Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVýpravčí
Autor
Véra_Ladisleifsdóttir
Aniž by si to byl uvědomoval, stával se častokrát atrakcí.
Koho by po cestě nezastavil viditelně popletený chudák řídící železniční dopravu uprostřed městského parku? Každý na chvíli rád zapomene na každodenní starosti a pohledem na blázna se utěší, že na tom ještě není až tak zle. A pak s povznesenou náladou s příměsí lítosti pokračuje v cestě, značně obveselen tímto nevšedním setkáním.
Ano, dovolím si tvrdit, že takto se v podobné situaci zachová většina z nás.
A on tam stál a nic z toho si neuvědomoval.
„Trať volná, spěšný vlak do Žďáru nad Sázavou může odjet,“ zvolal a hlasitě písknul, až si přihlížející děti musely zacpat uši.
Pak udělal několik nemotorných pohybů pažemi a vyčerpaně klesl na lavičku. Děti, které zábavu pozorovaly spolu s babičkou, to pochopily jako konec představení a pokračovaly v cestě.
Výpravčí osaměl. V očích měl prázdný pohled a sem tam se přihlouple usmál. Jeho věk šlo jen těžko odhadnout. Byl velmi neupravený, mastné vlasy neurčité barvy mu trčely do všech stran a oblečení měl značně pošpiněné. Možná ale nebyl až tak starý, jak se zdálo. Ale jeho pohled byl prázdný, žalostně prázdný. Bylo až neuvěřitelné, že v jeho očích nebylo nic, co by vypovídalo o jeho náladě či stavu mysli. Žádná známka lidskosti. Žalostně prázdný pohled. Co je ten člověk zač, kde se narodil a kde vyrůstal, jací byli jeho rodiče a měl nějaké sourozence? S čím si v dětství rád hrával, jaké měl kamarády a jak mu šla škola? A čemu se věnoval později, studoval, nebo pracoval, a v jakém oboru? Jaký byl jeho milostný život? Co rád snídal a jakou měl rád hudbu? Sportoval nebo byl snad vášnivý čtenář? Koho volil a jaký měl názor na politickou situaci? Propadl houbaření nebo snad rybaření? Jaký to byl člověk? Jaký to je člověk? Je to člověk?
Žádná odpověď. Přihlouplý úsměv. Prázdný pohled. Žalostně prázdný pohled.
Jsem výpravčí. Vý-prav-čí.
Ha ha. Hi hi. Jo, jo, je to tak.
Řídím vlaky, víte? Teda, ne, že bych je řídil, ale jako…jsem výpravčí, no. Vypravuji je. Cha cha.
Mám rád vlaky.
Jsem výpravčí.
Vlaky jezdí hrozně rychle, já musím ten provoz řídit. Někdo ty vlaky musí zastavit.
Ale nejsem strojvůdce.
Poslyšte, už jsem vám to říkal? Já jsem výpravčí. Vý-prav-čí.
Městským parkem procházelo malé děvče. V puse cumlalo lízátko. Pomalu se loudalo štěrkovou stezkou. Pak spatřilo Výpravčího.
Co je to za zvláštního pána?
Neměla bych se raději otočit a obejít park po ulici? Maminka s tatínkem mi přece vždycky kladli na srdce, že se mám vyhýbat podivným lidem. Navíc tu široko daleko nikdo není. Ano, udělám to. Otočím se a obejdu ho. Může být nebezpečný. Ano, to je to nejlepší, co můžu udělat.
Hm, ale proč to nedělám? Proč jdu dál?
No nic, už se nedá nic dělat. Už jsem moc blízko. Tak. Lízat lízátko a dívat se do země. Jako bych ho neviděla. V klidu kolem něj projdu a pak zrychlím krok. A pak šup domů.
Ach ne, maminko, co to dělá?!
Ten pán se ke mně blíží!
A má hrozně divný výraz!
Ach, co si jen počnu?
No ne, zdá se mi to, nebo už není bláznův výraz tak prázdný? V očích mu tak nějak prazvláštně svitlo. Těžko říct, co ten svit znamená. Ale je zřejmé, že ho něco vytrhlo z jeho věčně apatického stavu. Že by to děvčátko?
Výpravčí se k němu blížil a zdálo se, že zcela zapomněl, co na nádraží, dobrá, chcete-li, tak tedy v parku, vlastně dělal.
Blížil se k dívence a ve tváři měl zvláštní výraz. Byl to výraz možného násilníka? Ne, ani zdaleka ne. Díkybohu ne. Bylo v něm něco teskného a zároveň radostného. Taková směsice všech nejroztodivnějších emocí.
„Ba…“
Co to? Co to dělám? Vždyť jsem výpravčí.
Vý-prav-čí. Vypravuji vlaky. Čí?
Ale tohle…tohle je přece…
„Bar…“
Výpravčí se pomalu blížil k děvčátku. Z dálky to muselo působit opravdu děsivě. Ošuntělý podivín se v opuštěném parku opatrně sunul k osamělému děvčátku. Výjev z hororu?
Zdálo se, že dívka rázem zapomněla na všechno rodičovské nabádání. Dětská zvídavost zvítězila nad rozumem. Děvče stálo na místě a čekalo, až jí ten blázen provede nějaké zvěrstvo.
Ale možná to také bylo jinak. Možná dívenka dětským instinktem cítila, že jí muž neublíží. Možná poznala, že se v jeho pohledu neskrývá nic násilnického, ale pouhé zoufalství a jakoby záblesk zašlých vzpomínek.
Bar? Co tím ten pán myslí?
Asi bych měla utéct.
Ale když on vypadá tak smutně. Jako bych mu zrovna já měla pomoct. To je teda divné. Ale zdá se mi to tak.
Co mám dělat?
Co po mně chce?
Nemám se přece jen bát?
„Barbo…Barbo…“
Fotbal. Oj, tak důležitý zápas si nemůžu nechat ujít!
Ale asi ano. Jsem přece výpravčí.
A výpravčí musí vypravovat vlaky. Řídit provoz. Ano! Tak je to!
Řídit provoz. Ten zatracený kolos.
Aby se nic…
Ale co to?
To je přeci…
„Bar-bor-ka…“
„Já nejsem Barborka,“ řeklo děvče chvějícím se hlasem, „jmenuji se Karolínka.“
Bláznův výraz se nyní často měnil. Občas byl prázdný a nepřítomný, chvilkami se mu však tak prapodivně a žalostně zablesklo v očích.
„Ne, tentokrát ne!“
Nesmíš, nesmíš.
Musím ty vlaky vypravit.
Vynechat ten zatracený fotbal.
Ha ha. Hi hi. Jo, jo, je to tak. Jsem vý-prav-čí.
Samozřejmě, že půjdu s tebou. Venku číhá tolik nebezpečí.
Ten zatracený kolos!
Já ho musím vypravit. Teda zastavit.
„Barborko, Barborko! Nesmíš. Půjdu s tebou. Ano, tentokrát ano!“
Nyní byl blázen na vrcholu své pomatenosti. Anebo spíš nejblíže návratu k rozumu?
Ať už tak, či onak, jeho tvář nyní hrála všemi možnými výrazy. Údiv. Poznání. Strach. Úsilí. Většinu z nás by asi tento výbuch emocí vylekal a zahnal na útěk. Snad jen díky dětské zvědavosti zůstala dívka na svém místě a dál hleděla na Výpravčího. Možná jí také chyběl přirozený pud sebezáchovy nebo spíš lidská zbabělost, sobeckost a pohodlná pasivita.
„Pane,“ řekla tiše a zlehka se dotkla mužova ramena, „uklidněte se, pane. Ta vaše Barborka tady není. Chováte se zvláštně. Co je vám?“ měřila si ho zkoumavým pohledem.
„Na, vezměte si bonbon,“ dodala, vytáhla z kapsy sáček bonbonů a nabídla mu.
Muž si bonbon nevzal, ale zdálo se, že se uklidnil.
Podíval se na dívku.
Podíval se opravdu na ni.
V tom okamžiku by snad nikdo nepoznal, že je duševně chorý.
Barborka tady není. Barborka tady není.
Není.
Ale kdo je tohle?
Ona na mě mluví. Vlídně. Ne, počkat, je opravdu možné, aby mluvila na mne?
Zvláštní. Jak dlouho jsem neslyšel vlídný lidský hlas.
Co se vlastně stalo?
Barborka tady není.
Není.
Ale kde je?
Ha ha, hi hi. Jsem výpravčí. Vý-prav-čí.
Jsem výpravčí?
8 názorů
Véra_Ladisleifsdóttir
05. 11. 2013DavidPetrik:
Děkuji za kritiku a za čas, který jste mé povídce věnoval. Ráda bych k tomu ale řekla, že o prostředky, které mi vytýkáte, jsem se ve většině případů přímo snažila. Samozřejmě už nemohu posoudit, nakolik to bylo úspěšné.
Ke střídání vypravěčských postav: nevím, zda tuto techniku odmítáte obecně, nebo se vám jen zdá nevhodná/nevydařená v případě mého díla. Mně se naopak líbí představa, že tento postup vnese do povídky trochu jiný náhled.
K opakování slova "žalostný" - ve spojení s "pohledem" jsem opakování využívala záměrně (celá povídka je na opakování čátečně založená, především pohled Výpravčího). Spolu s krátkými větami to mělo sloužit k dynamičnosti a jakési uzavřenosti textu, zvláště v kontextu s duševním stavem Výpravčího. Uznávám, že v posledním případě ("žalostně se mu zalesklo v očích") by už byl vhodnější jiný výraz.
Je mi líto, že na vás postava Výpravčího působí jako karikatura. Snažila jsem se o opak. K tomu měl sloužil i závěr. Jeho cílem bylo ukázat neobvyklou chvíli v archetypické postavě blázna; chvíli, kdy se blázen možná částečně navrací k rozumu. A to "možná" byla otázka, kterou jsem zamýšlela položil závěrem textu.
Ale opravdu moc děkuju; díky kritice (i následnému vlastnímu obhajování) si toho vždy hodně uvědomím
DavidPetrik
05. 11. 2013Text zaujme svym nametem: postava zijici mimo spolecnost, trpici psychickymi potizemi, je natolik archetypalni, ze vzbudi ve ctenari zvedavost, jak se k ni autor postavi.
Popis postavy mi neprijde staticky nebo nadbytecny. Celkem obstoji a nepusobi nepatricne. To nelze tvrdit od leitmotivu slova "zalostny" - opakovani jednoho a tehoz vyrazu je otravne.
Po relativne slibnem zacatku ale nasleduje kolaps struktury, stylu, vypravecske linie. Stridani vypravecskych osob neoslni novatorstvim, nybrz vnese zmatek a neporadek.
Jinym unavnym prvkem je prilisne akcentovani reakci a dusevnich pochodu vypravciho. Rozprostreni jeho dusevnich pochodu je samoucelne, neobstoji jako hloubkovsa analyza postavy. Misto souznenim nebo antipatie k vypravcimu se dostavi indiference: postava neni zajimava, prilis nabyva rysu karikatury.
Text konci v podobne nestastnem duchu: nevyvola katarzi ani otazky, nevede k zamysleni nebo k zaujmuti postoje. Pusobi bezradne.
Doporucil bych si ujasnit techniku vypraveci postavy a budovat originalitu z pevnych zakladu formy a nikoliv naopak.
Véra_Ladisleifsdóttir
05. 11. 2013Moc vám oběma děkuju za názory! Určitě na tom něco je a až budu mít trochu času, pokusím se to trochu poupravit.
Myslím, že velká část těch slabých stránek je způsobena tím, že jsem si nebyla jistá, jak moc explicitní musím být; kolik toho může zůstat nevysloveno. To se týká třeba těch úvah a otázek o Výpravčím. Lakrov má pravdu, asi jsem chtěla čtenáři vnuknout zvědavost a zájem. Proto taky tolik těch nesouvisejících otázek - chtěla jsem tím vyjádřit, že přesně o takových banálních věcech v těchto situacích člověk nepřemýšlí, že podobný pomatenec většinou vyvolává spíš jen otázky o jeho zdraví.
Ta holčička asi působí moc nepřesvědčivě, máte pravdu. Její pohled jsem tam chtěla dát proto, že jsem trochu experimentovala s prolínání pohledů různých postav a vypravěče. Asi bych se jí ale měla pokusit udělat trochu naivnější.
"Účelová zmatenost" je asi taky důsledkem toho experimentování s různými pohledy a té explicitnosti.
Ten začátek bych se mohla pokusit trochu přeskupit a některé informace vynechat, je pravda, že je to napsané v jiném stylu než zbytek (taky jsem to psala dřív).
Ještě jednou děkuju za konstruktivní kritiku!
Pro takjinak (ale pochopitelně i pro autora): > ...a to, že jsem nevěřila té holčičce...
Holčičku by možná bylo nejlepší vůbec nenechat mluvit, jen postupně, po jednotlivých podivínových výrocích, popisovat její chování, vzhled, výraz tváře apod. I tím by se myslím dalo říci dost.
Začátek, především odstavec začínající slovy: ...Koho by po cestě nezastavil... trpí špatným slohem, zbytečnou popisností a snahou nacpat do těch tří či čtyř vět co nejvíc vysvětlujících informací. Stejně tak odstavec zahájený slovy: ...Výpravčí osaměl... v jehož otázkách a (ne)odpovědích je patrné cosi jako snaha o zjištění nezjistitelného, a navíc -- z hlediska dalšího vývoje děje -- nepodstatného. Až po dočtení mi dochází, že nezpodověditelnost těch otázek je prostředkem, jak je (otázky a zvědavost) podstrčit čtenářovi. Zároveň se ale domnívám, že něčeho takového není třeba. Nesouvislý projev, který následuje, je dostatečným buditelem zvědavosti.
Líbit se mi ta povídka začíná až od zahájení podivínovy samomluvy, sdělující jeho vztah k vlakům a oné profesi. Ta (samomluva) působí celkem autenticky. S pokračující samomluvou se začíná stupňovat napětí, čtení je čím dál tím lepší a do čtenářovy mysli se začíná vkrádat tušení jakési události z minula, která podivína poznamenala; události, která sice zůstane nevyslovena, ale jejíž příčina a následek jsou v podivínových nesouvislých výrocích zřetelně objasněny.
Přemýšlím, jak přepsat úvod, tj. až po větu "...Jsem výpravčí..." a dávám tip.