Sladce

Zlomil anděl pečeť deště prší ráno z ulic k nebi
na kaluži odlesk barev pes zavětřil šedi kruhy
jdeme každý svojí cestou vypít víno lámat chleby
zrcadlu dát vidět jednou smutku všeho dlouhé stuhy.

Vážeš vlasy jako slámu zkoušíš sepnout je jak snop
bílou pletí svítáš z peřin nahá jsi a hledáš zem
v náruči tvé vůně peří na rtech duše horkých slov
a já Měsíc s bílou tváří hořím ještě za oknem.

Jaký bude můj dnes popel, až vyhasne růže svit
žeravý a chladný jako oči ženy, která sní
černý nebo šarlat jakým plane chvíle políbit
když tvé břicho pod doteky listů dlaní deštěm zní.

Klín tvůj je podzim a mé ruce větvoví 
hladí tě po kmeni v koruně až
a rty tvé nachové své ticho nepoví
můj jazyk bez konce v nich sladce máš.