Péče o duši

„Existuje krátký okamžik na rozhraní dne a noci, kdy věci nejsou černé, ale nejsou ani bílé. V tu chvíli nelze říci, zda se rozednívá, anebo stmívá – realita je fatálně otevřená oběma možnostem.“

Pochopit sám sebe, znamená najít správnou (odpovídající, sedící) interpretaci toho, co se ve mně odehrává, toho, co zažívám. A nemyslím si, že je to něco víc než interpretace. Například, že můžeme odhalit přímo "věc samu“, přesně uchopit to, co se se mnou právě děje. Vystihuje to idea jakési korespondence mezi větami, slovy a jejich významy a naším vnitřním naladěním. Správný (trefný) výklad v nás příjemně rezonuje, vyvolává příjemný pocit, že „jsme na to kápli“, otvírá nový (lepší) pohled na skutečnost. „Proč jsem nešťastný (veselý, nabručený, vysmátý, úzkostlivý, neurotický...)?“ Málokdy existuje jen jedna jediná správná odpověď, ačkoliv sama otázka se tak tváří. Existují jen více nebo méně uspokojivé odpovědi, takové co dávají či nedávají smysl. Odpovědi evokující možnost konstruktivního řešení nebo naopak petrifikující danou (nežádoucí) situaci. Rozhodně neexistují odpovědi „jednou pro vždy“...

Rovněž ani lidská duše (chcete-li psyché) není „věc sama o sobě“. Nemá už dopředu rozhodnutou podobu, svůj (věčný?) obraz. Nestačí se do ní ponořit, obraz objevit a pak ho exemplifikovat svým životem. Tak snadné to není. Naše psyché je shlukem stovek miliard neuronů a jejich synapsí, hormonů, látkové výměny... je to chemická továrna, žádná galerie s vystavenými obrazy. Je neskutečný zázrak přírody, že tahle polymorfní struktura dokáže sama sebe reflektovat v abstraktních pojmech. Dokáže si skrz ty pojmy rozumět, pochopit se, ale taky zaměřit svou činnost, k něčemu se odhodlat, za něco bojovat... Je to v pravém slova smyslu „božská hylé“, látka, matérie, která umí vzít na sebe libovolný tvar (morfé). Ovšem, nejenže umí, ona dokonce musí, nic jiného jí nezbývá. Je to její bytostné určení. Nemůže žít sama o sobě, právě proto, že sama o sobě ničím konkrétním není. Byla vložena do člověka, jako jeho nevyhnutelný úkol. Má v sobě zakódovanou potenci (nese genetickou informaci) se něčím stát. Zformovat se, poté nahlédnout svou podobu a vyzkoušet si jak dobře jí sedí. Protože, ne každý tvar, každé pojmové uchopení, každá sebe-interpretace (ve smyslu, kdo jsem) vyhovuje bytostné potřebě formující se látky. Je vybíravá a marnivá, nespokojí se s kdečím. Má svůj vlastní cíl, svou logiku a své potřeby.

Co míním tou formou, kterou látka ze sebe vytváří? Lze si ji představit jako sociální roli, kterou hrajeme, jako personu, za kterou se vydáváme, jako masku, za níž se skrýváme, jako idol, jemuž se chceme podobat... Avšak, co vede hylé k tomu, že neustále mění (nebo aspoň zpochybňuje) svou formu? Pomůžeme-li si metaforou, také ne v každých botách se cítíme pohodlně. Hýlé sice přijme libovolnou podobu, ovšem některé její části přitom zůstávají nenaplněné, protože není dost látky, která by je vyplnila. Jiné jsou zase příliš úzké, látky je moc, nevejde se do nich. Některé jsou příliš děravé, látka se v nich neudrží a protéká skrz ně. Jiné jsou jak z papíru, látka si připadá nestabilní, vlaje jak ve větru... Někdy se látka zformuje spontánně a cítí se dobře v dané formě. Jindy je „násilím“ donucena převzít jí cizí tvar a potom trpí, protože není se svým tvarem spokojená. Snaží se ho ze sebe setřást. Jakmile vyčerpá možnosti jedné formy, chce a potřebuje vyzkoušet formu jinou. Přičemž nikdy nelze říci dopředu, jaká bude její definitivní podoba.

Když člověk ztratí povědomí o diferenci mezi morfé a hylé, může se snadno zatoulat a prožít svůj život ve tvaru, který bytostně (třebaže podvědomě) nenávidí. Neboli, jak píše Carlos Castaneda, může jít celý život po cestě, která nemá srdce*. Životodárná látka bude sice stále ve fluidním stavu (to je její podstata, nemůže jinak), ale bude vířit už jen sama v sobě, jako by ztratila své morfické schopnosti. Bude uvězněna v nevyhovujícím tvaru, z něhož není cesta ven, neboť jeho forma příliš zkostnatěla a zatvrdla. Člověk pak musí najít (velmi rychle) způsob, jak revitalizovat její vnitřní síly, aby opět dokázala rozrazit nepadnoucí skelet a zformovat se v přijatelnější podobě. A to bez ohledu na naše „dobré důvody“, proč bychom měli zůstat tím, kým jsme byli do teď. Protože: „Hanebný a zesurovělý je způsob života, který čeká toho, kdo odmítl být tím, čím být měl. Jeho pravá bytost proto ještě nezemřela, ale obrací se v žalující stín, v přízrak, který mu stále dává pociťovat nízkost života, jaký vede, proti tomu, jaký vést mohl. Pokleslý člověk je sebevrahem, který přežil sám sebe.“**

*„Je nějaký zvláštní způsob, jak se vyhnout bolesti? [ptá se Carlos] Ano [odpovídá Don Juan], je to způsob, kterým se člověk staví k věcem... Každá cesta je jen jednou z mnoha cest. Jestliže cítíš, že bys po nějaké neměl jít, nesmíš na ní za žádných okolností zůstat... není žádná urážka pro tebe ani pro ostatní, když ji opustíš, jestliže ti tak velí tvé srdce. Jsou cesty, které vedou křovím nebo do křoví. Ale až se budeš rozhodovat, zda po cestě jít nebo ji opustit, nesmíš se nechat ovlivnit srachem nebo ctižádostí... Zkus ji tolikrát, kolikrát sám uznáš za vhodné. A pak se zeptej sám sebe, jenom sám sebe, jednu otázku. Má tato cesta srdce? Pokud ano, cesta po ní je radostná, snadno si ji oblíbíš. Dokud po ní jdeš, jsi s ní zajedno. Ta druhá tě donutí, abys proklel svůj život.“

Carlos Castaneda, Učení dona Juana, str. 93

** José Ortega y Gasset, Vzpoura davů, str. neznámá