To jméno nikdy neříkej - 20. kapitola "Konec skrývání"

„Svět klesal pod tíhou temných mračen plynoucích nízko při zemi, dusících vše živé. Pamětníci slunečních paprsků do oněmění opakovali své příběhy o světle, jejich slova však pohltila tma, stejně jako naději, kterou mohlo přinést.

Mágové bloudili krajinou, v mihotavém kouzelném světle, které den ze dne bledlo, odříkávali složitá kouzla, jejichž moc však nedosáhla dál, než k prvnímu těžkému šedému oblaku. Lid Mírných, skřítků, už dávno rozdal své poslední léky, svá poslední slova marné útěchy, tiše se semknul ve věrný kruh a čekal na konec.

V té vteřině, kdy pláč lidí, tiché mumlání zaklínadel i němé odevzdané očekávání zaniklo v hrozivém ohlušujícím tichu, se snesl k zemi déšť. Stříbrný, zlatý, teplý, živý. Kropil zmučenou zem i tváře lidí. Přinášel světlo. Každým okamžikem pozvedal temná mračna výš, dál od země, až ta se vzdala a propustila zpět sluneční paprsky. Zlatý déšť stékal ve stružkách do malých rybníčků, a z každého takového se zrodila dívka. Divoká plamenná dívka, s jasem ve dlaních. Bělooká Jiskra. Strážkyně světla. Setrvávaly na světě, promísily se s lidmi i mágy, přesto vždy, když se blížila temnota, nezapomněly na svou službu a zlo zahnaly.“

Marek tichým, melodický hlasem předčítal ze stařičkého svazku páchnoucího plísní. Jana stála k němu otočená zády, poslouchala pohádku o svých předcích, těch „svého druhu“ a snažila se to skousnout. Byla to další snůška vodítek směřujících k jedinému cíli. Osvětlit jí, že je nástroj Všehomíru, Osudu, Čehosi, Čehokoli. Zapomněli ale přibalit návod k použití.

Otočila se a přistihla své společníky, jak na ni hledí, s vážností a jakýmsi očekáváním. Co jim mohla dát? Sama cítila tak ohromnou tíhu, tlačila se na ni ze všech stran, hrozila ji rozdrtit. Připadalo jí, že když na jediný okamžik povolí, tak podlehne, roztřese se strachy, schoulí se do klubíčka a propukne v nekonečný pláč, nebo se rozběhne ven, do náruče prvního Požírače a vzdá se, s nesmírnou úlevou, kterou přinese konec. Ano, taková je „Strážkyně světla“.

Otřásla se. Je to blbý den. Odlepila se od stěny vedle dlouhé police, kde se opírala, a přesunula se k oknu. Položila dlaň na chladné sklo. Ať byl blbý, byl tu a oni tu taky ještě byli. Po tom všem. Figurky ve hře. Jak poznají, kdy je čas na jejich tah?

Venku na náměstí nebylo moc lidí, jen pár chlápků v montérkách cosi kutilo dole pod sochou Václava, připadalo jí, že stavějí něco velkého, snad pódium. Byl nějaký svátek? Nedovedla si vybavit, jaké je datum. První máj? Už? Že by Majáles? Ne, jestli se neplete, lidi už nejsou schopní slavit nic jiného, než existenci té zpropadené Opusgumy.

Opusguma. Měla jí plnou hlavu, i ji zaneřádila, i když neovládla. Už je NĚCO potřeba udělat!

„Heleďte, venku se něco staví,“ přerušila tok svých nepříjemných myšlenek i děsivě vážnou atmosféru.

Stavba během dne pokročila a v odpoledních hodinách už pod sochou Václava a spol. stálo velké bytelné pódium, za pódiem byly nainstalovány obří projekční obrazovky a velké reprobedny.

„To bude koncert Michala Davida,“ zaúpěla Jana a nespouštěla oči z pódia.
„To nám ještě scházelo. K tomu všemu. Zaplní náměstí a budou zpívat Poupata,“ pokračovala zoufale. Nemohla s tím zjevným nesmyslem přestat.
Daniel se postavil kousek za ní a opřel se rukou o rám okna.
„Zajímalo by mě, co to všechno má znamenat. Vypadá to nevinně, ale nemyslím, že to bude tak prosté.“
„Jasně že ne, rozdrtí nás Decibely lásky. Nedovedeš si představit, jak hrozné to bude.“
Jana věděla, jak moc plácá. Kruci! Umlkla a položila čelo na sklo.
„Je v tom Opusguma. Předvede nám tu nějaké divadlo,“ šeptla a prosmekla se pod Danielovou paží, přešla k jedné z polic, posadila se na podlahu a opřela se zády o nějaké staré bichle. Počká si, co bude. A že to bude zajímavé, o tom nepochybovala. Cítila, že brzy opustí tuhle skrýš. Svou poslední. Další už nechce a nepřijme.

Hodnou chvíli vydržela nehybně zírat na svoje boty a nemyslet na nic. Bylo to fajn. Dokud si k ní nepřisedl Prokůpek.
Mrkla na něj a odvrátila se. Nechce si s andělským skřítkem povídat. Nechce si povídat s nikým.
„Máte tu své povinnosti. Nehněvejte se na mne, že to řeknu. Ale trochu nás znepokojuje vaše chování,“ pronesl velice jemnocitně. Tvářil se rozpačitě a trochu provinile, jako doktor, který sděluje špatnou diagnózu.
Šlehla po něm pohledem. Děsila ji jeho neskutečná slušnost. A taky popouzela.
„Bez obav.“
Nervózně poposedl. Modré oči ji prohlížely a zračila se v nich starost.
„Není to jednoduché…,“ začal. Ale Jana jeho řeč utnula v zárodku.
„Podívejte, já si tu dělám chvilku pohodu. Jen tak si tu koukám a sedím a čekám. Možná už to nikdy dělat nebudu. Ani jiný zajímavý věci. Možná za pár hodin dám řeč s Hnusákama. Aspoň mám ten pocit. Takže se netrapte a najděte si taky nějakou zábavu, než to vypukne.“
Zvedla pohled i k oběma Šedivojům a shledala, že ji zkoumavě prohlížejí. Sklopila znovu oči k botám, ale už se jí nepodařilo vyprázdnit hlavu. Motaly se jí v ní nesouvislé a nepříjemné myšlenky. Na to, co se stalo, co se možná stane.
Znovu si vedle ní někdo sedl. Věděla, že je to Daniel a byla ráda, že na ni nemluví. Jeho blízkost ji však přeci trochu uklidnila.

„Přichází spousta lidí,“ ohlásil za nějakou dobu Marek, hlídkující u okna.
Jana se vyškrábala na nohy. Měla za to, že to začalo.
Venku se už šeřilo, ale náměstí bylo osvětleno lampami a navíc nějakými vysokými reflektory.
Opravdu, lidé se valili z přilehlých ulic, přitékali z podchodů od Muzea i z metra. Na pódiu se začaly pohybovat tmavé postavy. Nebylo pochyb. Přibylo tu pár Požíračů.
Rozsvítily se obrazovky, pár jich bylo natočeno v takovém úhlu, že mohli trochu sledovat, co je na ně promítáno. Překrásná bledá tvář Šedivce z profilu.
„Půjdeme ven?“ navrhla Jana. Nepřekonatelně ji lákalo zažít tohle v přímém přenosu. „Nevidíme ty nejlepší záběry,“ postěžovala si. Opravdu většina obrazovek k nim byla otočena zadní stranou.
Dlouho nikdo neodpovídal. Až nakonec se ozval Marek.
„Já půjdu. Skrývačky se mi z duše protiví.“
Daniel přikývl. Nejdéle trvalo, než promluvil Prokůpek.
„Nastal čas,“ řekl a znělo to, jako vzlyk.

Proplétali se mezi lidmi, ve snaze dostat se na místo s dobrým výhledem. Páchlo to tu mrtvolně. Jméno už prolnulo s každým člověkem, co tu stál. Jana se zděšením sledovala výrazy v jejich vyhublých, strhaných tvářích. Temné kruhy pod očima, pohledy plné fanatického zbožňování, blažené úsměvy. Můžou se z tohohle ještě někdy vzpamatovat?

„Cítím nesmírnou radost v srdci, když vidím vaši sounáležitost!“vykřikl Šedivec s hraným nadšením. Reproduktory přenášely jeho hlas po náměstí, jaksi přízračně, s ozvěnou.
Jana se zachvěla.

„OPUSMAGNUM!“ zařval dav sborem.

„Nastává nová doba!“ pokračoval Požírač.

„Sláva Opusmagnum!“ odpovědělo náměstí.

Daniel našel pěkné místo s výhledem na jednom zaparkovaném autě. Vyškrábali se na něj.

„Je to motivační setkání. Já se picnu!“ Janu přemáhala fyzická nevolnost. Teď viděli moc hezky jak na obrazovky, tak na pódium.

„Bude konec hrabivosti a bezbřehému plýtvání přírodními zdroji. Vrátíme se k souladu s přírodou!“

„Ano! Dík Opusmagnum!“

„Je to lepší, než bych doufal,“ poznamenal Daniel. Jana nechápala.

„Tobě se to líbí?“ zařvala mu do ucha

„Jistě, je to nejmíň padesát tisíc lidí. Jen ať to Jméno opakují. A určitě to přenáší televize a u obrazovek taky sedí stejní blázni.“

Marek se usmál. „Vir. Šíří se teď rychle. Je to síla.“
Jana konečně pochopila.
Každé nové skandování oslabí moc Jména. Zatímco Hnusáci věří v pravý opak.

„Tak tomu trochu pomůžeme.“

Jakmile Šedivec pronesl další nebetyčnou lež, Jana začala volat.

„Hurá Opusmagnum, Ousmagnum, ta nám všechno dá. Opusmagnum má.“

Lidi kolem nich se toho chytili a párkrát to zopakovali. Pomalu se to rozšířilo po celém náměstí.

Jana poskakovala a nadšeně vrhala mezi lidi pobídky k dalšímu šílenému pořvávání. Hlavně ať Opusmagnum volají co nejvíc.
Požírači na pódiu se zdáli spokojeni. Důkaz jejich moci tu právě hulákal tisíci ústy.
Pekelný puch slábl. Přísahala by na to. Po hodině, kdy už téměř ochraptěla, prolétl náměstím svěží větřík. Cítila, že přináší slabou vůni posečené trávy.
Málem se rozbrečela. Zabíralo to.
Nevšimla si toho ale sama. Šedivec na pódiu se začal překvapeně rozhlížet a dlouhou dobu mlčel. Jana viděla na obrazovce jeho tvář. Nechápal. Ale něco zachytil. Pak se vrátil k původní činnosti. Znovu zazněl jeho hlas a ozvěnou byl křik davu.
Vůně zesílila. Šedivec umlkl. Vyměňoval si znepokojené pohledy s ostatními Požírači.
Dlouhé váhání z jeho strany rozpoutalo skandovací bouři mezi lidmi.
Šedivec zalapal po dechu. Pak zavřel oči.
„Odejděte! Jděte domů! Je čas skončit!“ zakřičel a v hlase mu už nezněla hraná laskavost.
Dav nechápal. Dav znejistěl. Dav neposlechl. Ale váhal. Jméno už téměř nemělo účinek.
Jana si vzpomněla na odrhovačku z výtahu.

nechej mě jít
dokončím své opusmagnum
nechej mě být
mířím už cestou správnou
Opusmagúúúm, Opusmagnúúúm

Začala zpívat a okolí se rychle přidalo. Prostoduchý text zněl náměstím jako hymna.

„Ticho! Zmlkněte!“ řval Šedivec, ale ani síla reproduktorů nezvýšila jeho hlas dost na to, aby překřičel zpívající dav.

Jana si ten okamžik užívala. Najednou však strnula. Začala ji brnět kůže na hlavě. Už dobře věděla, že to nevěstí nic dobrého.

„Malér,“ vykřikla a rozhlédla se. Kousek od auta se vynořila skupina Požíračů. A neomylně mířila k nim.
Marek je také zahlédl. „Přemístíme se. Hned! Stromovka!“ zavolal.
Jana natáhla ruku s orkamem před sebe a drobným krokem se chystala vstoupit do bezpečného prázdna. Ale místo toho ji nějaká síla odhodila o pár metrů dozadu. Dopadla mezi lidi, pár jich porazila a sama přistála poměrně na měkkém.
„Mají tu štít, nepřemístíme se! Utíkejme!“ volal Daniel a zvedal se kousek od ní ze země. Marek pomáhal na nohy vyděšenému Prokůpkovi. Začali se prodírat davem směrem od Požíračů, ale šlo to pomalu.
Budou muset bojovat. Tady mezi lidmi. Mezi slepými. To nebylo dobré. Marek se prodral dopředu, odstrkoval lidi a prorážel jim cestu. Podařilo se jim uniknout do Jindřišské ulice.
I tam byli lidé, ale dalo se utíkat rychleji.
Jana se na okamžik ohlédla.
„Pozor!“ zakřičela a sama napřáhla ruku proti blížícímu se temnému mraku a poslala mu vstříc jasné světlo. Mrak odrazila, ale to už na ně poslali další.
„Štít už tu nebude. Zkusme znovu pryč. Stromovka.“ Zavolal Daniel.
„Ne, já už před nimi utíkat nebudu!“ bránila se Jana.
„Budou nás sledovat. Nebojte. Jen tam nebude tolik lidí,“ ujistil ji Marek a spolu s Prokůpkem zmizel.
Jana s Danielem je následovali.