Kdeskutečný

První věc, o které bych se rád zmínil je, že se nerad o něčem zmiňuji. A přesto jsem se rozhodl této činnosti věnovat čas – čas mizící teď - a taky teď - neboť mé myšlenky mě škrtí - když je chci zabalit do pruhované krabice a zasunout je do polic, dozadu za všechny mé knihy, které jsem nikdy nečetl – za knihy, které mám rád jen pro jejich existenci na mé poličce - působí tak inteligentně – já se cítím více intelignetně – s nimi – to je ale hloupé – přesto - jsou v nich myšlenky, jako ve mně – různé myšlenky, které spolu souvisí nebo spolu nesouvisí vůbec – jako ve mně.

Vy myšlenky, jste tak omezené chemií mého vlastního mozku, jak Vás mohu brát vážně – a jak Vy můžete brát vážně mě? Vy mě totiž vážně neberete, smějete se mi – a přece -  Vy jste já. Jste tak často samy proti sobě, a jindy jste – Vy myšlenky proti světu – jste povýšené  – ale snažíte se být jen tím, čím být máte. Jako voda na světě je, jako stromy na světě jsou – ať už jsou jakýkoliv, jsou přesně tím, čím být mají.

Vy myšlenky, tolik si přejete vidět svou vlastní váhu, svou tvořivost – chcete věřit, že Vás někdo potřebuje. Ale já Vás nepotřebuju - už jsem Vás kdysy chtěl udusit. Ale neudělal jsem to, protože jsem doufal, že jste byly ještě mladými kořeny kdesi v poušti – že až na Vás pořádně zaprší, vyroste z Vás něco zeleného – a nakrmíte aspoň jednoho slimáka – ale pak jsem poznal pár slimáků  – a chtěl jsem je nasypat před kosy – ale pak jsem poznal pár kosů a oni slimáky nežrali – a chtěl jsem je raději vyhnat do lesa, ty kosy, mně z očí. Ale zůstávali pořád na mém okně - z toho uměleckého obrazu světa zbyl jen výhled na jejich měkká hemžící se těla -  tak jsem odešel do lesa sám. Žil jsem tam ve tmě a tichu, a pak si řekl – ten slimák byl přeci jen život – dýchal a hýbal se – byla to ztělesněná existence – jakou bych sám nikdy vytvořit nedokázal – jak mohu opovrhovat tím, co sám vytvořit nedokážu? A tak jsem se vrátil mezi slimáky, cítil jsem jejich slizkost - ale co hůře – ucítil jsem svou suchost. Byl jsem vyschlý jako tisíciletá mumie, žádný smysl pro zachycování krásy světa – ti slimáci sice žili slizce, ale nejlíp, jak dokázali – a tak jsem je začal mít rád. Nechtěl jsem zůstat tak suchý – jen drobit po kobercích a zaplňovat žaludky vysavačů.

Vidět krásu v jedinečném je docela jednoduché. Najít krásu ve všedním, to je umění. Oprovrhovat čímkoli je docela jednoduché. Najít krásu v opovrhovaném, to je umění. 

Vy pošetilé myšlenky! Tolik se bráníte tomu, abyste byly stejné jako všichni ostatní - tolik se obhajujete svou mimořádností, když Vás někdo zařadí do průměru - proč? Jste přece takové jaké jste a není třeba o tom dále rozmlouvat. Pokud můžete být jedinečnější než teď, buďte takové, pokud ne, proč se tím trápit? Kdybych zjistil, že jsem zcela podobný všem ostatním, bylo by to pro mě stejně bezvýznamné, jako kdybych objevil svou výjimečnost.

Přijmutí vlastní průměrnosti v její nezbytnosti, to je má svoboda.