POSLEDNÍ NOC V NEDAKONICÍCH

 

 

Jsou nádherní motýli, kteří létají jenom v noci, napsal kdesi Jakub Deml, o jedenáct roků starší Wittgensteinův vrstevník, který tohoto filozofa o 10 roků přežil.

Od podzimu roku 89. uplynulo letos 24 roků, když jsem tenkrát v 65. nastupoval na vysokou školu, Ludwig Wittgenstein byl po smrti sotva 15 let – nikdo z profesorstva však s námi tenkrát o něm nemluvil.

 

Nedakonice s nádražím a čekárnou pár metrů od kolejiště leží na Slovácku, v kraji teplých letních nocí, džungli sov a můr.

Dokonce Ludwig Wittgenstein sám si na srpnové vedro na první válečné cestě vlakem do Krakova stěžuje v souvisejícím zápisku v jeho deníku.

 

Martináč hruškový, Saturnia pyri, je noční středoevropský motýl veliký málem jako mužská dlaň, který létá v ovocných zahradách a sadech od dubna do června, často přilétá i mimo ně, zlákán světlem pouličních svítilen.

Slovácké Nedakonice s nádražím a čekárnou pár metrů od kolejiště jsou známy několikerým jeho profesionálním entomologickým, respektive přímo lepidopterologickým, odchytem.

Martináč hruškový, považovaný obecenstvem všedně za můru, je největším u nás volně v přírodě žijícím motýlem.

 

Poslední noc, vigilii, když bude všechno vystavené sbaleno, slíbil jsem včera posledním účastníkům, anebo naopak jen kvůli tomu čerstvě přijedším, autorské čtení literárních textů na téma Ludwiga Wittgensteina, jeho Duckrabbita ovšem nejlépe.

Nápad ten sice u jiných nevzbudil okamžitý zájem, zřejmě se tady v zemi zas až tolik nepíše, přesto však u něj musím setrvat i den druhý, neboť by mělo býti řečeno.

Pan nedakonický farář již dávno s příležitostí slíbil, že o této vigilii pronese modlitbu na památku všech účastných i padlých v tamté první velké válce před stoletím, jakož i za jejich dnešní potomky žijící veskrze bez historické paměti.

Nevím, jak nedakonickému panu faráři, ale mi by bylo potěšením, kdyby obdobou vzpomínku tu noc uspořádali na nedakonickém nádražním perónu třeba i buddhisté. Jejich ašrám je ze Střílek do Nedakonic nedaleko, vždyť jenom pouze přes 4 vesnice.  

Smrt, kmotřička, je pro nás všechny, a byla i pro tamty, jen jedna, bez ohledu na národnost nebo denominaci.

 

Nedakonická vzpomínková noc, při níž mezi její účastníky vlétne otevřeným oknem čekárničky třeba můra martináč, by se mohla stát intelektuální příležitostí ještě jednoho druhu.

Od samého začátku mého nápadu s nedakonickou duckrabbití výstavou nabádám všechny zvané autory, aby si od samého jejich rozhodnutí v Nedakonicích vystavovat vedli k míněným dílům autorskou dokumentaci, nejlépe pak textovou, zdůrazňuji jim – neboť nyní, v onu teplou noc srpnovou, nastává příležitost obzvláště vhodná, jak tuto případnou jejich dokumentaci zveřejnit.

Čteně, promítáním, projekcí na zeď z tabletů.   

 

Kromě usebrání a zamyšlení, za teplé letní noci hodiny přemítání, o všem ještě zbylém, co bylo i nebylo možné vizuálně v těch několika posledních dnech v malé nádražní čekárničce zprostředkovat nebo vyjádřit.

 

Nazítří potom, v sobotu ráno, pokud se nemýlím, hned s rozbřeskem a jízdním řádem prvních osobních vlaků se mohou noční účastníci rozplynout do všech konců světa – anebo ještě dál vyrazit dávným Wittgensteinovým směrem po kolejích C. K. Severní trati Ferdinandovy až do Bohumína, a odtud ještě pár kilometrů do polského Cieszyna, kde za hraničním mostem nad řekou se dvěma místopisnými jmény, po dlážděné cestě vzhůru až za středověké náměstí, může v případě zájmu ona nedakonická výstava zcela samozřejmě pokračovat další instalací v sále konceptualistickými tendencemi vyhlášené galerie jménem Szara, stačí pouze rance z jednoho místa převláčet na druhé, a hned v sobotu večer může být o dlouhé kilometry dál vernisáž.

 

 

.

---