Melancholie podzimu

A zas ta melancholie podzimu ke mě promlouvá,
je čirá, čistá i blátem špinavá,
je barevná však rázem šedivá,
je mrak, těžký beran na obloze.

Není lehké se radovat,
však lehké usmívat,
bohužel smysl rozjařenosti tím pak mizí
stejně jako má náklonnost k Tobě promlouvá
skrze Tvé smutné oči.

Pohlédneš-li na mne s odkazem v očích,
nemusím vždy pochopit,
připadám si pak jako blbec
co jen bloudí dlážděnými ulicemi.

Jako beran na obloze
tak pomalu, tak těžce...

Vítr mi rozhaluje kabát a do tváří šlehá mi,
listí tancuje před mými kroky,
chvíli se loudám, běžím, pospíchám,
tramvaj už odplula mi
ulicemi šedými, jen tu a tam od světel barevnými,
však tuze smutnými,
že barvu a radost jim daruje někdo cizí
jen na chvíli, chviličku malou
a pak zas odplujou do dáli,
různobarevní šašci s klaksony.

Vše těžkne a mizí v mlze.
jako beran na obloze...