paris

Paris

Podíval se na hodinky a věděl, že to zase nestihne. Vlak mu jel za deset minut, nebude-li mít zpoždění, a to měl před sebou ani ne půlku cesty.
     "Dobrý den Adame, zase nestíháš, co?" Ozvalo se kdesi z okna v ulici. Adam se nemusel ani rozhlížet, neboť hned věděl, kdo to byl. Byl to jeho známý kamarád z dětství a jeho hřmotný hlas by poznal za každé situace.
"Stíhám, jen se udržuji v kondici," odpověděl, ale věděl, že lže. Adam byl útlé, vysoké postavy s dozadu sčesanými vlasy, které ale byly teď značně pocuchané. Jeho tmavohnědé oči se zdály být úzké, ale při bližších pohledu byly jako dva obrovské diamanty poznamenané životem. Ve skutečnosti byl velice starý, přestože mu bylo pětatřicet let. Co je to ale stáří? jen uplynulý čas v životě. V životě, který pro lidstvo nic neznamená.
    Nádraží bylo liduprázdné. Jen lampy se pomalu kymácely nad perónem v lehkém, chladném větru. Na plechovou střechu začal bubnovat déšť. Kamelot potichu počítal peníze. Vlak byl pryč. Pomalu odcházel kopaje před sebou kamínek. Nebyl rozzlobený kvůli vlaku. V hlavě na tyto starosti již neměl místo. Paříž. To je to město, kde chtěl vždycky žít. Teď chce z něj pryč. Utéct. Schovat se. Nenáviděl lidi a chtěl se před nimi schovat. Dost se rozpršelo a Paříž začala po rušné noci opět pomalunku ožívat.
    "Merci beaucoup," poděkoval ženě v kavárně za kávu, jenž si objednal. Žena poděkovala také za peníze a nerušeně odešla. Nechápe nic. Nic neví. Nikdo nic neví.Pomalu se zvedl a vyšel na ulici. Hlasitě vydechl, jak jej překvapil poryv větru s deštěm a vyhrnul si klopy kabátu. Ve stánku naproti si koupil 4 růže a vydal se ulicí nahoru k hřbitovu. Frèdèric Francois Chopin (1810-1849) stálo na náhrobku, po němž sjížděly kapky bezduchého deště. Růže na mrtvé, mokré zemi vypadaly jako poletující motýl nad vále?ným polem. Jako pianista Adam dobře věděl, co to je cit, láska, vášeň..Uprostřed hřbitova slyšel melancholické tóny Chopinových preludií, nokturn a balad. Musel se ohlédnou, aby mu došlo, že tóny hrají jen v jeho hlavě. "Myslím na Tebe, Fryderyku," zašeptal. Smysl žití. Konečně jej chápal. Žití je nevyléčitelná nemoc, jíž je člověk nakažen při narození. Jen čas je lék, který nikdo neumí používat. Neslyšně tiká... S naprostou přesností odpočítává konec této nemoci. Nikdo jej nemůže zpomalit a nikdo jej nemůže zrychlit. 
    Pomalu kráčel ulicí a prohlížel si lidi. Jak se smějí, jak spěchají, jak se baví a jak přemýšlí. "Proč jen já!" zakřičel pro sebe. "Byl jsem jako oni!" Věděl dobře, že jeho nemoc mu bere tu povrchní radost světa. Byl vážně nemocný a poslední dobou se zhoršovala. Celé dny, celé týdny. Všechno bylo tak tajemně fádní.Čekal jen na to jedno. Až jeho nemoc skončí. Nevěděl kdy. Jen čekal. 
    V restauraci byl každý den. U toho samého stolu. nyní stál nehybně u dveří a zíral na stůl, kde sedává. nyní nebyl prázdný. Nějaká žena seděla na jeho místě. Rozpustilé, vlnité vlasy ji padaly na béžový svetřík, jež měla rozeplý. Vysoká postava jakoby čněla nad všechny stoly. Dokonale krásný obličej z ní dělal neobyčejnou ženu. Teď ale byla pro Adama ale jako něco nepochopitelného, neboť seděla na jeho místě. neměl tu odvahu sednout si k ní, protože strach z lidí byl silnější. Proto odešel.
    "Adame! Vraťte se!" vyběhl za ním číšník Antoine.
    "Ach, dobrý den. můj stůl je obsazen. Nemohu tam sedět." Dětinsky reagoval.
    "Ale pojďte, dneska máme plno. Každý pátek máme plno, nevzpomínáte si?"
     "Ach ano, je pátek, jistì. Pùjdu se najíst." rozmyslel si to. Pátek, sobota, neděle. Pak zase pondělí. V?šechno se zdálo být stejné pro něj. 
    "Tohle je Adam, náš stálý zákazník," zazubil se Antoine na slečnu a pokračoval.
    "Obvykle to je jeho místo, víte?"
    "Aha, to jsem nevěděla. půjdu si sednout někam jinam."
    "Ne, to nemusíte. Je tady plno. Zůstaňte tady." Vyhrkl ze sebe Adam. Nešlo ji říct, ať jde pryč. Její krása byla silnější, než všechen ten strach. Zdála se být teď ještě krásnější.
    "Výborně, rovnou si objednám ta žebírka," usmála se na Antoina.
    "A pán si dá jako každý pátek?" otočil se číšník na Adama.
    "Ne, Antoine. Dám si také ta žebírka, co má slečna..." zvedl oči na slečnu.
    "Marcell," dodala.
Už znal i její jméno. nevnímal cinkání příborů, odcházejícího Antoina, kouř z cigaret a jezdící auta venku. Marcell. Těch sedm písmen bylo všechno. Marcell.
    "Tak vy jste Adam, ano?" Vypadáte unaveně. ta žebírka vás ještě více uspí," usmála se na něj.
    "Myslel jsem, že je třeba bojovat proti mému stereotypu," odpověděl.
    "Viděla jsem vás u vchodu. Díval jste se na mne." zaskočila jej.
    "Tak?" řekl a litoval své odpovědi.
    "Obvykle tedy nevedu takové rozhovory, ale jste velice zvláštní, víte to? Takový jiný. Jakobyste byl starý muž." odhadla jej.
    "Je mi třicet pět," neuměl nalézt slov.
    "Promiňte, nechtěla jsem se vás dotknout. Opravdu mi tak ale přijdete. vaše oči mi to říkají," znovu se na něj pousmála.
    "Víte, Marcell, jste první osoba, která mi něco takového upřímně řekla," rozesmál se a uvědomil si, že se směje. Kolik to bylo dní? Nebo spíš měsíců co se napoledy smál?
    "Tak, vaše žebírka," přišel Antoine, "nechte si chutnat."
    "Víte, že jste docela sympatický?" řekla s plnou pusou směrem k Adamovi. Nenáviděl, když někdo mluví při jídle. U ní to bylo ale něco jiného.
    "Prosím?" podivil se.
    "Rozumněl jste dobře," znovu jej přečetla.
    "Promiňte za mé chování, ale nejsem na lichotky zrovna zvyklý."
    "To jde poznat. vaše tváře září jako nos na klaunovi," rozesmála se na celou restauraci.
    "No dovolte," zamračil se, ale hned na to se také usmál.
    "Omlouvám se za mou smělost, ale nezašla byste s jedním takovým starým klaunem na kávu?" zvážněl.
    "Promiňte. Musím být dnes odpoledne u mé sestřenice. Bydlí asi dvacet kilometrů za Paříží," odpověděla.
    "Aha. Chápu."
    "Ale neměl byste čas zítra ráno? Moc ráda bych šla s vámi do parku. Jen tak se projít." zarazila jej.
Jen tak do parku. Toulat se. "To dělám pořád," špitl si pro sebe. Zítra. Co bude zítra? Bude nějaké? Tuhle otázku si pokládá už dlouho.
    "Půjdu moc rád!" dodal.
    "Skvěle. A teď pojďte. Půjdete mne doprovodit na nádraží," konstatovala s naprostou samozřejmostí.
    "Rád," neprotestoval.

    Na nádraží již bylo podstatně více lidí než ráno. zase začínalo pršet. Hukot vlaků jej nazajímal. jen se díval za nstupující Marcell.
    "A nezapomeňte zítra!" otočila se na něj.
    "Nebojte, Marcell." usmál se, "teď ale ještě pojďte sem."
    "Ale rychle, jinak mi to ujede," znervozněla.
Dal ji pusu na tvář. Vůbec nepřemýšlel. Strach, nejistota. To najednou necítil. Jen zvláštní teplo, jež z ní vyzařovalo a svými dlouhými prsty jej hladilo.
    "Adame!" probodla jej pohledem. "Jste sladký, děkuji!" nastoupila a mávala, dokud se oba vzájemně viděli.

    Usmíval se. "Co se to děje?!" divil se. Smál se, díval se na lidi a již se necítil prázdný. Nyní byl plný radosti. Plný ní, "Marcell. To ona. Jsem zdravý!" 
Ve městě si koupil deset růží, ale už nešel na hřbitov. Šel rovnou domů. Dal si je do vázy a načechral je. Odhrnul závěsy a otevřel všechna okna. Z hluboka se nadechl. V jeho bytečku bylo najednou teplo. I když byl chladný podzim. Venku vysvitlo slunce. Pomalu se plazilo po stole a na růže. Postel. Už není tak smutně stojící. Nyní tančí. Celý svět tančí. Celou dobu stál na balkóně a smál se. Ta krutá bolest mu zase projela srdcem. "Ne, teď ne," špitl. Poslední dobrou mu to dělalo ?astěji. Cítil, že není v pořádku, ale viděl celý svět. Slunce. Květiny. Marcell... 
Slunce již zapadlo a pořád stál na balkóně a smál se. Oklepal se zimou, a proto zavřel okna. Přes židli byl přehozen kabát. Květiny stále stály na stole. V posteli přemýšlel o Marcell. o svém prvním dni, kdy se smál, co je nemocný. O jeho puse jí. O její vůni na kabátě. O jejím hlase. Pomalinku usínal a radoval se z žití. Poprvé může spát. Trvalo mu dlouho než usnul, protože nemohl nemyslet na zítřejší ráno, kdy ji zase spatří. Nakonec ale přece jen usnul. 

    Časně z rána jej probudila zase ta bolest v srdci. "Au!" zasténal a cítěl divnou pachuť v puse. Ta chuť. Ta příšerná, železitá chuť, pomalinku vyvěrající z krku."Ne..." vydechl. "Teď ne, prosím.." zašeptal."Prosím!" snažil se vstát, ale tělo jej srazilo zpátky k posteli."Ještě ne.." mumlal. Viděl růže na stole, ranní zlaté slunce. Kabát na židli. Někde zatroubilo auto. "Prosím.." neslyšně zachraptěl a cítil další příval husté železité chuti. Polkl ji, ale rozkašlal se, když se mu rychle vrátila. Někdo venku zametal. Slyšel, jak někdo zavřel okna. Růže se pomalu ztrácely někde v dáli. Slunce zhasínalo. Auta slábly. "Marcell...." naposledy zašeptal a celý svět se propadl do tmy. Po tváři mu stále tekla slza. Růže stály na stolku. Nehybně. Jako všechno v pokoji. Jen jeho slza pomalu kápla na polštář. Poslední život v něm... 

Adam Lyčka