Slzy orchideje #_1

Květen 2012

Slunce ve večerních hodinách stačilo svými slábnoucími paprsky vytvořit dokonalý třpytící se koncert na vodní hladině zahradního jezírka uprostřed velké zahrady bohaté na všelijaké druhy rostlin a mladých keřů. Přísedící mladý šestadvacetiletý muž celé té kráse naslouchal a sledoval ji. Západ slunce doprovázel ptačí zpěv.

Šestadvacetiletý Erik vyčkával na kolegu z práce. Seděl na terase zády k mohutným proskleným dveřím do obývacího pokoje. Uvnitř hodiny právě odbyly desátou večerní. Ohřátý vzduch se mu otíral o tváře a pod nosem mu zanechával vůni kvetoucích orchidejí. Vítr zašustil listy urostlého buku na konci zahrady a z koruny vylétlo několik vrabců. To, po čem Erik tolik toužil ve dvaceti letech, se mu nyní stalo skutečností. Když touhu a přání přeměnil odvahou a prací k výsledku, nad kterým by mnozí zůstali na pár okamžiků stát se zatajeným dechem. Průběžně se snažil zapomenout a časem nebýt sám v tak velké vile, k níž patřila právě tak upravená zahrada. Poslední dobou myslel na otce, kterého nikdy nepoznal. Bylo to divné, ale uvnitř sebe cítil neuvěřitelnou vděčnost k muži, kterého v životě viděl tak krátkou dobu. Muž, který opustil rodinu a zanechal po sobě spoustu otázek. Jak vypadá? Kde teď žije? Žije vůbec? S kým? Erik by otce rád poznal. Přemýšlel. Za každou cenu ho chtěl najít.

„Už jsem tady,“ ozvalo se za Erikem. Světlo reagující na pohyb se rozsvítilo.

Erik se otočil a uviděl muže tmavší pleti. Urostlý kolega právě dorazil z práce. Zamrkal na Erika černýma očima a položil na stůl noviny. Kdyby ho Erik neznal, domýšlel by se o něm, že patří k nějaké mafii. Výrazné černé oči, protáhlá tvář. Svalnaté tělo, které v minulosti figurovalo v nějaké té potyčce s místními otrapy. Tenkrát položil na záda vyhazovače, když se nepřiměřeným chováním postavil Erikovi. Erik svým menším vzrůstem rozhodně v pouličních bitvách nedominoval a tak ho toho večera musel bránit právě přítomný kolega. Bylo to také poprvé, co ve rvačce Erik účinkoval. Erikova povaha nedovolovala k vyprovokování hádky, ani když byl opilý. S každým vycházel vstříc. Až na vyhazovače, kterého toho večera propustili pro nadměrné používání agresivity.

„Ahoj, Fando.“ Následně si potřásli rukou.

Oba dva spojovala práce, kamarádství a ochota nenechat toho druhého v maléru. František znal Erika dost dlouho na to, aby věděl, co je pro něj vhodné a co ne. Byl pro něho něco jako starší bratr. Pomáhal mu před pár lety v opravdu těžkých chvilkách a těžko by si představil, co by bylo, kdyby ho v těch chvílích nepodporoval. Věděl o něm v podstatě všechno.

„Přinesl jsem noviny.“ Prstem na ně ukázal. „Je tam pár nabídek, ale nejspíš tě žádná neosloví,“ řekl František a posadil se.

Erik kývnul hlavou. „Jak bylo v práci? Neměl šéf kecy, že jsem to zase zpackal?“

Oba dva pracovali v hutním průmyslu. František si brzy všimnul, že Erik pro tuhle práci není. A tak se oba poohlíželi po novém zaměstnání, které bude i lépe finančně ohodnocené. Shodli se na tom, že když odejde jeden tak zároveň i druhý. Pokud to ovšem půjde. Nerozluční přátelé.

„Ne, ne,“ odpověděl kolega. Napřímil se k zahradě a zaposlouchal se zvukům odtamtud vycházejícím. Neuniklo mu ani Erikovo povzdechnutí. Za poslední měsíc toho Erik nenamluvil a taktéž nezářil tolik úsměvem. Franta věděl, co se stalo.

„A co jinak? Zítra bychom si mohli zajít do centra. Myslím večer. Sbalit nějakou holku, co ty na to?“ Usmál se. Snažil se Erika trochu rozveselit.

On se na něj podíval a snažil se pousmát. „Nevím.“

„Ale notak. Seš mladej a zdravej. Užívej si. Zítra si vyrazíme. Bude to dobrý.“

Erik opět sklesle vydechl. Připadlo mu, že při tom výdechu ztratil kus sebe. „Je to tak čerstvý.“

Za vytracený smích a optimismus mohla Monika. S Erikem chodila rok a pár měsíců. O tři roky mladší dívka s vysokými ambicemi. Vysoká bruneta s pohledným tělem. Velmi často se vyzývavě oblékala a nemohlo se odepřít, že umí koketovat. František ho několikrát upozornil, ale Erik ji moc miloval. Zpočátku milovala snad i ona jeho. Následně ho nechala. Nic neřekla. Jen provedla tu nejhorší věc člověku, který opravdu miluje, a zasáhla ho tak co možná s největším účinkem.

František moc dobře věděl, jak se Erik cítí. Před dvěma lety se rozvedl s přítelkyní. Naštěstí šlo o bezdětné manželství. „Dobře. Půjdu teda sám.“

„Klidně jdi. Já budu pokračovat v psaní.“

Mezi Erikovy koníčky patřilo mimo jiné i psaní kratších příběhů. Za Moniky se soustředil na vtipné anekdoty. Ty po rozchodu spálil a začal sepisovat smutné a lehce depresivní články. Na internetu si vytvořil i svou stránku, kam svoje díla posílal. Dostalo se mu i několik kritik, v nichž se autoři zmiňují o tom, že lidé po depresích moc netouží a ať zkusí něco jiného. Když si jednou kontroloval příběhy a chtěl je smazat, objevil mezi nimi i jeden cizí. Musel mu ho tam někdo vložit. Někdo neznámý. Po rozkliknutí na něj koukala rozepsaná milostná scénka mezi mladým mužem a ženou. Při čtení usoudil, že autor psát umí, což následně ocenilo i mnoho kritiků. Erotický příběh, který vznikl na základě zklamání předchozího vztahu, na čtenáře zapůsobil tak mocně, že se dožadovali pokračování.

„O čem píšeš?“ zeptal se kolega.

Usmál se a mávnul rukou. „Ále. Jednu blbost.“

Po několikaminutové odmlce, když se Erik chtěl pomalu odebrat dovnitř, prolomil ticho Franta myšlenkou. „Není ti v tak velkém domě smutno?“

Erik souhlasně kývnul hlavou. „Víš, že i jo. Ale fakt mě nenapadá nikdo, s kým bych mohl sdílet tak velký dům.“

„Nebojíš se někdy? Po tom, co se v něm odehrávalo?“

„To už je pryč. S matkou se nevídám a je to tak lepší.“

„Se ti nedivím.“

„Zato bych se rád setkal s jinou osobou,“ řekl Erik. V jeho hlase byl znát stesk.

„S kým?“

„S otcem.“

Franta se zaraženě podíval na kamaráda. Kdyby to byl opravdu jeho starší bratr, určitě by mu tu myšlenku odepřel.

„Zní to podivně, ale určitým způsobem mu jsem vděčný.“

„Proč? Vždyť tě opustil, když ti byly tři roky. To není otec, ale hajzl. Co se neumí postarat o rodinu a radši uteče.“

Erik nesouhlasil. „Kdyby se neuměl postarat o rodinu, pak bych nemohl bydlet tady v tomhle.“ A ukázal na velkou vilu. „Po dovršení osmnácti let to spadlo do mých rukou. Je to moje. Otec věděl, proč to napsal na mě.“

František jen pokrčil rameny.

Erik pokračoval: „Ani si nedovedeš představit, co by se stalo, kdyby tu bydlela matka. Tahle zahrada?“ Zasmál se. „Nic z toho, co tu teďka vidíš - nic by tu nestálo. Přece ti nemusím připomínat, jaká matka je. Táta s ní rozhodně mír nedržel. Utekl, to je pravda. Měl bych být na něj naštvanej, že mě nechal ve sračkách. Ale nejsem. Teď už ve sračkách, díky tátovi, nejsem. Rád bych ho viděl. Určitě bych mu něco vyčetl, ale i poděkoval. Ne, nemluví ze mě blahobyt. I kdyby to byl obyčejný byt v kdejakém panelovém bytě - projevil bych velký dík. Hlavně, že nejsem s matkou. Tohle je úleva a odpoutání od všeho, čemu jsem musel přihlížet.“

„Nenávidíš hodně matku?“

„Znáš někoho, kdo by nedokázal nenávidět po tom, co by ho někdo od malička bil, zavíral v jedné místnosti, nedával pořádně najíst, nechával na pospas nemocem? Přitom si sama užívala s cizíma chlapama. Dům by se později proměnil na nevěstinec. A to s Monikou, o tom si myslím svoje. Totiž, matka jí poštvala proti mně. I když mě třeba už nemilovala, matka může za to, co mi Monika provedla.“

František plno věcí, co tu odeznělo, poznával. Když bylo Erikovi nejhůř, uprosil otce, aby ho nechal u nich přespat. Poznal i jeho matku. Kolikrát si s ní o Erikovi chtěl promluvit, ale vždy to skončilo přibouchnutím dveří přímo před nosem. Erik to v životě neměl jednoduché. Ale věřil tomu, že z nejhoršího už je venku.

František pomalu vstával. „Nezapomeň se podívat do těch novin,“ řekl a položil mu ruku na rameno. „Dej tomu čas. Ten všechny rány zahojí. Víš, že stojím při tobě. Tak nevěš hlavu. Společně to všechno zvládneme.“

Když se „starší bratr“ ztratil z dohledu, lampa venku zhasla. Jediné, co dávalo venku svou přítomnost najevo, byl život v zahradě.

---