Eppur si muove! – A přece se točí!

Elementární prolegomena k tématu úvahy

Nejprve, co zde určitě nenaleznete. Rozhodně nejde o historickou stať o dějinách a vývoji křesťanství, či apologetiku jedné konkrétní církevní denominace. Není to ani kritika církve jako takové. Nehodlám se zde věnovat spekulacím o tom, jestli Bůh opravdu stvořil svět (za 6 dní:-), jestli existuje predestinace, posmrtný život, peklo, ráj, ani dalším podobným (byť zajímavým) tématům. Rovněž nechci nikoho k ničemu konvertovat.

O co se tu naopak pokusím, je naznačit odpověď na otázku, zda existuje Bůh. A pokud ano, zda v něj lze věřit a co to znamená. Neprezentuji zde žádné oficiální stanovisko čehokoliv, veškeré zde uvedené názory padají jen a pouze na moji hlavu. Třebaže otevřeně přiznávám, že hlavní inspirací k sepsání tohoto textu, pro mě bylo setkání s knihami Tomáše Halíka a přednáškami Slavoje Žižeka.

Možná je to provokace k zamyšlení, možná má soukromá misie za přehodnocení vlastního života. Bůh ví...

„Opravdu je tu Bůh jenom pro věřící?“*

V Pařížském Louvru visí obraz s názvem Korunovace Napoleona Bonaparta, od císařova dvorního malíře Jacques-Louis Davida. K tomuto obrazu se traduje následující legenda. Ve chvíli, kdy chtěl tehdejší papež položit budoucímu císaři korunu na hlavu, Napoleon mu ji nečekaně vytrhl z ruky a navzdory staleté tradici si ji nasadil sám. Toto gesto mělo symbolizovat jeho naprostou a neomezenou svrchovanost, nezávislou na každé jiné moci, včetně té církevní. Ačkoliv není příliš pravděpodobné, že by obraz byl naprosto věrným zobrazením skutečnosti, symbolická hodnota zachyceného aktu je nezpochybnitelná. Nicméně tato legenda má ještě anekdotické pokračování, které není tak známé. Poté, co se císař sám korunoval, přitočil se k němu papež a nenápadně mu řekl: „Vím o co ti jde. Tvým cílem je oslabit církev a nakonec zničit celé křesťanské náboženství... Ale nevyjde ti to. My se o totéž pokoušíme celých 2 000 let a pořád neúspěšně.“

Anekdota je evidentně zcela smyšlená, ovšem to, na co se odvolává, k čemu svým smyslem odkazuje, je něco více než jen vtipný bonmot. Křesťanská víra přečkala dva tisíce let a to často navzdory oficiální církevní hiearchii, která svými skutky nezřídka přímo popírala Kristovo učení. Křižácké výpravy, krvelačná inkvizice mučící a upalující kacíře po tisících. Kázání pokory a chudoby, v kontrastu k vlastnímu bohatství a životu v přepychu. Tmářství, nesmírné pokrytectví, faleš. Ve výčtu jejich nectností by se dalo pokračovat ještě dlouho. Avšak přesto všechno, křesťanské poselství, se svou schopností „zapálit lidská srdce“, přetrvalo a je stále živé. A tvrdím, že i dnešnímu člověku má co nabídnout.

Hovořit dnes v české (deklaratorně ateistické) společnosti vážně o víře v boha, je často považováno za rouhání proti dobrému vkusu a rozumu zvlášť. Většina tzv. ateistů zná víru jen v značně zkarikované podobě a má o ní velmi mlhavé představy poslepované z různých sedimentů a polopravd. Celé toto téma je zapleveleno množstvím hloupostí, maskujících zásadní nepochopení toho, o čem je řeč. Zvláště v mém rodném Ústeckém kraji dokáže jednoduchá věta „já věřím v Boha“ vyvolat ve společnosti, jinak klidných a inteligentních lidí, poměrně silně negativní reakce. V podstatě je to vnímáno, jako by člověk právě prohlásil „já umím lítat; nebo umím chodit po vodě“. V lepším případě to způsobí jenom pozvednutí obočí a následné pokrčení ramen, ve smyslu „hmm, ale já ne“. V častějším případě to nastartuje agresivní sérii argumentů, jejichž cílem bude dokázat, že „nikdo přece nemůže lítat; tomu dnes nevěří ani malé děti; je to pověra a výmysl“. Celá polemika obvykle sklouzne do řady invektiv a ztratí úplně ze zřetele podstatu věci. V celém tomhle postoji je schovaná neuvěřitelná namyšlenost a pohrdání vlastní minulostí. Obsahuje v sobě implicitní tezi, že „naši předci byli blbci“. Oni si z jistých důvodů... třeba když jim bylo smutno a koukali se večer s prázdným žaludkem na hvězdnou oblohu, stvořili představu Boha a pak ji věřili, stejně jako dnešní malé děti věří na Ježíška, co nosí dárky. Nám je nyní všechno naprosto jasné, my jsme moderní lidé, my víme, že žádný Bůh není. Už nepotřebujeme lživé iluze a falešnou útěchu. My uneseme holou pravdu. Bůh není než vousatý stařík na obláčku v knížce pro děti do 99 let.

Musím zopakovat, že naznačené reakce na víru v Boha vyplývají především z mizivé představy o tom, co je slovem Bůh vůbec myšleno a v co věřící vlastně věří. Je v tom cítit kus uražené ješitnosti. „Huba plná řečí o víře v boha... ale co to vlastně je, jak tomu mám sakra rozumět... to už mi nikdo neřekne!?“ V obvyklém chápání je Bůh pouze shluk nesouřadných patetických hodností – Stvořitel, Hospodin, Prvotní hybatel, Pán všehomíra, Věčný, Dobrý, Všudypřítomný, Všemocný Garant Spravedlnosti... Nebo se k němu váží zhrzené infantilní představy, kde figuruje jako kouzelný dědeček, který by měl, na základě modliteb, plnit naše přání. V opačném případě je to zase nerudný stařec, kterému nic není vhod. Takový, co všude vidí jen hřích, neustále vyhrožuje peklem a zatracením a nenechá člověka svobodně a volně dýchat. Ale všechny tyto obrazy mají něco společného, Bohu je v nich rozuměno pouze „znějšku“. Nedivím se, že nad takovým Bohem se krčí rameny. V tomto podání je to naprosto jen titulární Bůh. Jen modla, ke které lze mít jediný vztah – servilně se jí klanět a podlézat, protože k ničemu jinému se nehodí. Tím, jak je popisován, se zde apriory uzavírá možnost jeho pochopení skrze nějakou osobní zkušenost. Ale copak tuhle veteš lze vážně považovat za nějakého skutečného Boha? Copak tomuhle panákovi by normální člověk zasvětil svůj život? Kvůli téhle karikatuře by se někdo nechal ukřižovat?

Vraťme se několik kroků zpátky – „Co je to Bůh?“ Bůh je konkrétní slovo. Takové, co má určitý význam, k něčemu se vztahuje, něco popisuje a vystihuje. A jako všechna slova, i toto je určeno především tomu, kdo mu rozumí, respektive chce porozumět. Nebyl to nikdo menší než Friedrich Nietzsche, kdo před více jak sto lety pronesl onu slavnou větu „Bůh je mrtev... jeho místo zaujme nadčlověk.“ Už ale podstatně méně bývá citován jeho pozdější výrok na toto téma: „Obávám se, že se nikdy nezbavíme Boha, dokud budeme věřit v gramatiku.“** Dovolím-li si vyložit tuto podivně znějící větu, říká se v ní přibližně toto: Veškeré možnosti lidského jazyka poznávat skutečnost, naprosto závisí na skrytém a dosud nereflektovaném předpokladu, že v samotné řeči se tato skutečnost sama odráží, neboli ukazuje to, jak věci reálně jsou. Bůh se věřícímu člověku určitým způsobem podává. Je v jeho imamentní blízkosti, může být vzýván, proklínán nebo následován. Lze k němu pociťovat vděčnost, můžeme s ním bojovat, dokonce ho i nenávidět. Ovšem to všechno pouze potud, a jedině potud, jestliže věříme, že naše vnitřní stavy a pocity mají svůj vnější korelát ve skutečnosti. V opačném případě kráčíme do prázdna... Nietzsche tomu samozřejmě nevěřil a vysmíval se představě, že by věci byly „sami o sobě“ svými vlastními jmény, tím čím je pojmenováváme, tím za co je máme. Jsou tímhle vším pouze pro nás, jako pro lidi schopné se vyjadřovat a chápat se reality kolem nás pomocí pojmového aparátu. Slova jsou v podstatě jakési štítky a nálepky, jenž propůjčujeme věcem, abychom jim mohli porozumět, případně abychom se jich mohli adekvátně zhostit. Jazyk není pouze nástroj jehož pomocí poznáváme skutečnost, nýbrž také to, co tuto skutečnost určitým způsobem vytváří a zakládá. Zejména u obecnějších a abstraktnějších pojmů, jako je například Bůh, se dobře ukazuje tato skrytá kvalita našeho jazyka.

Ve známém sci-fi filmu The Matrix Revolutions je krátká scéna, kde hlavní hrdina – Neo, uvízne mezi dvěma světy. Setká se tam s třemi postavami – programy, a vede s nimi pozoruhodný rozhovor na téma, kde je a co tam dělá. Jeden z programů, hraje ho jakýsi ind, mu vyjeví, že on je tam proto, že nade vše miluje svou dceru a chce ji zachránit. Neo, celý zmatený, ze sebe vysouká větu: „Ale láska je lidská emoce.“ „Ne, odpoví mu ind klidně, láska je slovo. Na čem záleží je vztah, který to slovo vyjadřuje (implikuje).“ Jsem přesvědčen, že stejně tak se to má i s Bohem. Naše vnitřní uspořádání mají určitý tvar, skrze který si nějak rozumíme a chápeme sebe i svět kolem nás. Není důležité, jestli Bůh „opravdu“ stvořil svět, jestli je Všemohoucí, Vševědoucí atd., to jsou samé hlouposti. Je v podstatě irelevantní i to, jestli „fakt objektivně“ existuje (kde asi?). Na čem skutečně záleží, zda-li lze jeho prostřednictvím založit vztah, který má nějaký hlubší smysl. Potenciálně tvořivý a funkční vztah k sobě samému, ale i ke světu jako celku. Lapidárně řečeno, zda „víra v Boha“ může zlepšit a obohatit náš život, učinit nás šťastnější. Je mnohem zajímavější a produktivnější o tom uvažovat z hlediska těchto možností. Z hlediska toho, že by Bůh mohl být... V tomto kontextu nedává tedy příliš smysl se přít, zda Bůh je nebo není. V jádru sporu se zračí nepochopení celého problému. Je to stejně bezpředmětné jako se ptát, jestli existuje láska, srdečnost, vlídnost... nebo taky nenávist, závist, hněv...U někoho může právě existovat, u jiného (zatím) nikoliv...

Jádrem křesťanské víry je osobní vyznání Boha (confession), na základě vlastního svobodného rozhodnutí. Je to přihlášení se k Bohu, nalezení cesty k němu ve vlastním životě. Je to nové uchopení života, jeho re-interpretace, chcete-li obrácení (konverze). Prvním krokem k tomu je přiznání, jsem jen člověk a jako takový dělám chyby. Mám dluhy vůči svému dosavadnímu životu i vůči lidem, na nichž mi záleží. Chtěl bych žít jinak a lépe. Cestou, jak toho dosáhnout je následovat Ježíše Krista. Citovat Bibli je věcí ošemetnou, přesto si neodpustím uvést několik Ježíšových výroků, jenž dokládají to, co mám na mysli. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným.“*** Tenhle kámen v nás, to je všechno to zmrzačené, slepé, ublížené a vystrašené, co nás trápí a táhne ke dnu. Ale současně také všechno zpupné, nízké, zbabělé a pokrytecké, za co se stydíme a často se tváříme, že to k nám ani nepatří. Uvěřit v Boha znamená přijmout i tyhle naše problematické části, přihlásit se k nim, vynést je na světlo. Neboli začít stavět ze všech kamenů, které máme k dispozici. Jinými slovy „otevřít své srdce“, položit ho na dlaň a dovolit druhým nahmatat jeho tep. „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nikdy nevejdete do králosvství nebeského.“, varuje Ježíš. Jak já tomu rozumím, být jako dítě, znamená především nic nepředstírat. Ztratit svou falešnou pýchu, odhodit nepadnoucí masku, ukázat svou skutečnou tvář. Víra je celoživotní odvaha a odhodlání takhle žít, bez otevřených zadních vrátek, bez snah se uměle vylepšovat. Není to žádné spočinutí v jistotách a zahalení se mlhou velkých slov a tajemných rituálů. Je to radikální otevřenost tomu co přijde, bez ambice to jakkoliv usměrňovat či retušovat. Je to pokorné přijetí výzvy života ve smyslu slavné Husovy věty „Zde stojím a majíce vlastní svědomí, nemohu jinak... Pane, buď vůle Tvá“. Království nebeské není nic jiného než „pokoj v srdci“, boží odměna za statečnost, za to, že člověk neuhnul před svým úkolem. Naopak peklo a skřípění zubů nastane tehdy, když člověk své srdce zatvrdí a volání boží popře.

Ježíš nepřišel na svět, aby spasil spravedlivé... aby se plácal po ramenou s těmi „co patří do klubu“. Ani proto, aby tleskal našim dobrým vlastnostem a skutkům. Je lhostejné jak skvělí a báječní lidé jsme navenek, pokud v nás zeje prospast, ani tisíc dobrých skutků ji nezaplní. Ne, jeho cílem bylo uzdravit nemocné a utěšit zoufalé. Pomoci jim nalézt klid v duši a ukázat slávu boží, tj. otevřít nové horizonty, odemknout zamčené komnaty. „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale nastolit válku.“ Jak ale začíná válka? Samozřejmě, že vyhlášením války. Ovšem, ne jen tak kde koho. Když já budu chodit po ulici a na potkání vyhlašovat válku zemi XY, tak budu všem akorát pro smích a žádnou válku tím nevyvolám. Podobě je to s vírou v Boha. Lze sice pobíhat s Biblemi po městě a hlásat „Bůh existuje; Ježíš tě miluje!“, ale má to podobný efekt, jako vyhlašování války výše uvedené. Boha musí každý věřící sám objevit.

Katechismus katolické církve tvrdí, že předpokladem pravé víry je boží milost. Tzn.„karty jsou výhradně na straně Boha“, on se buď nechá dobrovolně poznat nebo nenechá, jak se mu zlíbí. Mě se spíš zdá, že tu jde o obecně lidskou záležitost, ke které se nějak musí postavit každý člověk. A bez ohledu na to, co navenek vyznává a jak sám sobě a světu kolem rozumí. Není podstatné, zda k tomu dochází na bázi křesťanské terminologie (jazykové hry), orientálního výkladu světa nebo zcela samovolně a nereflektovaně. Takzvaný nevěřící se nakonec může stavět k výzvám svého života mnohem lépe, než ten kdo žije pod pláštíkem deklarované víry, chodí pravidelně do kostela a brblá Otčenáš. Podstata víry neleží v odříkávání správných slov, ani v rituálech a čtení kodifikovaných textů. Vždyť už samotný Ježíš varuje před těmi, kteří mu sice říkají „Pane, Pane...“, ale vlastně nechápou, co mluví. Víra je aktivně prožívaná skutečnost, která na nás naléhá, chce býti vyslovena, realizována. Ve větě začínající slovy: „Já věřím...“ je potenciálně obsažena velká obrodná síla, schopná narovnat lidský život, vrátit mu koherenci a důstojnost.

Myslím si, že příběh o ukřižování a vzkříšení má svoji nezanedbatelnou hodnotu a nezaslouží si upadnout v zapomnění. Už proto, že neodmyslitelně patří do našeho historického prostoru a kulturního kontextu. Avšak hlavně proto, že může člověku otevřít nové a nečekané možnosti vlastního sebe-uchopení a následné seberealizace. A to bez ohledu na jednou pro vždy ztracenou gloriolu „jediné zjevené pravdy“. Faktem je, že to je dnes pouze „vyprávění našeho kmene“ a jako takové se nemusí každému líbit. To samo o sobě ale není žádná výmluva, proč ten příběh ignorovat a nepokusit se pochopit jeho ambice. To k čemu se vztahuje, to co nám chce a může říci o údělu člověka.

Na úplný závěr mi dovolte uvést poslední citát. Pochází opět od Friedricha Nietzscheho a s jeho pomocí bych rád do hry vnesl ještě jedno hledisko. Je to v podstatě políček na tvář všem církevním představitelům, kteří si rádi „myjí ruce“ a veškerou zodpovědnost za ztrátu víry mezi lidmi přičítají všemu ostatnímu, jen ne sami sobě.... „Uvěřil bych v boha, jen kdyby jeho věrozvěsti sami více vypadali jako spasení...“ Amen.

 

 

* Provokativní otázka pochází od Tomáše Halíka, z jeho knihy: Co je bez chvění, není pevné, str. 339

**Nietzsche, Soumrak model, kap. Rozum ve filosofii, odst. 5

*** Citace uvedné v dalším textu pochází z Bible, v pořadí, ve kterém se vyskyjí:

Evangelium podle Lukáše, kap. 20, verš 17.

Evangelium podle Matouše, kap. 18, verš 3.

Evangelium podle Matouše, kap. 10, verš 34.

 

---