Cyklus

 

 

 

 

 

 

Než se překutálí

šerý denní oblouk,

přesně odměřený nápěv zazvoní v celou.

Rozmícháme barvy pod zimní

střechou z větvoví.

 

Mezi kmenem a zemí:

„Nepřijímej, co nemůžeš poslat dalším.

Nejsme tu jediní,

kdo chtějí schoulení vydržet!

A třas je metronomem našich poztrácených vteřin.“

 

Ale až se dodýchá,

tak se to vrátí z druhé strany,

z dlaně, která zná

 

pohladit prázdné prostěradlo samoty...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---