Odpouštím

A nebe vytáhlo oponu 
začíná hra
pódia koupelen a jeviště postelí bez názvů a adres
lesknou se polosvětly padajícími ze zářivek  
kdy argon je blikotem, Prométheem a Orfeem 
milionů vteřin rtuti 
za zpěvu otázek, s nimiž za sebou zavíráme dveře
a noříme se do tikotu hodin 

jen namísto dopisů do láhve si píšeme sms
s přiznáním jablek 
protože jsme navěky vzdáleni břehům 
na opuštěných ostrovech měst
na jejichž jménech se ještě musíme domluvit

ukončete všechny své vzájemné pohledy
víčka se zavírají
vystoupím z lásek mezi Muzeem a Můstkem
nechám si olíznout dlaň slepým psem
probodnu tmu kopím Svatého Václava
a obejmu v pase tvůj první stín
protože tvé oči jsou hluboké jako hrob růže i těla
tam v Praze
která je snem o odpovědích, jimiž se probouzíme 
uprostřed chrámu velkého černého nic 
kde milujeme

mé rty
podobny ohni  
padají pod slovy
jak Kristus pod křížem
který pomáhám nést s každou almužnou i básní

odpusť mi Bože
všechna města 
jakož i já 
odpouštím všem ulicím