Mozek na výletě

Mám jet tímto nebo dalším vlakem? Dám si pivo. Utratím peníze. Přijedu domů v půl dvanácté. Nic neudělám. Půjdu spát. Ráno do práce. Nebo pojedu teď. Z České můžu pěšky na hlavas. Jaká trasa? Žádná už mě nebaví. Ať udělám cokoli, je to předem prohraná karta. Přiotráven vlastní nerozhodností zavírám knihy, balím batoh. Zvedám se, ale vzápětí si sedám, ani nevím proč. Z těch osmadvaceti stropních lamp problikává jen ta nade mou hlavou. Nemám chuť v tom hledat žádnou metafyzickou paralelu. Občas kouknu na svůj odraz ve skle, ale rychle zase točím očima jinam. Jde z toho jakýsi chladivý pronikavý smrad. Pouliční lampy, který zvenčí protínají můj odlesk zkázy, vypadají na mým obličeji jako nechutný žhnoucí vředy. Na chvilku zase kouknu do knih. Otázky kdo jsem a co tady dělám jsou v mým věku trochu zbytečný, nemístný a pasé. Doba, po které mně  mý texty přijdou patetický a trapný, se stále zkracuje. Ideálně tento pocit jednou dorazí ještě před tím, než vzniknou. Je pul deváté. Pokud chci stihnout devítkovej vlak, musím odsud rychle zmizet, nejlíp hned. Vylízám před budovu. Prší. Prší mně na hlavu. Příroda usoudila, že je třeba udusat jedno umlkající doutnající žároviště, kus černozemě na kterým už nemá co hořet a který ze sebe už tři čtvrtě roku vykašlávám.  V šalině nezúčastněná většina čumí do země. Všichni si mlčky kradou kyslík přímo od huby a zpátky vypouští bacily, který se při výdechu odlepily ze stěn jejich nemocné duše. Beru to šalinou přímo na hlavas. Vystupuju. Mám deset minut k dobru. To ještě stihnu párek v rohlíku nebo můžu jít přímo na peron. Stihnu to? Vždyť je to jedno, za půl hodiny jede další.