Erian 3

   Při slovech zatčení a vražda v Erian hrklo. Přece si nemůžou myslet, že to udělala. Další slova bohužel potvrdila fakt, že si to myslí. Jako první reakce se dostavil údiv. Vždyť přece byla ve vesnici na trhu a tam ji viděla spousta lidí, svědků, kteří jí mohou potvrdit, že ji viděli a o ničem nevěděla, tudíž to udělat nemohla. A pak na povrch probublal vztek a nenávist potlačené lesní žínkou. Zaťala pěsti, až jí zbělaly klouby. Jak se vůbec opovažují ji z něčeho takového obvinit? Svého otce velmi milovala. Jak to vůbec mohlo někoho napadnout.

   Hlavou jí probleskla vzpomínka na obličeje vesničanů. Hned jí vše došlo. Určitě jim o nich napovídali ty nejhorší věci, jaké člověka vůbec mohly napadnout. Ani trochu by se tomu nedivila. Vlna nenávisti se vzedmula ještě o trochu víc.

   Jak se efektivně zbavit dvou lidí? Jednoho z nich zabít a na druhého ten hrůzný čin svést a zastrašovat možné obhájce. V Iroinu, stejně jako ostatních zemí Dalurenu, byl trestem za zabití smrt. Oko za oko, zub za zub. Soudnictví sice fungovalo, jenže jako většinu vládních institucí ho za ta léta boháči pořádně zkorumpovali a většina soudců se dala patřičným obnosem ovlivnit. Zvlášť v tak malém městě, jaké Lannas bezesporu je. A po přidání zdejšího barona, který většinu financí městské pokladny využíval k tomu, aby se opil, mohl si ve zdejším kraji dělat kdokoli prakticky cokoli, pakliže měl peníze.

„Ve Viladě se konal trh, šla jsem se podívat, existuje spousta lidí, kteří mě tam viděli,“ řekla s veškerým sebeovládáním, které mohla nalézt.

„Náš léčitel ohledal tělo a konstatoval smrt kolem patnácté hodiny včerejšího dne,“ začal velitel vojáků. „Jsme si vědomi existence včerejšího shromáždění a tak jsme oslovili zdejší obyvatele, aby nám řekli, jestli neviděli něco podivného, nebo jestli vás viděli. Nikdo neviděl nic, nebo nikoho neobvyklého a všichni nám potvrdili, že toho dne jste do vesnice vůbec nezavítala.“

  Přesně tak, jak to tušila. Ti zatracení hajzlíci. Vztek a nenávist dosáhly vrcholu.

„Já tam byla,“ procedila skrz zaťaté zuby a na poslední slovo dala důraz. „Nevím, co vám ti tupci napovídali, ale ani slovo není pravda. Můžete se zeptat kupců. Od jednoho z nich mám tohle,“ v poslední naději jim ukázala svůj přívěšek, i přes jistotu, že nemá žádnou šanci.

„To jste si mohla koupit kdykoli. A máme svědky. Nenuťte mě konat násilí. Jste obviněna z vraždy a půjdete s námi,“ natáhl se po Erianině ruce a to udělal obrovskou chybu. Oči se jí zúžily a obočí se stáhlo a utvořilo na jejím jinak krásném obličeji dravčí výraz. Velitel sebou lehce cukl, nicméně nepustil. Měla vražedný výraz.

  Prudce se mu vyškubla a vystřelila dlaněmi vpřed. V mezeře mezi dlaněmi se objevila voda, jež vzápětí vytryskla mocným proudem vpřed a smetla všechny strážné. Náraz vojáky pěkně rozházel po rozmáčeném dvorku, až to začvachtalo. Dala dlaně dolů a prudce oddechovala.

„Já tátu milovala!“ vykřikla z plných plic. „Nedokázala bych mu nikdy ublížit!“ z očí se jí začaly řinout slzy. Vystoupila z úkrytu verandy. Slzy se okamžitě smísily s velkými kapkami padajícími z nebe. Jakýsi vojín se postavil na nohy. Déšť vesele bubnoval na jeho zbroj.

„Napadla jste vojáka!“ zařval. „To vám vynese rozsudek smrti!“ Erian ledabyle mávla rukou. Veškerá voda na muži zamrzla, zanechávajíc ho jako zledovatělou sochu.

„Abys ho dřív neměl ty,“ zavrčela. S vrzáním a hekáním se postavil i zbytek jeho kolegů. Na tváři se jim zračil výraz, který jasně říkal, že jsou odhodláni dostat ji za každou cenu.

„Zaútočila jste na služebníka barona z Lannasu. To je jako kdyby, jste zaútočila na něj samotného,“ oznámil jí velitel suše.

„To mě je úplně jedno,“ odvětila stejným tónem. Sice si trochu ulevila, nicméně stále zuřila. Máchla rukou a i zbytek mužů obklopila ledová krusta, bránící jim v jakémkoli pohybu. Naštěstí se jí v cestě objevila soudnost. Nic vážnějšího jim to neudělá, možná nějaké omrzliny, než roztají a jí nešlo o to, je zabít, i když by mohla a pravděpodobně by jí to ušetřilo starosti. Chvilkově určitě. Z dlouhodobějšího hlediska by z toho vyplynuly jen starosti a problémy.

   Mokré oblečení a stejně promočené vlasy se na ni lepily, ale to Erian nezajímalo. Chtěla být pryč. A nejlépe co nejdříve. Prošla kolem zaledovaných vojáků, aniž by jim věnovala jediný pohled. S čvachtavými zvuky došla až ke svému koni, trpělivě čekajícímu v teple stáje. Nepřítomně ho pohladila po hlavě a nasedla. Vyjela, navedla jej na cestu k jihu a zbytek nechala na něm. Zaposlouchala se do monotónních zvuků klusu a brzy se ztratila v myšlenkách. Z jedné strany ji obklopovalo ocelově šedé jezero, zježené jako ježek a z druhé tmavá a chmurná zeleň Ginemu.

   Neměla ani tušení, že právě odtamtud je kýmsi pozorována. Erianina klisna proti své vůli změnila směr jízdy a z klusu přešla do plného trysku.

„Prrr, zastav!“ křičela a přitáhla otěže.

Nebylo jí to nic platné. Klisna dál běžela jako o závod. Došlo jí, že to neznamená vůbec nic dobrého. Postavila se a seskočila. To pitomé zvíře běželo dál, až vběhlo do lesa. Dopadla na nohy. Na nich zůstala asi deset sekund, pak se jí to smeklo a s mlasknutím dosedla na zem. Zaklela. Opatrně se zvedla, jelikož měla dojem, že si narazila kostrč. Zadek ji bolel jako snad ještě nikdy.

   Uslyšela dusot, zvuky lámaných větví a pak se z lesa vyřítil obří medvěd. Takže to skutečně nebyla náhoda. Někdo tohle udělal záměrně.

   Mávnutím ruky před sebou vytvořila vodní stěnu a dalším pohybem vyslala proti obřímu tvorovi ostré jehlice. Zabodly se mu do kožichu a vzduch se zaplnil krví. Medvěd rozzuřeně zařval, nicméně se nezastavil. Jedním skokem byl u Erian. Pokusila se ho odpálit proudem vody.

   Nestačila mu a utržila ránu do břicha, až odletěla na zem a udeřila se do hlavy. Začaly se jí dělat mžitky před očima. Zvíře pomalu přešlo k ní a jen tam tak stálo. Mžitky se změnily v bílou mlhu a nakonec ztratila vědomí.

 

***

   Erian probudila bolest žeber a žízeň. Namáhavě se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Seděla na studené pryčně v malé kamenné místnosti bez okna a stěna po její levici byla tvořena mřížemi. Takže ji nakonec dostali. S bolestí se nadechla a překvapivě si uvědomila, že vzduch je velmi vlhký. A podivně páchne. Nechávat tolik možností jak se probojovat ven… zakroutila nevěřícně hlavou. Ovšem něco zkoušet bude a jak právě zjistila, vedle postele stál džbán s vodou. Lačně se napila a ihned málem obsah úst vyhodila ven. Chutnalo to jako plesnivé ovoce. Jenže vyprahlé hrdlo bylo silnější. S nechutí doušek spolkla a pila dál.

   Dosyta se napila a odložila džbán zpět na místo. Rozhlédla se kolem sebe a rozmýšlela taktiku. Když dá vodě dost průrazné síly, daly by se ocelové tyče, které ji držely uvnitř, prorazit. Zhluboka se nadechla, vydržela bolest a chtěla uskutečnit svůj plán. Jenomže ouvej. Mávla rukou tak zprudka, že jí málem uletěla, jenže k jejímu překvapení nic se nestalo. Zkusila to tedy znovu, a o něco mírněji a lehčeji. Zaklela a zkusila tentokrát něco velmi jednoduchého, jako přitáhnout si z okolí na dlaň kapku vody. To byla jedna z nejzákladnějších věcí a se zdejší vlhkostí by to neměl být problém. Jenže ani teď se nic nestalo, ať se soustředila sebevíc. Zaklela ještě víc. Slyšela už o rostlinách, jejichž šťávy mohou potlačit schopnosti lidí, nikdy se s žádnou z nich nesetkala. Až doteď. Tak to byla nahraná. Mohla by zkusit utéct, až ji povedou na popravu. Určitě to bude veřejná záležitost jako vždy. Lidi by si něco takového nenechali ujít. Příležitost by se tedy naskytnout mohla. Hlavně aby přemohla všechny své strážce.

   Na to bude třeba zjistit v čem ta droga je. Nejpravděpodobnější bude, že v pití, anebo reálná možnost taktéž byla, že ji rozprašují do vzduchu, cítit na to byl dost a byla by jistota, že se každý nadechne, protože i když se dá nějaký čas přežít bez pití, bez dýchání ne. Měla by proto počítat s tou horší variantou, a kdyby se mýlila, bude aspoň příjemně překvapena. Vynadala si, že něco nezkusila, než se napila a neuvědomila si, co v ní může být. Teď aby čekala, než ze sebe dostane všechno, co vypila nebo v horším případě, by se musela bít se všemi strážnými, kteří navíc mají opravdové zbraně a člověk beze zbraní je většinou ve velké nevýhodě. Jako optimálnější možnost jí přišla ta první, a jelikož není žádným tajemstvím, že se při pohybu tekutiny rychleji vstřebávají, tudíž se rychleji vyloučí z těla. Vstala, že si procvičí bojové postoje pro střety beze zbraní a chytila se za hruď. Úplně zapomněla, že má pohmožděná žebra a pravděpodobně i další kosti. Tím z nápadu s cvičení sešlo. Povzdechla si a opřela se o zeď. Hrubé kameny, ze kterých byla postavená, ji tlačily do zad, což ji přimělo se otočit. Přejela rukou po zdi a hledala, jestli se třeba některý z nich nekýve. To by byl dobrý základ pro vyhrabání tunelu, pokud by ovšem měla čím ho vyhrabat a dost času. Obojí jí chybělo.

„Máte návštěvu,“ ze vzpomínek ji vytrhlo oznámení o návštěvě a příchod vysokého muže v prostém bílém rouchu. Dozorce si je oba přeměřil a odešel.

„Pane Rukhu!“ poznala hlavu zdejší větve Cechu. Ve větších městech se vedení skládalo z dvanácti lidí, stejně jako schopností, pro menší města jako Lannas stačil jen jeden. Posadila se na pryčně.

„Erian,“ oslovil ji měkce. Jméno jedné z nejnadějnějších adeptek v posledních letech si pamatoval. „Je to pravda? Zabila jsi svého otce?“

„Jistěže ne!“ Odpověděla ostře a rozzlobeně. Jak ho to vůbec mohlo napadnout.

„Myslel jsem si to. Víš, co se stalo? Kdo to udělal a proč? Vaše rodina neměla problémy s nikým z okolí, nedává mi to smysl.“

„Nemám sebemenší tušení. Když se to stalo, tak jsem nebyla doma. Vrátila jsem se a našla tátu mrtvého s dopisem, abych utekla do Hiurenu za strýcem. Pak jsem slyšela dva hlasy. Jeden mužský a jeden ženský. Bavili se o tom, že tátu měli zabít méně nápadně a jestli jsem doma. Na nic jsem nečekala a utekla zadem.“ Muž se zachmuřil. Erian se mohlo zdát, že kvůli situaci v níž se ocitla, ale pravda byla někde jinde. Věděl, co byli ti dva zač a taky význam jejich objevení.

„Tvé uvěznění bude jejich dílem,“ hádal.

„Asi ano.“

„Pokusím se s tím něco udělat. Rozhodně tě tu nemůžeme nechat.“ Otočil se k odchodu.

„Děkuju.“ Spadl jí kámen ze srdce. Už si představovala, jak tu bude hnít, dokud nezemře, nebo ji dříve nepopraví. Štěstí dívce přálo.

Znovu se ponořila do myšlenek a okolnímu světu nevěnovala téměř žádnou pozornost. Všimla si jen, že okolo párkrát prošli dozorci, nebo někdo někde křičel, jinak nic zvláštního. Ze vzpomínání ji vytrhl podivný zvuk. Ostražitě se rozhlížela po své cele. Nevšimla si ničeho podezřelého a to ji jen mátlo. Najednou se v zadní stěně objevil otvor a z něj vylezl neoholený muž v odrbaných hadrech s loučí. Hnědé oči a způsob vstupu prozrazovaly ovládání země. Zaujala klasický bojový postoj.

„Víš stejně dobře jako já že nic nemůžeš dělat,“ okomentoval její snahu. Měl příjemný, hluboký a měkký hlas, který se krásně poslouchal.

„Kdo jste?“

„Inalis. Mohla bys přestat žvanit? Jestli hned nevypadneme, tak budu stejně bezmocnej jako ty a to že mě tu najdou, nám nepomůže ani jednomu.“

Dala ruce dolů a prohlédla si muže od hlavy až k patě. Nezdál být se o moc starší než ona sama, i když neupravený vzhled mu nějaká léta přidával. Nosil nakrátko stříhané černé vlasy, jež se mu ježily a vousy mu propůjčovaly mírně nevraživý vzhled. Hnědé oči byly tvrdé a naznačovaly, že se s věcmi moc nepáře. Oblečení bylo ošoupané, děravé a jeho barva se blížila k šedé. Nepůsobil moc věrohodným dojmem. K dobru se dalo přičíst to, že jí nepřipadal, jako ti, kteří byli jejím problémem.

„Co tady chcete?“ Inalis protočil oči a zoufale zavrtěl hlavou. Ženské se prostě musí pořád na něco ptát.

„ Jdu pro tebe,“ odpověděl a popadl ji za ruku. „A nechci slyšet další otázku, dokud nezmizíme.“ Umlčil tak Erianinu snahu se dál vyptávat a odtáhl ji do tunelu. Ne zrovna jemně ji strčil před sebe, aby měl volnou ruku. Ladně s ní mávl, stěna se zavřela a tunel, který se zdál být poměrně osvětlený, potemněl. Plamen louče potemněl a začal mírně čadit. Nevšímavě kolem ní prošel a směřoval do tmy. Jak byl vpředu, všimla si, že se tunel stáčí a směřuje dolů.

„Já nevím jak vy, ale na vašem místě bych chtěl být co nejdál odtud,“ ozval se zepředu a zastavil. Dívka si uvědomila, že se jí právě podařilo utéct z vězení, aniž by o to usilovala a dohonila ho. Následovalo další zavření tunelu.

„Kam mě to vedete?“ zvědavost prostě nešla potlačit a zvlášť ne v takovéto situaci.

„Za šéfem.“ Ani se neotočil. Očividně neměl radost z toho, co dělá, ačkoli musel.

„A to je kdo?“

„Jméno ti nic neřekne, takže proč ne. Jmenuje se Enher a je to zloděj a vrah.“

   Tak tohle tedy nečekala. Proč by o ni mělo zájem podsvětí? Jistě, byla dobrá v ovládání vody a teď měla na krku vraždu, avšak to podle ní nebyl dostatečný důvod. Zastavila se, odhodlaná že už neudělá ani krok. Byla vděčná, že ji zachránil, toť vše. Nehodlala se dál zaplétat do světa zločinu. Jednou jí to stačilo. Inalis se otočil a podíval se na ni zkoumavým prohledem.

„A co sis myslela, že jsem?“

„Že by rytíř, který zachraňuje nespravedlivě uvězněné?“ zdvihla obočí a z hlasu ironie jen čišela. Její zachránce se rozchechtal.

„Tak dobrej vtip jsem už dlouho neslyšel,“ přiznal a nevěřícně kroutil hlavou. „Rytíř…,“ mumlal si pro sebe. „Já jsem zloděj, mladá dámo.“ To už Erian taky napadlo. Jen se domnívala, že i vrah k tomu.

„Vrah ne?  A nejsi o moc starší než já, tak si tu mladou dámu odpusť,“ zavrčela. Začínal jí lézt na nervy.

„Ne… na zabíjení je třeba mít, nebo spíš nemít cit,“ zamyslel se. „ Já bych nedokázal ublížit ani kuřeti. Jak si přeješ.“ Na chvíli se zastavil a zasypal další kus tunelu. „Ještě nějaké další přání?“ Ušklíbl se.

„Jo,“ odvětila. „Mohl bys mi říct, jak dlouho ještě půjdeme?“

„Hodně dlouho. Cesta do zlodějského doupěte není nikdy krátká ani jednoduchá, jak sis určitě všimla.“

„No to všimla.“ Tunel se všelijak klikatil, čas od času ho protínaly slepé uličky, jak se dozvěděla. Sice nechápala proč, šance že je někdo začne pronásledovat byla mizivá, ale jistota je jistota. Pokud ti, co ovládají zem ji cítí, stejně jako ti, co mají pod svou mocí vodu, pak ta pravděpodobnost byla větší.

„Mám dojem, že jdeme už alespoň půl hodiny, je to vaše doupě vůbec ve městě?“

„Ne,“ nálada ji klesla k bodu mrazu. „Je v království za sedmero horami a sedmero řekami.“ Inalis si užíval toho že je netrpělivá, neví kam jde a ani jak dlouho ještě půjdou a leze jí to na nervy.

„Velice vtipné,“ ucedila a vrhla na něj svůj vražedný pohled. Takže pravděpodobně někde ve městě.

„Ono to fakt není ve městě,“ ujišťoval ji vážným hlasem. Erian mírně znejistěla.

„Tak někde v okolí,“ odhadla a navrátila se jí jistota. Přece by to neměli někde v druhé půli země. To by se asi na ni vykašlali.

„Ani tam ne.“

„Tak se nechám podat,“ vzdala se.

„No uvidíš,“ zase se otočil a mrkl na ni. Tiše zavrčela. Znala ho jen chvíli a doufala, že už ho víckrát neuvidí, protože ji začínal pěkně štvát.

„Nic jiného mi ani nezbyde, co?“

„Ne, to ne. Leda by sis chtěla zahrát na krtka“ věnoval jí zářivý úsměv. Další pohled.

   Jak se tenhle chlap vůbec stal zlodějem? Napadlo ji. Zdál se jí být milý a i celkem vtipný, ačkoli poměrně otravný. Musel k tomu mít nějaký důvod přece. Člověk jen tak přece nezačne krást, tedy alespoň v to doufala. Zeptá se ho.

„Ehm,“ odkašlal si. „Jak ses vlastně stal zlodějem?“ Doufala že mu tahle otázka nebude vadit a nepohřbí ji tu.

„To bych nerad probíral,“ zněl teď mnohem tišeji a smutněji. Takže to nemělo radostný důvod a nedělal to, protože by chtěl.

„Ale baví mě to,“ dodal vesele. Erian poklesla na duchu. Moc to nechápala a ani se o to nepokoušela. Tohle se asi pochopit nedá.

„To jako vážně?“ Vypadalo to, ještě na dlouhou cestu, tak proč ho trochu nevyzpovídat?

„Jo,“ přikývl. „Hlavně je sranda pozorovat lidi jak hledají svoje věci a nemůžou je najít. Někdy to způsobí fakt vtipný situace,“ zasmál se. „Zrovna tuhle jsem okradl jednu korpulentní dámu, ta z toho začala obviňovat svoji kamarádku stejné postavy a měla jsi slyšet, co na sebe práskly na veřejnosti.“

„Raději ani ne, umím si to celkem živě představit.“ Lidi občas byli pořádní podrazáci a to pak nikdy nebylo pěkné.

„Jako někdy je to o kejhák,“ připustil, „jinak je to v pohodě. Člověk se udrží v dobrý kondici, pokud musíš zdrhat.“

„Chytili tě někdy?“ Ačkoli nechtěla, začalo ji to docela zajímat. Jak asi žijí zloději a ostatní na okraji společnosti.

„Párkrát,“ připustil, „to bylo hlavně, když jsem začínal. Teď už se nenechám. Na to jsem moc dobrej,“ zdálo se, že je na sebe docela pyšný, jak se mu daří a není chycen.

„A co jsi ukradl nejdražšího?“

„Nějaká zvědavá, ne?“ uchechtl se. „Ne že by mi to vadilo. Málokdo dokáže ocenit zloděje.“

„To asi ne,“ souhlasila. „Tak povídej,“ pobídla ho.

„Hmm,“ zamyslel se. „To by možná mohla být brož ženy našeho barona. Na to jak se nalejvá, má jeho ženuška docela dobrý šperky.“

„Kdo ví, kde všude takový baron bere peníze, kromě od lidí.“

„Řekl bych, že jsou to větší zloději než my.“

„Politika je zlodějina sama o sobě.“ To byl její názor. Všichni ti vznešení lidé z vyšších kruhů jí připadali jako šašci. Stejně se o lidi moc nestarali, jen o sebe, aby měli co nejvíc peněz. Jak říkával její táta: Hamty hamty, ať mám víc než tamty. Jak to Inalis uslyšel, tak se příšerně rozchechtal.

„Hele, tohle je vážně dobrej názor,“ pochválil. „Něco podobnýho jsem v životě neslyšel. Ty se budeš šéfovi líbit.“

„Myslíš?“

„Vím. No, zjistíš to za chvíli, už tam budeme,“ ujistil ji.

„Ty jsi kecal,“ obvinila ho. Určitě nešli tak dlouho, jak jí tvrdil, že půjdou.

„Jenom trošku,“ souhlasil.

„Zasluhoval bys.“ Byla trochu naštvaná, že si z ní utahuje a užívá si její nevědomosti.

„A co?“ zeptal se, se zájmem.

„Raději to ani nechtěj vědět,“ ucedila. A vrhla do jeho zad další ze série zabíjecích pohledů. Samozřejmě by mu nic neudělala, jen iritoval ji tím svým přístupem, jak všechno zveličoval a dělal si z toho legraci.

   Zastavili se před stěnou. V jednu chvíli Erian napadlo, že je to další ulička, ale ve chvíli, kdy v ní ladným pohybem udělal otvor a ten někam vedl, změnila názor. Otočil se za ni, jednu ruku dal nahoru a jednu dolu, jako to dělal celou cestu a tlačením k sobě zavřel poslední část tunelu.

„Dámy první,“ pokynul jí. Ignorovala to a prošla. Ocitla se v obrovské jeskyni, jejíž stěny byly prorostlé modrými krystaly, které zářily a celé místo modře osvětlovaly. Uprostřed hořel velký oheň, u kterého stálo něco jako trůn, okupováno nějakým mužem. Víc z dálky nedokázala říct. Okolo byly v kruhu slamníky, stolky a menší ohně, u kterých posedávali lidé. Slyšela hukot vody a po chvilce pátrání objevila na jednom konci vodopád ústící do malé říčky mizící na druhé straně jeskyně. Nebyla tu ani zima, jak by čekala, ale poměrně příjemně.

„Páni,“ bylo jediné, na co se zmohla.

„Vidíš? Já ti říkal, že to není ve městě.“ Inalis se pyšně rozhlédl. „Tuhle jeskyni našel před desítkami let tehdejší kápo zdejších kriminálníků a přesunul svoje sídlo z města sem. My co ovládáme zem, ji necítíme jako třeba ty, protože je všude kolem nás, takže pokud nikdo nenajde tunel, tak je tu velmi bezpečno. A i když ho najde, je to tam docela slušný bludiště. Abys našla správnou cestu, když nevíš kudy kam, tak to musíš bejt dost šikovná. Nejspíš tu kdysi žili permoníci, ale teď tu nenajdeš ani jednoho. Bůhví, kam se poděli.“

„Kdo ví. Jestli ty tunely vypadají jako ten co jsme jím sem šli, tak to teda jo,“ souhlasila a pořád zkoumala každičký detail jeskyně.

„Šéfe!“ zařval Inalis tak, až sebou Erian trhla a přikryla si levé ucho, u kterého stál.

„Ještě nechci být hluchá, díky,“ vyprskla vztekle, protože řval skutečně dost nahlas.

„Ne? Já myslel, že jo.“ Podíval se na ni pohledem neviňátka. Tiše zavrčela, dál to neřešila. Byla zvědavá, co bude teď.

„Přivedl jsem vám tu zabijáckou fúrii, jak jste chtěl!“ pokračoval. To už Erian přetekl pohár trpělivosti. Natočila se a vykopla. Zloděj zaúpěl a padl na kolena. Naštěstí ho nekopla na to nejcitlivější místo ze všech, jenom pod koleno, zato pořádně.

„Za co to bylo?“ zaúpěl.

„Nejsem vrah ani fúrie, to si pamatuj,“ zahrozila mu prstem.

„O tom druhém bych pochyboval,“ zamumlal si pod vousy. K jeho smůle ho Erian slyšela.

„Mám ti ještě přidat?“ Otázka byla pronesena značně nebezpečným tónem a naznačovala, že tentokrát by nemířila tak nízko.

„Ne, to je dobrý,“ odmítl rychle, ruce v obranném gestu.

„Já si to myslela,“ přisvědčila spokojeně. „Tak vstávej. Nenechala jsem se táhnout bůhvíkam, abych pak trčela u vchodu.“

   Inalis se zašklebil a s určitou námahou se postavil. Opět se ujal vedení a tentokrát značně kulhal. Erian ho podezřívala z přehánění. Fakt byl taky ten, že její síla byla dost velká, a když měla vztek, tak se skoro neznala.

   Pomalu se přibelhali a přišli k zlodějskému trůnu a Erian měla konečně možnost si muže pořádně prohlédnout. Na rozdíl od jejího průvodce už nebyl žádný mladík a tipovala, že mu může táhnout k padesátce. Téměř šedivá hlava tomu nasvědčovala. Modré oči měli řezavý pohled a v zarostlé tváři působily jako dva blesky. Na sobě měl poněkud lepší oblečení než všichni tady, přesto, jak si všimla, zdobily ho díry jakoby po noži.

   Jeho muži byli stejně zarostlí jako on a nosili spíše hadry než oblečení. Na tom jeho bylo znát, že patřívalo větším pánům. Ženy byly silně nalíčené, prsa jim koukala z obřích výstřihů a nohy jim zakrývaly kratičké sukně. Dovtípila se, že jsou to všechno šlapky. Co jiného by ženy na okraji společnosti dělaly lepšího.

„Koukám, že se ti ty tvoje řeči zase jednou vyplatily,“ prohlédl si je s úsměvem šéf. Měl hluboký, drsný hlas, který by člověku dokázal snadno nahnat strach. Inalis tuhle poznámku přešel.

„Můžu už jít?“ požádal úpěnlivě.

„Jistě,“ souhlasil zlodějský vůdce. Mladý zloděj odkulhal na jedno z volných lůžek, tak se svalil a masíroval si nakopnuté koleno.

„Tak tě vítám tady u nás, Erian,“ začal poměrně příjemným uvítáním. „Já jsem Enher,“ představil se.

„Děkuji,“ přikývla slušně. Na jazyku ji pálilo tolik otázek. Proč ji zachránili? Jméno asi věděl, i tak to bylo divné, když ji někdo oslovil jménem a ona ho neznala.

„Proč jste mě zachránili?“ vyhrkla dřív, než se stačila zarazit.

„Čekal jsem tuhle otázku,“ pokýval hlavou Enher. „Odpověď je velice prostá. Tvůj otec si to přál.“

   Erian byla připravená snad na všechno, jen na tohle ne. Táta byl spolčen se zloději? To přece nebylo možné! Alespoň tedy doufala. Jenže pohled hlavního zloděje před ní ji přesvědčoval o opaku.

„Tedy…  přál asi není tak přesný výraz. Mnohem přesnější by bylo, že nám za to zaplatil,“ opravil se.

„Cože?“ vyletělo z ní. Zaplatil sice bylo lepší než dohoda, ale i tak.

„Tvůj táta věděl, že se něco podobného stane. Dřív nebo později,“ rozpovídal se Enher. „Takže se na to taky připravoval. Přišel sem za mnou před šestnácti lety,“ vzpomínal šéf. „Držel tě v náručí a vypadal ztrhaně a unaveně. Říkal, že jste oba ve velkém nebezpečí, hlavně tedy ty. Prý ho dost možná brzy zabijí a chtěl po mně, abych zajistil tvoje bezpečné dopravení do Eramu v Hiurenu za svým bratrem. Přirozeně se mi do toho nechtělo. Komu by se taky chtělo tahat přes půlku světa s malým děckem? Přemluvil mě penězi. Na místě mi zaplatil deset tisíc zlatých. Jen blázen by tohle nepřijal. Slíbil jsem mu to tedy. Od té chvíle jsem měl ve Viladě nasazeného člověka. Celých těch šestnáct let se nic nedělo, až doteď. Často mluvil s mým člověkem a posílal mi další menší částky, abych svůj slib dodržel. Řeknu ti, že sám nečekal, jak dlouho ještě bude žít. Byl smířený se smrtí, kterou očekával každým dnem. Nikdy nevěřil v šanci na tvou výchovu. Ta se mu splnila. Ani si neumíš představit, jakou radost měl.

   Já své sliby plním. Jakmile jsem zjistil, co se stalo, měl tě můj člověk přivést, jenže tys byla pryč. To byla trochu nečekaná komplikace. Naštěstí ses vrátila a byla obviněna z jeho vraždy. Tak trochu štěstí v neštěstí. Když tě zavřeli, věděli jsme, kde budeš a jak tě odtamtud dostat. Taky se dneska u nás objevil jeden člověk z Cechu, co si přál tvé vysvobození, což nám o něco ulehčilo situaci a je menší pravděpodobnost tvého stíhání, i když jí pravděpodobně neujdeš. No a Inalis je z nás nejlepší v ovládání schopností, plus je jeho oborem země. Poslal jsem ho tedy pro tebe. A zbytek už znáš,“ uzavřel své vyprávění Enher.

   Erian stála jako strnulá. Tohle ji dokonale uzemnilo. Takže táta věděl, že se tohle stane? Proč jí tedy nic neřekl? A kde vzal takových peněz? Nikdy jich moc nemívali, a teď se dozvídala o desetitisíci zlatých a spousty dalších menších částek. Připadala si najednou, jako by svého tátu ani neznala. Jako kdyby po všechna ta léta žila s cizincem. Tenhle rozhovor v ní vyvolal ještě víc otázek, než měla předtím. Toho si zloděj očividně všiml.

„Je mi líto. Nemůžu ti říct víc, než vím.“

„Jistě. Jen… jak mám vědět, že neporušíte své slovo někde v půli cesty? Myslela jsem, že zloději by podrazili sami sebe, kdyby mohli.“

„To sis spletla pojmy. To je šlechta. Zloději mají také své zákony. Kdo je poruší, je odpad. A jak jsem řekl. Já své slovo držím.“

„Dobře.“ Souhlasila. Pořád mu ještě úplně nevěřila.

„Vyrazíte zítra. Musíš získat své schopnosti zpět. Účinky drogy do zítřka pominou. Ačkoliv bych rád vyrazil taky, už nejsem nejmladší a někdo to tu musí vést. Půjde s tebou jeden z mých nejschopnějších lidí,“ podíval se směrem, kde ležel Inalis. „A taky vás může schovat pod zem, když bude třeba.“ Erian se na svého průvodce zkoumavě podívala. Takže jeden z nejlepších?

   Mladý zloděj si všiml pohledů, které na něj mířily, dal si dvě a dvě dohromady a zaúpěl. Proč zase on?

 

---