O ženách

„Probuzení“

Vlastně je to tak trochu začarovaný kruh. Sedíce si na pomyslném okraji realit, kde se střetává můj malý vnitřní vesmír a reálný svět, s cigaretou v ruce přemítám o životě, o lidských tužbách a o smyslu všech těch nesčetných kolizí lidských příběhů které utvářejí to, čím jsme. A tak sedím na zápraží před místem, kde žiju, pracuju, které mne už dávno plně pohltilo a které mne tolik změnilo. A pozoruji nebe a ostré geometrické linie modlitebních praporků vlajících ve větru a přemýšlím nad tím, jak každý náš čin, každý drobný zásah utváří jak nás samé, tak ony často nenápadné a nikým neviděné otisky, které jako drobounké střípky mozaiky dávají barvy a jasné kontury našemu zmatenému a tak k zbláznění nestálému světu. A právě ona zcela jasná, ostrá a tak poklidně stálá linie pásů praporků protínajících oblohu nade mnou mne nutí uvažovat  o tom co nás jako bytosti profiluje, co je alespoň trochu stálé a co právě jako ty fáborky plápolající ve větru dává jasně definovatelné meze chaosu našich vnitřních vesmírů. A tak jsem neodolatelně lapen v nesouvislém kaleidoskopu útržků a opakujících se motivů tak jasně a přitom neurčitě defilujících v mé hlavě. Chuť tabáku, smutek, šedavé nebe, neschopnost propojit zdánlivě nesouvisející paradigmata, lehounký vánek, ONA, minulost, praskání cigarety, přátelství, abstraktní i konkrétní limity a nespočet analogií mezi vzorci v lidské mysli a těmi vtisknutými do našeho způsobu utváření prostředí. A tak lehce ztracen v myšlenkách a emocích snažím se najít jakýkoli jednotící celek. Něco co by alespoň zdánlivě dalo nějaký rámec tomu, co cítím. Tomu začarovanému kruhu samoty, vnitřní prázdnoty a jednoho největších paradoxů lidského života. Faktu, že ten zvláštní stav nejistoty, vnitřní úzkosti a ztráty pevného bodu, který všichni občas zažíváme je zároveň okamžikem, kdy skutečně otevíráme oči. Toho zvláštního mrazení a pocitu, že se vše chvěje na vlnách kolísajících emocí, právě toho pocitu, který nám vlastně dává značnou vnitřní sílu. A zcela mimo původní plán tak najednou a nečekaně přichází myšlenka. Tak prostá ve své podstatě a na první pohled až banální. Jednoduchá konstrukce zcela jasně definující všechny kontury mého malého, zmateného, poblázněného a hledajícího univerza. Ženy.

Banální že? Ale. Prakticky vše čeho jsem v životě dosáhl, všechny mé zpola imaginární sny, přání, cíle a směry kterými jsem se vědomě i nevědomě ubíral. Jinak. Všechny ty nutkavé impulzy, které mne hnaly vpřed většinou pocházely, byť okrajově, z jednoho a toho samého zdroje. A jsme zpátky. Ženy. A všechno to co s nimi souvisí. Jak jen se díky ženám většinou sice marně, ale s o to větší vervou se snažíme ukázat světu, že jsme více svou vlastní idealizovanou podobou, než těmi nespolehlivými, nevyzrálými, trošku dětinskými a trucovitými bytostmi, kterými velmi často ve skutečnosti jsme. Ach bože! Jak jen dokážu být tím druhým člověkem, co žije kdesi hluboko uvnitř a nedávám mu zas až tolik příležitostí projevit se. Jak jen bych procestoval svět, hltal všechny možné i nemožné nové zážitky a zkušenosti a celkově dával každým novým dnem životu nový, nečekaný a vzrušující smysl. Když se zamiluju. Běžně bývám k zastižení jako zcela obyčejný, mimo běžnou realitu žijící, nekomunikativní, zlehka sebestředný tvor, který svou do extrému hnanou racionalitou často zcela nevědomky ubijí své okolí. Ne že bych vždy nutně potřeboval mít vždy pravdu. Většinou je to vlastně náhoda. Uvnitř mého malého vesmíru. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem mluvit o ženách. A o tom kým ve skutečnosti jsem nebo respektive o tom kým bych chtěl být, nebo mám alespoň pocit, že bych asi být měl. Kvůli nim. A kvůli sobě. A kvůli všemu čím jsem nikdy nebyl a čím už asi nikdy nebudu… 

„Poznání“

Pečlivě schovaná za neodolatelně okouzlující maskou radosti ze života. Nikdy nekončící příval dobré nálady a optimismu. Živelná a živočišná. Mladá, krásná a nezatížená představami o tom jak by měl život vypadat. Teoreticky. A přesto podobně jako já uzavřená za tlustou hradbou toho co si o ní ostatní mysleli a co ve své podstatě nebyla tak úplně pravda. Uvnitř křehčí a zranitelnější než jsem si dokázal uvědomit. Do doby až když jako vždycky bylo docela a úplně pozdě. Jenže i na to jsem nakonec pokaždé zapomněl. Ve své podstatě nesmlouvavá a tak přímočará ve své vlastní uzavřenosti. Dokud se v těch nezapomenutelných chvílích, které nesmazatelně už navždy zůstanou schované kdesi hluboko, nepoddala kouzlu okamžiku a její přirozená spontánnost zcela nepřevzala otěže nadcházejících chvil. Nikdy jsem se nedokázal rozhodnout jestli byla krásnější když přijímala, nebo když dávala. Pokaždé zcela otevřená a chovající se jako kdyby na celém širém světe nebylo nic než vášeň a různé způsoby jak se jí plně oddávat. Tak fyzická, soustředěná a tichá ve své lásce. Krom okamžiků kdy křičela. V těch tak pomíjívých útržcích času a prostoru jsem pokaždé cítil imaginární pouto až k věčnosti. A právě tomu mne naučila. Žádná pouta nejsou věčná. A jako pouta nejen stmelují, ale také ze své podstaty přikovávají. Záleží jen na nás. A na našich volbách, rozhodnutích. Těch, které mám ve zvyku vzít z toho špatného konce. Skoro vždycky. Jak jen zapomenout? Na TY křivky. Na něžnou oblost, samet a nesnesitelnou vřelost lidského tepla společného objetí. Jak jen zapomenout? Stojíce za ní, schoulenou mém v objetí, cítíc chvění vzduchu způsobené…vím já čím? Jako bych v tvé kráse a do oblin vyrýsované dokonalosti objímal celý svět. Paradoxně v těchto křehkých okamžicích před tím a ne po tom jsem cítil úplnost. Jako by nějaká malinká, neviditelná součástka zapadla zpět na své ztracené místo. A já byl najednou a na malou chvíli celý a úplný a vše najednou bylo přesně tak jak má být. Tolik k iluzím. Vlastně byla ze všeho nejvíc mým osobním zrcadlem. Díky své vlastní uzavřenosti a neschopnosti čelit tomu co jsme se pokoušeli sdílet mě paradoxně učila. Neustále mi ukazovala moje vlastní limity a omezení. Její nesmlouvavá odmítavost mne nutila velmi citelně narážet do mých vlastních imaginárních bariér. Velmi tvrdě. Velmi často. A nakonec s velmi definitivními důsledky. Až zpětně jsem si uvědomil jak mne ten děsivý kaleidoskop jejího mládí, spontaneity, uzavřenosti, odmítání, ticha a vášně bez milosti nutil dospět. Nebo spíš učit se. O sobě samém a svých nedostatcích. Kolizní kurz, který jsme zcela nevědomky nastavili už na úplném počátku vedl krom předvídatelné(vždy až zpětně že?) křivky vzájemného přibližování a odcizování, také k určitému cíly. Díky ní jsem byl donucen utkat se svými vlastními chybami. Se svou vlastní letitou neschopností vyjádřit to co cítím uvnitř i navenek. Doslova se vys…ne nebudeme vulgární na snahu budovat svůj vlastní imaginární a idealizovaný obraz a doufat, že to samo o sobě přitáhne toho druhého blíže, ale právě naopak. Opustit tu malou křehkou ulitu a ukázat zcela otevřeně co jsem, kým bez příkras jsem a zbytek nechat na ní. Důvěra se to myslím jmenuje. A jen tak mimochodem leckdy lecos mění. Stejně důležitou lekcí bylo i pochopení oboustrannosti tohoto procesu. Až tak dlouho poté jsem pochopil, že to celé je hra pro dvě postavy a že moje vlastní neschopnost byla velmi nerozlučně spjata s její. Vlastně neexistoval viník. Kat a popravčí četa by se našli, ale nikoli viník. Všechny ty hypotetické kroky, které možná mohly změnit vývoj událostí nezbytně vyžadovaly oba zmíněné herce. Žádné monology. Doteď si pamatuju slova obžaloby: „To TY jsi to vzdal!“ Hmmmmm dost možná. Jenže ne sám. Jak banální že? A jak zásadní. Moje malá učitelko. Nevědomky. A přesto. Naše vlastní nedokonalost a neschopnost komunikovat mne nakonec naučila víc než bych ti kdy dokázal přiznat. Kdybych to sám neprožil.         

„Pokání“

Ta, kterou jsem na své životní pouti potkat prostě musel. Protože jsem to potřeboval. A jsem si skoro jistý, že to není zdaleka naposled, co se v mém životě objeví taková žena. Opět. Protože to budu potřebovat. Tak trochu nebyla z tohoto světa. Respektive byla k němu stejně nerozlučně připoutaná jako my ostatní. Ale. Se střídavými úspěchy a pády si tvořila svůj vlastní. S přesně těmi důsledky, které se k tomuto don quiotskému typu činností v našem světě váží. Lehce nepřítomná, někdy tak pronikavá, neustále(občas až k zešílení) zasněná a tak nesnesitelně křehká. Od první chvíle jsem měl nutkavou potřebu ochránit ji, ačkoli si dodnes nejsem jist před čím. Před zlým, krutým světem, před mou vlastní slabostí, či před ní samotnou? Asi před vším. Což samozřejmě znamenalo jediné. Neochránil jsem jí před ničím. A přede mnou samotným nejméně. Jak jen popsat těmi prázdnými a obyčejnými slovy ta nádherná přivřená víčka a zasněný úsměv pokaždé když mě políbila? Jak jen popsat touhu a doslovně láskyplnou odevzdanost v jejích očích v těch chvílích kdy moje srdce bušilo jako o závod, dech se přerývavě krátil a jediné co halilo její nahotu byl mihotající plamen svíčky? V  tom paradoxně spočívala její největší lekce. Naučila mě jak bezedně hluboká může být propast mezi tím co bychom tak zoufale moc chtěli a čeho jsme v danou chvíli skutečně schopní. A tak jsme si zcela zbytečně a tak nevyhnutelně ubližovali. Oba dva zablokovaní a jednou nohou uvízlí v ztracené minulosti. Oba toužící a zároveň strachy bez sebe. Tak moc doufající, že nebudeme opakovat minulé chyby. Což bylo přesně to, co jsme zcela samozřejmě a vlastně spíš nevědomky přirozeně dělali. Popravdě netuším jestli si v tomhle konkrétním případě kdy skutečně odpustím. Svými vlastními chybami a především strachem jsem jí nechtíc a přesto tak cíleně zasáhl na místě nejcitlivějším. Donutil jsem jí zase a znovu s další bytostí namísto radosti a propojení zažívat ponížení, stud a nepochopení. To nádherné a křehké stvoření, které si zasloužilo přesný opak toho, co jsem jí tehdy byl schopen nabídnout. Už dávno mne netíží bezvýchodnost, trapnost a tragikomika toho co se stalo, jen určitého kdesi hluboko v hlavě zaklesnutého, tichého pocitu viny se tak úplně nedokážu zbavit. I když dnes už plně chápu hodnotu a důležitost poskytnuté lekce. A zpětně mne mrzí, že tenkrát neexistoval méně radikální způsob jak pochopit. A tomu mne naučila. Díky škodám které jsme si vzájemně způsobili. Její oči mě naučily. Jednu z těch těžších lekcí. Být sám se sebou když… Vlastně až potom. Potom co si v plném rozsahu uvědomíte rozsah škod. Ten propastný rozdíl. Její oči plné něhy, lásky a toho všeho co nejde tak úplně popsat a ty druhé. A hlavně ten nesmazatelný obraz co zanechají ve vaší hlavě. Ztráty přicházejí a život postupně odchází, jen přibývající vrásky jsou němými pomníky bitev, které jsme na té dlouhé pouti byli nuceni podstoupit. Tak to chodí. S tím se, více či méně, většina lidí nakonec naučí nějak žít. Jenže co s tím ledově chladným ostřím které nemilosrdně protne srdce a zaboří se hluboko do páteře v okamžiku, kdy spatříte TY oči. Respektive až fyzicky přítomnou bolest, rodící se kdesi za nimi. V určitém specifickém a jen těžce popsatelném směru mne naučila žít ne se svými prohrami(v tom jsem myslím vynikal), ale se sžíravým pocitem viny, cyklickým sebeobviňováním a tak dále. Má až dětinská naivita a černobíle načrtnutý svět mne před vším tímhle vždy ochránili. Můj malý posvátný morální kód mě tvrdohlavě, většinou za cenu těžko obhajitelných ztrát, nutil činit jen ta “správná“ rozhodnutí. Nebo spíše ta která jsem si sám před sebou dokázal obhájit. A ejhle! Najednou ačkoli jsem si vysnil, přál a tak zoufale chtěl něco úplně jiného křehkost její nahoty jako by se deformovala a rozpíjela za neproniknutelnou stěnou studu tak náhle visící mezi námi. A stejně jako si to velmi pravděpodobně dala za vinu ona i já měl dlouho onen frustrující obraz za tichý, neutišitelný sebezpytný leitmotiv. Lekce? Naučila mě přijímat a hlavně chápat právě ty okamžiky, kdy se vám život vymkne z rukou v tom smyslu, že se cítíte zcela ale zcela bezmocní. Před jejíma očima, před vlastní bezradností, před strachem, před sebou a před ní.    

„Probuzení“

Ona. První. Určitý prvek náhody. Ona která nikdy neměla být tím, kým se v mém životě posléze stala. Vlastně proti mé vůli. A velmi pravděpodobně i proti její. Přesto. Doslova se musela stát. Prostě proto že ten zlomový okamžik jednou zcela nevyhnutelně musel přijít. Dříve nebo později, na tom kdy vlastně ani nezáleží, musíme přestat být dětmi. Jednoduše proto že žijeme v takovém světě. Protože náš svět takový musí být. Dítě v něm stejně nakonec nemůže přežít. A já se mimo svět takový jaký je snažil udržet, byť ne zcela vědomě, co nejdéle. Ne že by se mi to nějak obzvlášť dařilo. Během dospívání se ona pomyslná hráz pomalu, ale o to nezadržitelněji začne bortit. Frustrace, nezacílený vztek, pocit nepochopení, arogance vlastní všem co právě opouštějí svoji dětskou kuklu a mají pocit, že svět jak stojí může být jiný. A tak dále. Pocity, nutkání, touhy a sny které už zdaleka nejsou dětem vlastní. A přesto. Žil jsem si ve svém uzavřeném a nepřístupném prostoru, živíc se fantazií, psaním, tehdy ještě opojnou samotou, hudbou, posedlostí smrtí a tak teskně naivní jistotou, že já jediný “chápu“ jak se věci ve skutečnosti mají. A tak přišla ona. Ukázat mi kolik toho ještě ve skutečnosti budu muset pochopit. Její lekce spočívala v prostém faktu, že existovala. Byla tak mladá, okouzlující v absolutních konturách. Byla můj malý anděl a zjevení a ani nevím co všechno ještě. Jaksi mi tenkrát chyběla slova, zkušenosti a hlavě měřítka. Tak trochu učebnicové klišé, přesto se tyhle věci dějí. Já nebo spíše mé dřímající Já pečlivě uschované v malinkaté krabičce vlastního vnitřního vesmíru občas nesměle vystrkující tykadla a Ona. Zcela bezelstně a vesměs nevědomky drtící, obcházející a dokonce procházející skrz veškeré moje obrané bariéry. Svou přirozeností, spontánností, vůlí čelit životu a jeho nástrahám. A samozřejmě spalující krásou. Byla až děsivě vyváženým celkem, který v sobě obsahoval mládí, ryzí ženskost v jejím prvotním a tak až nabokovovském stadiu(ač starší než Lo), fyzickou krásu a hlavně jakýsi mě tehdy nepochopitelný temný stín. Šrám na duši, který nemohl vnímavému pozorovateli uniknout a který ji činil ještě mnohem krásnější. Zralá, nezralá bytost překypující nadějí, radostí ze života a přesto poznamenaná jizvami světa dospělých. Nikdy nevěřte bláznivě zamilovanému snílkovy. Ale nikdy jsem nepotkal tak nádherné stvoření. Sečteno a podtrženo. Takový malý umíráček mému dětskému světu. Z ničeho nic o to však beznadějněji jsem se ocitl na jednom z vrcholů(tom špatném mimochodem) jednoho dlouhého a dosti dejme tomu formujícího vztahového trojúhelníku. Ona, Já a On. Respektive On a Ona a pak Já. On nejlepší přítel a jeden z mála lidí na kterých mi dodnes opravdu záleží. Ona můj malý anděl. A já velmi rychle zjišťujíc že svět mimo moji malou krabičku má mnohem ostřejší hrany, než by si jeden naivní pisálek kdy vůbec dokázal představit. A tak jsem musel vyrůst. Respektive dorůst do vší té bolesti, bezradnosti a pocitu nesnesitelné rozpolcenosti. Nebyla jiná cesta. Celý můj maličkatý svět se musel hodně rychle přestavět zevnitř. Najít nové prostory a rámce pro všechno co jsem tak zrychleně a intenzivně prožíval. Prostě proto, abych dokázal přežít. A abych dospěl. No...spíš abych konečně přerostl svoje malé, obnošené, potrhané a ušmudlané dětské střevíčky. Zdaleka ne beze ztrát. Spíš naopak. Koneckonců jsem musel prohrát svoji první malou, velkou válku. Boj ve kterém nejsou žádní mrtví, žádná krev, přesto ztráty tak často překračují všechny hranice a obzvláště ty, které si do té doby ani neumíme představit.  Její největší lekcí byla rozhodnutí. Ta o kterých netušila a ke kterým mě přesto svým vlastním, okouzlujícím a velmi invazivním způsobem donutila. Protože byla, protože jsem se nedokázal bránit její přítomnosti, protože jsem ji ve skrytu duše, schovávajíc se sám před sebou a před důsledky, beznadějně miloval. A přesto jsem se nikdy neopovážil překročit tu definitivní hranici. Skoro jako toulavý pes jehož spalující hlad a mráz ženou vstříc lidským obydlím  ke kterým se stejně nakonec z podstaty jeho nejvnitřnějších instinktů i za osudovou cenu vyhne. Dost možná to byla chyba. A dokonce patrně jedna z těch největších, které jsem kdy udělal. A jediná, na kterou jsem dodnes hrdý. Malinkaté a vyděšené ptáče kterým jsem víc než čím jiným tehdy byl bylo nejen trochu netaktně vyhozeno z hnízda ale také se muselo naučit jak přežít. Samo sebe, výčitky, rozpolcenost, neopětovanou lásku, samotu a ten specifický druh niterné bolesti, která signalizuje, že žijete a že i to samo o sobě může mít velmi existenciální přesahy.

„Requiem“

Je to vcelku paradoxní a tak trochu i znepokojivá představa. Všechny ty věci, které považuji v životě za tak důležité a bez nichž si život neumím představit. Všechny ty věci, které vyzní tak banálně, obyčejně a nevýrazně když se vloží na papír. Všechny ty emoce a nekonečný kaleidoskop záblesků vzpomínek v mojí hlavě. Tak šedivé a prázdné a trošku i směšné ve vší své nahotě takhle na papíře. A přesto. Všechny ty neurčité, napůl zapomenuté, vybledlé a přesto v určitých chvílích tak bolestně přítomné a až fyzicky nutkavé vzpomínky. Ony a já. A Já a ony. Ještě stále spolu a přesto rozdělení. Ženy a asi to nejdůležitější. To jak mne naučily vnímat krásu. Tu obyčejnou, trochu ušmudlanou a kdykoli jindy tak k uzoufání všední. Tu kterou skrze všechen ten shon, zmatek a starosti všedního života zcela beznadějně zapomínáme. Daly mi tu správnou optiku a úhel pohledu, který umožňuje dívat se přesně pod povrch věcí. A pod povrch nás samých. A jak mne naučily vnímat samotu. Respektive její jednotlivé odstíny. Ty které tak bolí, ty co se nedají snést, ty co ani slzy nezaženou, a pak ještě pocit prázdnoty. Až potom. Dlouho po tom co je jedna malá válka dávno dobojována a poslední výstřely už dávno utichly. A sama prázdnota si tak opuštěná sedí na srdci, nenápadně a tiše si zahaluje duši. Nebolí, nekřičí. Netrhá na kusy. Prostě jen deformuje časoprostor svojí přítomností. A jen tak mimochodem nesnesitelně tíží. Nic víc, nic míň. Je tam a vlastně není. Je prvním i posledním hlasem budoucího smíření. Prostou a nikým neslyšenou labutí písní něčeho co skončilo. Pro ní. Pro svět, pro všechny. Jen pro mě ještě pořád ne. Ještě chvíli ne. Ze smutku. Ze zachování iluze, vzpomínky. Z neschopnosti prolomit i ty poslední hráze. Z lásky. Ještě jednu malou chvíli bolesti a pocitu nevyslovitelné ztráty, které jako jediné připomínají tak dávno zapomenuté okamžiky štěstí. Ještě jedno poslední mávnutí labutích perutí na opuštěném jezeře. Teď již s přimhouřenýma očima a lehkým úsměvem na tváři. Pro tebe, pro tebe i pro tebe. Hmmmm dobře. I pro vás ostatní. Naposledy.