Pestrý den

Mám v Třebíči kamarádku. Má tři dcery: Dospělou Lenku a Hanku a nejmladší Aničku. 

Je časné ráno. MHD mi nepočká. Bus z nádraží pěšky nedoběhnu. Spěchám. 

Městská knihovna? Rovně, doleva, doprava, rovně, podchodem, pár metrů a jste tam. Děkuji.

Hmmm, tomu říkám majestát! Ale řídit ten kolos? Dejte mi svátek! Ředitelna v patře nejvyšším.

Vlídné přijetí, obhlídka prostředí v doprovodu laskavého personálu.Přízemí. Dáte si kávu? Moc ráda.

Panečku, ta voní!

Zpátky do ředitelny! Friško, friško! Tu kávu vám nahoru posíláme výtahem! Za pár minut odjezd na pobočku!

Že káva nemá nožičky? Neuteče? Pravda. Zůstane dřepět ve výtahu.

Hop a skok a poslední schod. Přízemí. Pomóóóc!!! Paní ředitelko!!! Praskla voda!!! Máme jí plnou podlahu!!!

Den blbec.

 

Pobočka. Vyzdobená tělocvična. Kafe!!!

Dětí jako smetí - předškoláčci s prvňáčky. Mládnu!

Vzpomínky na školu, na první říkanky, na první psaní. A co vy, děti?

Já... já.... já.... já.... já... umím básničku... mám doma kočku... potkana... bráchu... já jsem s mojí starší sestrou Lenkou a Hankou

jednou venčila našeho psa...

A jak se jmenuješ ty, zlatíčko? Anička.

Den blbec? Ani omylem!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

---