Nahá

Zdá se mi potichu, že ještě jsme tady
dvě stébla na vodě, která je sen
kreslíme bez konců těl bílé řady
za okny v bolesti rodí se den.

Ráno je světlo jen šedivé svíce
hlína se obrací jako zář v tmu
a uvnitř i venku stínů je více
rukama do tebe pomalu tnu.

A na rtech otisky našeho dechu
v dlani nést doteky věčné ženy
a Měsíc vylezl vysoko nad střechu
jak ona má svoje nahé strany.

Ta chvíle je hluboká jak dlouhý pád     
jak všechno ženění a první strach
nahý a bolavý jsem listopad 
opilý mlhami až ve svůj prach.