Výpravčí

            Aniž by si to byl uvědomoval, stával se častokrát atrakcí.

            Koho by po cestě nezastavil viditelně popletený chudák řídící železniční dopravu uprostřed městského parku? Každý na chvíli rád zapomene na každodenní starosti a pohledem na blázna se utěší, že na tom ještě není až tak zle. A pak s povznesenou náladou s příměsí lítosti pokračuje v cestě, značně obveselen tímto nevšedním setkáním.

            Ano, dovolím si tvrdit, že takto se v podobné situaci zachová většina z nás.

            A on tam stál a nic z toho si neuvědomoval.

            „Trať volná, spěšný vlak do Žďáru nad Sázavou může odjet,“ zvolal a hlasitě písknul, až si přihlížející děti musely zacpat uši.

            Pak udělal několik nemotorných pohybů pažemi a vyčerpaně klesl na lavičku. Děti, které zábavu pozorovaly spolu s babičkou, to pochopily jako konec představení a pokračovaly v cestě.

            Výpravčí osaměl. V očích měl prázdný pohled a sem tam se přihlouple usmál. Jeho věk šlo jen těžko odhadnout. Byl velmi neupravený, mastné vlasy neurčité barvy mu trčely do všech stran a oblečení měl značně pošpiněné. Možná ale nebyl až tak starý, jak se zdálo. Ale jeho pohled byl prázdný, žalostně prázdný. Bylo až neuvěřitelné, že v jeho očích nebylo nic, co by vypovídalo o jeho náladě či stavu mysli. Žádná známka lidskosti. Žalostně prázdný pohled. Co je ten člověk zač, kde se narodil a kde vyrůstal, jací byli jeho rodiče a měl nějaké sourozence? S čím si v dětství rád hrával, jaké měl kamarády a jak mu šla škola? A čemu se věnoval později, studoval, nebo pracoval, a v jakém oboru? Jaký byl jeho milostný život? Co rád snídal a jakou měl rád hudbu? Sportoval nebo byl snad vášnivý čtenář? Koho volil a jaký měl názor na politickou situaci? Propadl houbaření nebo snad rybaření? Jaký to byl člověk? Jaký to je člověk? Je to člověk?

            Žádná odpověď. Přihlouplý úsměv. Prázdný pohled. Žalostně prázdný pohled.

 

            Jsem výpravčí. Vý-prav-čí.

            Ha ha. Hi hi. Jo, jo, je to tak.

            Řídím vlaky, víte? Teda, ne, že bych je řídil, ale jako…jsem výpravčí, no. Vypravuji je. Cha cha.

            Mám rád vlaky.

            Jsem výpravčí.

            Vlaky jezdí hrozně rychle, já musím ten provoz řídit. Někdo ty vlaky musí zastavit.

            Ale nejsem strojvůdce.

            Poslyšte, už jsem vám to říkal? Já jsem výpravčí. Vý-prav-čí.

 

            Městským parkem procházelo malé děvče. V puse cumlalo lízátko. Pomalu se loudalo štěrkovou stezkou. Pak spatřilo Výpravčího.

 

            Co je to za zvláštního pána?

            Neměla bych se raději otočit a obejít park po ulici? Maminka s tatínkem mi přece vždycky kladli na srdce, že se mám vyhýbat podivným lidem. Navíc tu široko daleko nikdo není. Ano, udělám to. Otočím se a obejdu ho. Může být nebezpečný. Ano, to je to nejlepší, co můžu udělat.

            Hm, ale proč to nedělám? Proč jdu dál?

            No nic, už se nedá nic dělat. Už jsem moc blízko. Tak. Lízat lízátko a dívat se do země. Jako bych ho neviděla. V klidu kolem něj projdu a pak zrychlím krok. A pak šup domů.

            Ach ne, maminko, co to dělá?!

            Ten pán se ke mně blíží!

            A má hrozně divný výraz!

            Ach, co si jen počnu?

 

            No ne, zdá se mi to, nebo už není bláznův výraz tak prázdný? V očích mu tak nějak prazvláštně svitlo. Těžko říct, co ten svit znamená. Ale je zřejmé, že ho něco vytrhlo z jeho věčně apatického stavu. Že by to děvčátko?

            Výpravčí se k němu blížil a zdálo se, že zcela zapomněl, co na nádraží, dobrá, chcete-li, tak tedy v parku, vlastně dělal.

            Blížil se k dívence a ve tváři měl zvláštní výraz. Byl to výraz možného násilníka? Ne, ani zdaleka ne. Díkybohu ne. Bylo v něm něco teskného a zároveň radostného. Taková směsice všech nejroztodivnějších emocí.

 

            „Ba…“

            Co to? Co to dělám? Vždyť jsem výpravčí.

            Vý-prav-čí. Vypravuji vlaky. Čí?

            Ale tohle…tohle je přece…

            „Bar…“

 

            Výpravčí se pomalu blížil k děvčátku. Z dálky to muselo působit opravdu děsivě. Ošuntělý podivín se v opuštěném parku opatrně sunul k osamělému děvčátku. Výjev z hororu?

            Zdálo se, že dívka rázem zapomněla na všechno rodičovské nabádání. Dětská zvídavost zvítězila nad rozumem. Děvče stálo na místě a čekalo, až jí ten blázen provede nějaké zvěrstvo.

            Ale možná to také bylo jinak. Možná dívenka dětským instinktem cítila, že jí muž neublíží. Možná poznala, že se v jeho pohledu neskrývá nic násilnického, ale pouhé zoufalství a jakoby záblesk zašlých vzpomínek.

 

            Bar? Co tím ten pán myslí?

            Asi bych měla utéct.

            Ale když on vypadá tak smutně. Jako bych mu zrovna já měla pomoct. To je teda divné. Ale zdá se mi to tak.

            Co mám dělat?

            Co po mně chce?

            Nemám se přece jen bát?

 

            „Barbo…Barbo…“

            Fotbal. Oj, tak důležitý zápas si nemůžu nechat ujít!

            Ale asi ano. Jsem přece výpravčí.

            A výpravčí musí vypravovat vlaky. Řídit provoz. Ano! Tak je to!

            Řídit provoz. Ten zatracený kolos.

            Aby se nic…

            Ale co to?

            To je přeci…

            „Bar-bor-ka…“

 

            „Já nejsem Barborka,“ řeklo děvče chvějícím se hlasem, „jmenuji se Karolínka.“

            Bláznův výraz se nyní často měnil. Občas byl prázdný a nepřítomný, chvilkami se mu však tak prapodivně a žalostně zablesklo v očích.

 

            „Ne, tentokrát ne!“

            Nesmíš, nesmíš.

            Musím ty vlaky vypravit.

            Vynechat ten zatracený fotbal.

            Ha ha. Hi hi. Jo, jo, je to tak. Jsem vý-prav-čí.

            Samozřejmě, že půjdu s tebou. Venku číhá tolik nebezpečí.

            Ten zatracený kolos!

            Já ho musím vypravit. Teda zastavit.

            „Barborko, Barborko! Nesmíš. Půjdu s tebou. Ano, tentokrát ano!“

 

            Nyní byl blázen na vrcholu své pomatenosti. Anebo spíš nejblíže návratu k rozumu?

            Ať už tak, či onak, jeho tvář nyní hrála všemi možnými výrazy. Údiv. Poznání. Strach. Úsilí. Většinu z nás by asi tento výbuch emocí vylekal a zahnal na útěk. Snad jen díky dětské zvědavosti zůstala dívka na svém místě a dál hleděla na Výpravčího. Možná jí také chyběl přirozený pud sebezáchovy nebo spíš lidská zbabělost, sobeckost a pohodlná pasivita.

            „Pane,“ řekla tiše a zlehka se dotkla mužova ramena, „uklidněte se, pane. Ta vaše Barborka tady není. Chováte se zvláštně. Co je vám?“ měřila si ho zkoumavým pohledem.

            „Na, vezměte si bonbon,“ dodala, vytáhla z kapsy sáček bonbonů a nabídla mu.

            Muž si bonbon nevzal, ale zdálo se, že se uklidnil.

            Podíval se na dívku.

            Podíval se opravdu na ni.

            V tom okamžiku by snad nikdo nepoznal, že je duševně chorý.

 

            Barborka tady není. Barborka tady není.

            Není.

            Ale kdo je tohle?

            Ona na mě mluví. Vlídně. Ne, počkat, je opravdu možné, aby mluvila na mne?

            Zvláštní. Jak dlouho jsem neslyšel vlídný lidský hlas.

            Co se vlastně stalo?

            Barborka tady není.

            Není.

            Ale kde je?

            Ha ha, hi hi. Jsem výpravčí. Vý-prav-čí.

 

            Jsem výpravčí?

---