Blázen

Když orosí se okna mlhou ranní

a nad obzorem sotva svítá,

on po ulici chodí za ní,

říká jí: ‚Moje paní‘.

A její boty klapou o zem,

říká mu:

‚Jsi blázen!‘.

 

A když děti vločky snídají,

přilepený po stranách misky,

on se nenají,

on jenom potají

píše o své paní báseň

a všichni o něm říkají,

že je blázen.

 

A když v poledne zvoní zvon

a její stín k severu mizí,

neposlouchá amplion,

je tu s ní – ona a on.

Vlaky jezdí po Mléčné dráze,

do amplionu někdo křičí:

‚On je blázen!‘.

 

A když odpoledne starci jedou na nákup

a lidé zatemnění v ložnici si zatahují,

počítá, kolik bude v noci vidět hvězdokup,

už hladový je jako sup.

Po špičkách chodí po Praze

a stařečkové šeptají,

že je blázen.

 

A když konečně večer nastává

a z kohoutků sprch stéká voda,

on čerstvý vzduch nasává,

na lacinou noc čekává

před nádražím. Skoro na dráze,

tam čekává na svou paní.

Možná je blázen.

 

A když nakonec je venku noc

a hvězdy se třpytí na kolejích,

on těšil se na ní tolik moc,

čekal a čekal, noc co noc

na svojí děvku z parafráze,

co miluje ho, co mezi vzdechy křičí:

‚Jsi můj blázen!‘

---