nadšením Matylda.
„Samozřejmě,“ odpověděl Richard s nechutí v hlase.

                                                                      *

Paní Evansová se podívala na dno čtvrté skleničky ginu a položila Henrymu hlavu na rameno, ten však poplašeně uhnul. Paní Evansová tento úhyb nečekala a zcela ztratila rovnováhu, Henry její pád naštěstí zachytil a pomohl ji vrátit se zpátky na židličku.
„Myslím, že bych už měl jít za Helen.“
„Ne ještě nechoď, Henry, víš, já to nechápu.“
„Co nechápeš?“
„Já myslela, že to co mezi námi bylo, něco znamenalo. Jak sis jen mohl začít s mojí sestrou?“
„Probůh Matyldo, nemluvme o tom, vždyť jsem se dnes oženil, víš co, já bych ty staré věci už nevytahoval… A vůbec vždyť jsi měla Richarda.“
„Někdy se mi tolik stýská… s Richardem už to není ono… s tebou to bylo vždycky tak…“ Mezitím co paní Evansová hledala správná slova k vyjádření svého stesku, přiběhl Daniel „Tati, já už chci domů.“
„Co je to za blbost? Jak můžeš teď říct, že chceš domů? Jsi na svatbě.“ Odpověděl mu naštvaně Henry. „Jasmine a Will mě u sebe nechtějí. A nedovolí mi pít víno, že prý jsem ještě moc mladý.“
„Danieli, vy si s Jasmine nerozumíte?“ zeptala se sklesle Matylda. Daniel zavrtěl hlavou a po chvilce utekl. „Tolik jsem chtěla, ať si spolu rozumí,“ postěžovala si poté Matylda Henrymu. „Nemáš to fuk?“
„Já jen doufala, že když to nevyšlo tobě a mě… že by to třeba mohlo vyjít našim dětem. To by bylo hezké.“
„Tiše Matyldo, mluv tiše. Vždyť jsi šílená,“ Henrymu to bylo již značně nepříjemné. Celé tři roky doufal, že tato milostná aféra bude prostě zapomenuta. „Ty nechápeš, že bych se s ním rozvedla kvůli tobě!“ Henry už se chystal na úprk, když v tom mu Matylda padla do náručí a odmítla ho pustit.

Pan Evans se podíval na dno páté skleničky tequilly a cítil se stále víc a víc naštván řečmi Samuela Parkera. „Obchody mi teď jdou vážně dobře, oproti minulému roku jsem si polepšil o čtrnáct procent, takže mám teď, dá se říct, hory peněz. A tak jsem si koupil pořádné lyže a jel v zimě do Jižní Ameriky. Nemáš ponětí, jak skvělé jsou v Argentině sjezdovky. No, ale vypadá to, že ty už zrovna moc nesportuješ,“ zachechtal se Samuela, poklepal na břicho panu Evansovi, který se potom zlostně ošil. „Ale prosím tě, nebuď tak urážlivý. Hele, ženská se ti nějak lepí na mýho bráchu.“ Richard se podíval a opravdu! Henry právě svíral jeho choť v náručí.
„Ó má nová švagrová si to s nimi jde vyřídit,“ okomentoval Samuel novou situaci.
„Víš, Richarde, mám pocit, že tě asi ženuška podvádí.“ To už Richard Evans nevydržel a rozmáchl se pěstí proti Samovu obličeji. Pan Parker byl sice náhlým útokem zcela překvapen, ale i přesto mu pohotově zkroutil ruku, až pan Evans zakňučel a zhroutil se pod stůl. „Vždyť, jen tak kecám, klid, Richarde,“ zasmál se Samuel, „pojď se projít na čerstvý vzduch.“

Slečna Jasmine Evansová se podívala na dno šesté skleničky bílého vína a zašeptala: „To je dobře, že už Daniel zmizel, že jsme teď sami.“
„Jo, to je moc dobře,“ odpověděl ji taktéž šepotem Will a přisunul se k Jasmine ještě blíže, pak ji pohladil po tváři a zabořil dlaň do jejích vlasů. Jasmine Willovu ruku chytla, chvíli si s ní hrála a pak ji najednou odhodila pryč a odsunula se. „Kam utíkáš?“ zeptal se šibalsky Will a přisunul se opět blíže, dokonce tak blízko, že cítila jeho teplý dech na své tváři. „Ale vždyť jsi můj bratranec,“ povzdechla Jasmine zoufale. „A nechtěla by se se mnou má sestřenice projít ven?“ ¨

„Henry,“ poklepala Helen nervózně na manželovo rameno, „bavíte se dobře?“
„Už jsem tě chtěl vyhledat, miláčku,…jen ona mě zde takto chytla,“ odpověděl Henry ještě mírně zadušeně, neboť teprve teď se vymanil z Matyldina objetí. Helen složila ruce a otočila se na Matyldu. „My jen…probírali minulost,“ usmála se nepřirozeně Helenina sestra, prstem si pod očima setřela rozmazanou řasenku a napila se ze své sklenky.
„Jakou minulost máš na mysli, Matyldo?“ Henry naprázdno polkl a prosebně se na Matyldu podíval, Helen pohled zachytila, sebrala láhev ginu ze stolu a sama sobě nalila. Nekonečně dlouhých deset sekund všichni tři vedle sebe nehnutě stáli, jen občas upili trochu ginu.
„Matyldo, myslím, že bude lepší, když teď odjedeš domů.“
„Fajn,“ souhlasila Matylda a odložila svou sklenici. „Na bílou už jsi stará a ty šaty měly být aspoň o číslo větší!“
„Vybírala jsi je přece ty!“
„Vždyť já vím,“ uchichtla se paní Evansová.

„Vidíš támhleto?“ Zeptal se pan Parker provokativně pana Evanse a ukázal na žebřík přichycený na zdi zámečku, který končil až pod střechou. „Hm,“ zabručel uznale Richartd.
„No já, tak tři roky zpátky, támhle nahoru vylezl. Jo, Adrenalin to je moje. Co kdybys to taky zkusil? Co, Richarde? Dokaž, že ještě za něco stojíš!“
„Hm,“ zabručel ustrašeně Richard. O deset minut později se jeho roztřesená noha dotkla první příčky.

Jaminina blůza byla pohozena před umyvadlem. „Wille, tohle se fakt neho-,“ Jasmine se nepodařilo dokončit větu kvůli neustálým polibkům jejího bratrance. „Ale no tak, vždyť se ti taky líbím.“ Dveře na dámské WC se náhle otevřely, paní Evansová už ovšem nestačila při pohledu na svou dceru a synovce vykřiknout zděšením, jelikož se právě dav svatebčanů řítil ven a ona chtěla zjistit proč.

Pan Evans umíral strachem na nejvyšší příčce žebříku. Nikdy se neměl dívat dolů! „Hééj, Same já to prostě nedokážu slézt,“ křičel dolů už po několikáté a pohledem hypnotizoval své třesoucí se nohy. „Prostě polez!“
„Ne…tohle, to… já nezvládnu, tohle ne, to je na mě moc.“
O pět strachem prosycených minut později, přijelo hasičské auto. Všichni svatebčané hleděli na Samuelovu zpocenou tvář, když ho hasiči pomalu sváželi dolů.

                                                                  *

Tři osoby seděly u stolu, držely sklenice čisté vody a poslouchaly tikot hodin, které systematicky přerušovaly ticho, jež zde vládlo. Richard Evans se významně podíval na manželku, ta se napila vody ze své skleničky a věnovala tentýž pohled své dceři. Jasmine usrkla a poté tento stejný pohled udělila svému otci, pan Evans se rovněž napil vody. Tři osoby sedící u stolu, sklopily hlavy a hleděly na dno svých skleniček.  

---