Samsara

Vyšel jsem před úsvitem, pomalu poznávanej mystériem blednoucích hvězd a tichoučkýho jazzu
potemníků s lesknoucíma se očima plnýma pervitinu, běžících udýchaně vonícíma chodníkama
tmy.
  V pevným objetí; kolem víří glóby třpytivejch světů, stáčí se a zhmotňují do černejch štítů
domů, zatímco nespatřená apokalypsa třese absťákem a pavučinama heren a okrajů vesmíru
prázdnejch výčepů, kde ztuhlej barman se zlomeným nosem a teleskopem pod pultem nedá
zadarmo ani čas a doma má psíka a rozkřivenou matku s alzheimrem.
Redefinuj mně, milovaná, na skrytým místě naší neznámý skvostný země stínohry prstů, vlasů a
tónů tančících po klávesách věčnýho klavíru posypanýho zlehka jasmínem v těžišti santalový
noci.
  Poklidná povodeň vzedmutá v kalužích;
lesklou ulicí po dešti poletujou stránky allenovy Sútry wichitského víru, reflektory aut s kravatama, šílenou extází vína a hašiše, jízda a Vono.
  Míhají se scény, dávám nebo prosím o cigarety, kroky tolika lidí ve svatosti odcházejícího
cizince a útesů města kolem, bez alkoholu, s ním, čajem nebo Láskou, nebo hipsterskou bohyní
ztracených a dadem zkouřených soumračných nábřeží letního večera.
  V chladný brize z oceánu labyrintu činžáků, uliček a dlažby myslím na člověka a mrznoucímu s
rakovinovým pohledem na rohu dávám rukavice – nečekaný nevyslovení;
    - jen já vím, že to nebyl dar.
Život; za to slovo díky, milovaná.
Je čas jít. V pohledu z okraje nad nocí a ohněm zornic lamp podupávám za zvuků nesmrtelnýho blues.
     - uvěřená Paříž nebo cassadyho San Francisco -
Dobrou noc -
   za tichejch tónů dozním do tmy, milovaná milující bytost napjatá absintem.
 Průzračná stříbřitá hvězda půlnoci se prolíná s mým tělem.
Jsem, zatímco tvůj vlak rachotí po černejch pražcích a jiskry odlítají od kol, aby proletěly kolem
pilířů sídliště podpírajících titánskou symfonii oblohy a splynuly s mýma očima pozvolna
usínajícíma ve středu galaxie.