77. SUPERKOULE - marůdkům - dílo č. 9

Královna pouště

Nad zemí rudého půlměsíce a zlaté hvězdy se shlukovala tma, až ji ovládla úplně celou. Přinesla s sebou i blahodárný chladnější vzduch. Přes den totiž zemi sužovalo pálící slunce. 
Tou nocí se loudali dva stíny. Opatrně, kolem olivovníku, kolem bílých zdí domu. Občas schovaní za datlovou palmou. Byli to dva kamarádi, dva obratní zlodějíčci. Achmed a Aruj. 
Aruj byl starší, menší a baculatější než Achmed. Jeho tvář zdobil volně rostoucí plnovous. Achmed byl bezvousý a prostovlasý, neměl na hlavě turban jak bylo v zemi půlměsíce zvykem. Měl štíhlou postavu, ale byl silný. Právě nesl velký pytel naloupených potravin. Jejich cesta vedla rovnou do hospody kde na ně čekala odměna. Pravidelně prodávali zboží na tomto místě. Hospodská jim otevřela, odhrnula závěs zadního vchodu. Malý skládek byl plný polic, které se prohýbaly pod množstvím potravin. Zlodějíčci se opravdu činili. Však také pili stále zadarmo a jiné to nebylo ani v tuto noc.
Vešli do místnosti, která po dobu ramadánu, trvajícího jeden měsíc, byla od západu do východu slunce plná, to byl totiž jediný čas kdy tradice dovolovala lidem jíst, pít a kouřit. Během tohoto měsíce údajně prorok Mohamed obdržel první boží zjevení. Na paměť toho drží muslimové v měsíci ramadánu zvláštní půst. 
Všichni přítomní věděli čím se Achmed a Aruj živí. A i když nebyli jako slavný zbojník Juraj Jánošík ze Slovenska, který bohatým bral a chudým dával,(oni pouze brali bohatým a dávali sobě) měli je všichni rádi. Každý kdo nějakým způsobem škodil pánům byl pro ně hrdinou. Vítali je a zvali ke svým stolům. Lapkové si přisedli k vyzáblému muži s protáhlým obličejem, oblečeným do černé, zaprášené tuniky jako by právě přešel Saharu.
„Buďte pozdraveni pánové,“ přivítal je bez úsměvu u stolu.
„I ty buď zdráv,“ odvětil Aruj.
„Jako každý tady i já vím, co je vaší profesí,“začal starý hovořit, „něco bych pro vás měl.“
Oba zlodějíčci zpozorněli.
„Znáte obchodníka Mustafu?“optal se stařec. 
Achmed a Aruj přikývli, že ano. Achmed chtěl ještě dodat jak dobře se u Mustafi krade, ale svou poznámku raději spolkl. 
„Existuje příběh, který je dnes už legendou, o velikém drahokamu barvy zlaté jako je písek na poušti v paprscích slunce. Je prý největší na světě. A kdo ho má, bohatství se ho drží jako blecha v kožichu. Vím, že Mustafův děd byl jeho posledním vlastníkem. Odtud pramení obrovské jmění jeho vnuka. Když mi ten kámen přinesete, bohatě se odměním,“ vyprávěl stařík.
„Odměníš a proč? Když kámen najdu, bude můj a budu bohatý. Nepotřebuji tvoje peníze,“bránil se Aruj.
„Ale potřebuješ. Nevíš jak z královnou pouště, tak se totiž drahokamu říká, zacházet,“ řekl klidně starý.
„A jak tedy? A kde ho Mustafa má?“vložil se do hovoru Achmed. 
„To je dobrá otázka,“ chválil tajemný muž,“je uložen ve zdánlivě obyčejném pouzdře. Nikdy by nikoho nenapadlo, že něco tak ceněného je ukryto v něčem, tak nevzhledném. Ale pouzdro je s drahokamem spjato poutem smrti. Neoddělujte je od sebe,“dovyprávěl starý legendu.
„Dobrá,“ souhlasil nakonec Aruj, „získáme ten kámen. Kde se sejdeme?
„Zítra budu tady, ve stejnou hodinu jako dnes.“
Druhý den se opět plížili dva stíny nocí. Ani měsíc na kroky zlodějů nesvítil, jen jeho část smutně vykukovala z mraků. Do Mustafova domu šel pouze Aruj. Achmed hlídal venku v úkrytu za datlovníkem. 
Aruj nebyl v domě poprvé, pohyboval se tiše a ladně jako kočka a poslepu. Bezpečně našel cestu do obchodníkovi pracovny. Teď ho čekal těžší úkol. Najít omšelou, ohyzdnou schránku. Rozhlížel se okolo. Tma hledání ztěžovala, ale měsíc se slitoval a na chvilenku vylezl z poza mraku a Arujovi na hledání posvítil.
„Ano, to musí být ona,“pomyslel si Aruj, když schránku našel, „nic ošklivějšího tu není.“
Zloděj lačně čapl šerednou schránku ve tvaru rakve velké asi jako morče, a otevřel ji. V tu chvíli ho oslnila záře, která vycházela z drahokamu. Aruj byl jako očarován, omámen, v transu. Vyjmul drahokam ze schránky a jako spící mátoha odcházel z domu obchodníka Mustafy. Nedbal na to zda ho někdo uvidí, prostě šel. A povedlo se mu to. Vyšel před dům, kde poprvé od spatření královny pouště zaregistroval také něco jiného. 
Byl to Achmedův křik : „Utíkej příteli. Mustafa pustil psy.“
Aruj se ani neohlédl a pelášil pryč. Jenže nedoběhl daleko. Královna pouště začala žhnout. Rozpálila se do ruda, až ji Aruj musel zahodit. Bylo, ale pozdě. Z drahokamu vyšlehl blesk, který spálil Aruje na prášek. Pak kámen ještě chvíli žhnul a zmizel. Achmed byl v šoku. Po drahokamu zbylo jen vypálené místo na cestě.
Psi se blížili. Achmed se probral na poslední chvíli a dal se do rychlého běhu. Běžel opravdu rychle, ale ne dost. Psi ho doháněli a tak byl Achmed rád, že se před něho postavila mešita kde se mohl ukrýt před ostrými zuby.
Rychle zabouchl dveře, opřel se o ně zády a snažil uklidnit svůj dech. Psi přestali štěkat, zdálo se, že ztratili stopu. Mešita byla prázdná. Achmed se konečně pohnul, ale udělal jen dva kroky a dál nemohl. Zkusil to ještě několikrát. Znovu a znovu však narážel na neviditelnou clonu.
„Co se děje? Alláhu proč mě nepřijímáš?“volal s hlavou zdviženou směrem k nebi. 
Nezbývalo než se vrátit zpět. Opatrně otevřel vrata mešity, pohledem po okolí zjistil, že je klid a tryskem vyběhl ven. Jediný kdo mu mohl pomoci byl starý muž z hospody a ten by tam na ně právě měl čekat.
„Díval jsi se na kámen když zářil?“zeptal se starý, když mu Achmed všechno převyprávěl. 
Achmed přikývl.
„Pak jsi prokletý. Jedině tak se zachráníš, když královnu pouště vrátíš zpět do pouzdra. Máš to pouzdro?“
Achmed mlčel, nevěděl nic o pouzdru. 
„Zůstalo asi u Mustafy,“řekl po dlouhém váhání.
„Musíš ho získat. A pak vyrazit do pouště. Až najdeš místo kde z písku trčí kočičí hlava, udělej kolem ní kruh a do tlamy ji vsuň tuto hůlku,“ poradil stařec, podávaje Achmedovi hůlku připomínající sluncem vybledlou kost.
„Děkuji. Když se mi to povede, drahokam vám dám a už ho nikdy nebudu chtít vlastnit,“slíbil Achmed a vyšel zpět k domu odkud před malou chvílí prchal. 
Kupodivu se Achmed vloupal do domu nepozorován. I schránku našel i když mu to trvalo déle než nebohému Arujovi. Potom Achmed v poklidu odkráčel ven těsně před raním svítáním. Mustafa nepředpokládal, že by ho zloděj navštívil dvakrát za noc. Ani sluhové nebyli bdělí a tak Achmed uschoval ošklivé pouzdro a šel alespoň na pár hodin spát. 
Když se probudil bylo už po poledni. Slunce se tvrdě opíralo do cest, do domů, do lákavě vypadajícího moře, jenže o tom si mohl nechat Achmed jenom zdát. Na něho čekala obrovská plocha mrtvého písku, který možná skrýval i starobylá města, čekající na svoje objevení. 
Vstal, vybral z truhly peníze našetřené z prodeje kradeného zboží a šel koupit k Abdulahovi dva velbloudy. Nejlepší zvířata na cestu pouští. Dokázali vydržet i několik dní bez vody díky svým hrbům, které sloužili jak zásobárna tuku. 
Na jednoho dromedára naložil zásoby vody, jídla, nějaké deky a dokonce i zbraň. Zdobený meč po otci. Ohavné pouzdro měl raději u sebe. Na druhé zvíře se posadil a k večeru, když bylo chladněji, vyrazil na cestu. Trvalo skoro celý den než dorazil k poušti a neváhal, neodpočíval. Jen doplnil zásoby vody a vyrazil do nitra Sahary, kde už spousta poutníků přišla o své životy. Musel toto riziko podstoupit, aby zachránil svoji duši, kterou teď měla v moci královna pouště. 
Slunce se skrylo, poušť se pomalu skrývala do noci. Achmedovi už se chtělo spát, ale v noci bylo chladněji a jelo se lépe než pod pálícím sluncem. Přesto nakonec rozdělal malý stan a uložil se ke spánku. Spánek si dopřál jen na několik hodin, vyjel na cestu ještě dříve než se probudilo slunce. Ale dlouho nespalo. Pálilo a žhnulo celý den. Achmed šel a už ani nevěděl kam. Šel den, šel dva dny, šel celý týden. Zásoby vody už mu dávno došly a on byl na pokraji smrti. Jeho velbloudi už to vzdali. Achmed šel sám hlubokým pískem. Přes záda pouze deku a u pasu meč a prázdnou láhev. Hlavu i obličej mu halil turban, aby ho sluneční paprsky nevysušovaly. Přesto měl suché popraskané rty. 
Sil ubývalo, Achmed upadl. Ležel v písku a čekal na smrt. Ještě se otočil, aby se rozloučil se světem, když tu záhadně ožil. Před ním byla kamenná hlava kočky. Achmed se postavil a pomalu se došoural až k hlavě, která byla veliká jako on sám. Vytáhl z pochvy otcův meč, vytvořil v písku kruh okolo sochy a postavil se do něho. Dlouho se nedělo nic, ale paotom si zloděj vzpomněl na hůlku ve tvaru kosti. Vytáhl jí a vsunul hlavě mezi kamenné zuby. Země se otevřela jako na povel a Achmed se propadl pod ni. 
Padl na dlážděnou podlahu. Kolem něho stály obrovské sloupy. Zdi místa kde se ocitl byly celé pomalované a popsané prastarými texty. Achmed se postavil a rozhlédl. V místnosti nebyl sám. Stáli před ním muži, do půl těla obnaženi s vypracovanými svaly.
„Doneste mu vodu,“poručila žena ve zlatém plášti, která stála uprostřed.
Jeden ze svalnatců ihned donesl vodu a Achmed pil. Pil hltavě až mu chladná tekutina tekla kolem úst. 
Když ukojil svou žízeň nesměle se zeptal: „Kde to jsem?“
„Jsi uvnitř chrámu kočky. Vpadl jsi zrovna do obřadu zasvěcování. Co zde pohledáváš?“ zeptala se na půl mírně.
„Hledám královnu pouště,“zněla mladíkova odpověď.
„Já jsem královna pouště. Jmenuji se Verat. Proč mě hledáš?“
„Já ale nehledám tebe. Hledám drahokam s obrovskou moci. Můj přítel je kvůli němu mrtev a já prokletý.“
Královna Verat trošičku pootočila rubínem, který se houpal na jejím krku. V tu chvíli na Achmeda dopadlo rudé světlo. Achmed se rázem ocitl v jiné místnosti. V místnosti plné zlata, stříbra, smaragdů, rubínů, diamantů a všeho možného až ho z té krásy bolely oči. Nad tím vším se vznášela průhledná postava královny pouště.
„Odnes si odtud, co chceš,“pravila stručně. 
Achmed nechápal, co to má znamenat, chtěl přece královnu pouště. Ano to je ono. Je to zkouška. Nesmím si nic odnést. Běhalo mu varování v hlavě. Ale jak odolat? Tolik nádhery, bohatství. Do smrti by nemusel nic dělat. Ale co jeho duše?
Achmed chodil kolem pokladu jako mlsný kocour, ničeho se však nedotkl. 
Místo toho klekl, zvedl zrak k místu kde se dosud vznášel opar mlhy a zvolal.:“já chci svojí duši. Chci jenom královnu pouště.“
Mlžný opar se opět zhmotnil v postavu ženy. 
„Drahokam je součástí pokladu. Najdi ho, jsi-li hoden.“
Achmed začal zlatou hromadu prolézat jako mravenec. Kus po kuse prohlížel poklad, házel za sebe zlaté poháry, mísy, řetězy, až spočinul jeho pohled na zlaté hlavě lva. Měla místo očí safíry a otevřenou tlamu, která sloužila jako úkryt pro královnu pouště. Achmed drahokam cítil, byl si jist, že je uvnitř tlamy. Přišel blíž a uviděl to, co hledal. Vsunul opatrně ruku mezi lví tesáky a tlama se zavřela. Achmed cítil jak se konečky prstu dotýká drahokamu, ale ruku nemohl posunout ani dovnitř, ani ven. Kromě bolesti v ruce, kterou způsoboval pevný stisk zlatých čelistí, cítil také nepříjemný tlak v hlavě. 
Jakýsi hlas k němu promlouval skrz jeho mysl. 
„Co je na světě nejdůležitější?“
Achmed bez váhání odpověděl: „štěstí, spokojenost.“
V tu chvíli lev stiskl své čelisti ještě pevněji a nerozvážný mladík vytáhl z tlamy místo ruky, jen krvavý pahýl. Svíjel se na zemi v hrozných mukách. Z očí mu tekly slzy bolesti. 
Ale hlas mu v hlavě zněl dál.
„Chceš to zkusit znovu?“ říkal mu ten hlas.
Lví tlama se znovu otevřela a znovu Achmed cítil vzácný drahokam. Vstal a levou ruku vsunul do tlamy. Ruka uchopila královnu pouště. Čelisti ji opět uvěznili a zazněla známá otázka. 
Achmed se zhluboka nadechl: „Nejdůležitější je mít čistou duši,“ řekl a čekal se zavřenými víčky hroznou bolest. 
Nic takového, ale nepřišlo. Achmed vytáhl levou ruku, svírající královnu pouště. 
Potom se sál s pokladem začal zahalovat temnotou. Achmed ztrácel vědomí. Zdálo se mu, že se propadá do tekoucí podlahy. Pak přišla tma a probuzení. Ležel uprostřed oázy u nohou svého velblouda. K jeho velké radosti měl obě ruce zdravé a v levé stále svíral drahokam. Kupodivu se cítil odpočatý, svěží. Vyskočil na nohy, vylovil z pod tuniky ošklivé pouzdro a drahokam do něho uložil. Nabral si dostatek vody a jídla a vyrazil na cestu domů. 
Připojil se k obchodní karavaně, která ho bezpečně provedla Saharou až k jejímu okraji. Odtud se vydal do rodné vesnice kde ho čekal starý muž. 
Už nebyl oblečen ve starém plášti, nevypadal sešle. Byl z něho elegantní muž s pěstěným vousem. Postavil se Achmedovi do cesty.
„Vidím, že jsi byl úspěšný,“ řekl, „tvá duše je zachráněna.
„Ne, ještě není. Musím pouzdro vrátit,“odporoval.
„Vrátit? Proč? Dej drahokam mne!“rozkázal starý a oči mu žhnuly zlostí.
„Nemohu. Je kradený. Musím ho tedy vrátit. To je poslední krok ke spáse mojí duše,“řekl neoblomně Achmed a vytáhl meč, „ustup starý.“
„Co? Ty mě chceš zastrašit?“starý muž zakroužil rukou ve vzduchu. 
Sevřel dlaň a vymrštil paži směrem k mladíkovi. Z otevřené pěsti vylétla ohnivá koule, která Achmeda srazila ze hřbetu velblouda k zemi. Ten se hned postavil a s taseným mečem šel proti starci.
„Nemáš šanci. Víš kdo já jsem?“
Stařec to ani nestihl doříci, protože se před ním objevila královna pouště a jedním máchnutím ruky ho umlčela. 
Stařec padl na kolena, hlavu zdvihl k ženě.
„Sestro,“vydechl a padl v bezvědomí k zemi. 
Achmed jen zíral s otevřenými ústy.
„To pouzdro s drahokamem. Dej mi ho,“vyrušila ho, „uložím královnu pouště tam kam patří. Můj bratr, čaroděj Ysárk už se ho nezmocní a nepatří ani Mustafovi. Žádnému člověku. Je příliš nebezpečná.“
Drahokam tedy změnil majitele. Žena zmizela, zmizel i čaroděj. Zůstala jen spousta nezodpovězených otázek. 
Achmed raději hned prodal velblouda a za utržené peníze si šel dát pár skleniček, aby si po podivných událostech vyčistil hlavu. Ještě dlouhá léta přemýšlel o královně pouště, ale na zlodějnu už ani nesáhl. A své děti vychovával k míru a počestnosti.