Příliš mnoho smrti

Je tomu již celkem dávno, co jsem tuto povídku psal. Může to být tak dva či tři roky - tedy rozhraní patnácti a šestnácti let věku. Odpusťte mi tedy, pokud něco vyznívá dětinsky nebo nepatřičně. I když, odpusťte - dejte mi určitě vědět prostřednictvím komentářů! Přece jen, zveřejňuji to sem hlavně proto, abyste mi odhalili mé nedostatky a já se z nich mohl poučit. Ať už tedy za jakýkoli, děkuji vám za komentář.

Každý jednou odejde do důchodu. Někdo v padesáti, někdo v pětašedesáti. Já už to plánuji posledních sto padesát let. Musíte uznat, že člověk ve věku převyšujícím tisíc let už je na podzimu svého života. Života. Jaký paradox. Nic není věčné. Ani život, ani smrt. A teď - po dlouhém a dlouhém přemlouvání Boha - za mne konečně bude náhrada.
Kolik životů jsem ukončil? Kolik nadějí jsem vzal?
No, už je to za mnou. Proč ale končím až teď? Bůh se konečně rozhoupal a vybral za mne ideální náhradu. Ono takové povolání, jako je Smrt, je celkem náročné na požadavky - člověk musí být duševně naprosto vyrovnaný, nesmí mít žádné prohřešky (neplést se hříchy - hříchy dělá naprosto každý), musí dokázat bez výčitek kohokoliv zbavit tělesné podstaty (života, chcete-li), musí mít jisté vrozené vlohy… je toho spousta. Proto taky Bůh vybíral tak dlouho - proto, a samozřejmě taky proto, že já mu nikam neuteču. Tak proč chvátat.

Rozhlédl jsem se po vlastním domě: napůl sbaleno, černé holé zdi, výzdoba ve tvaru lebek, stíny v rozích temnější než by měly být… Jsem tradicionalista. Po tomhle domě se mi ale stýskat nebude.
Usadil jsem se do svého starého pohodlného křesla a čekal, až přijde můj následník. A zavzpomínal jsem, jak jsem se sem vlastně dostal.

Tehdy - za normálního života - jsem býval farmářem. Měl jsem zvláštní zálibu ve sklizení obilí kosou. Sledovat, jak ostrý břit kosy přetíná jedno stéblo za druhým, na tom pro mne bylo něco kouzelného. Když přišla ta paní, která se mi představila jako Gabriela, na její docela lákavou nabídku jsem kývl. Pak jsem ucítil, jak se někdo jemně dotkl mé mysli a vložil mi do ní pár vědomostí a myšlenek. Zaplavil mne pocit, že nic kolem není tak skutečné, jak se zdá. Gabriela se usmála a byla pryč. Kupodivu mě ani nenapadlo nevěřit jí, nepřemýšlel jsem o tom, jestli se mi to nezdálo… Když vám někdo vloží myšlenky přímo do hlavy, těžko o nich přemýšlet. Prostě to tak je. Já to věděl. Věděl jsem, jak projít tam, kam jsem se potřeboval dostat. Usmál jsem se...
...a prošel jsem dveřmi, které jsem si vymyslel.

Ze dveří jsem na druhé straně vyšel v jiném čase, na jiném místě a zjednodušeně řečeno v jiném světě.

Dům vykonavatele Smrti na mne působil vcelku obyčejným dojmem. Vypadal, že byl postaven zhruba na začátku dvacátého století… užasl jsem - jak tohle vím? Gabriela mi asi vložila do hlavy víc věcí, než jsem si původně myslel. Normální člověk by se teď přinejmenším začal užasle probírat vlastními myšlenkami a zkoumat časy jemu dosud tak vzdálené. Já - člověk od přírody možná až moc vyrovnaný - jsem to nějak neřešil. Zdálo se mi to přirozené.
Nebo se mi Gabriela v mozku opravdu povrtala víc, než se zdálo.

Byl jsem trochu nervózní. Většina lidí by se v mé situaci asi klepala strachy - vždyť za chvíli pohlédnu do očí tomu, jímž vše končí. Bez návratu. Já jsem člověk od přírody klidný, takže se bát nebudu. Prostě ne.
Když jsem bral za těžké klepadlo, přes mé duševní bití v prsa jsem byl nervózní čím dál víc.
KLEP. KLEP. KLEP.
"Dále." ozval se zevnitř - kupodivu ženský - hlas.
Dveře se otevřely, a objevila se v nich hezká, unaveně vypadající blondýnka, které nemohlo být víc než třicet let.
Bylo mi jasné, že tohle Smrt není. Jeho jsem si představoval jako osobu v černém plášti a kápi, nebo alespoň jako někoho velmi starého. Tohle bude hospodyňka, nebo něco podobného.
"Ahoj", povzbudivě na mě kývla.
"Zdravím." usmál jsem se na ni, "máte tu někde…“ až teď jsem se jí pořádně podíval do očí. Pravda, měla opravdu hezký výstřih. Ale ty oči… Takový pohled jsem ještě neviděl. Od té doby chápu, čemu se říká těžký pohled věků. Tahle žena za sebou měla stovky let, stovky let plné zabíjení.
"Vy jste… vy jste Smrt, že?"
"Jo, já jsem Smrt. Ale už dlouho nebudu. Přišel jsi mne nahradit, že?" v hlase jí zazněla naděje.
"Ano, posílá mě nějaká Gabriela." odpověděl jsem.
"Nějaká Gabriela? Tak to se divím, že tě Bůh vybral. Ta nějaká Gabriela je archanděl."
"On skutečně existuje?" i přes mou vyrovnanost mě to trochu překvapilo.
"Dneska jsi ho viděl. Nebo možná včera."
"Dnes… Představoval jsem si archanděla jinak."
"Muž s křídly a svatozáří nebo něco takovýho? Jo, lidi si ho tak představujou často." zazněl jí v hlase unavený podtón. "To si všechno vymysleli lidi. Je to povolání jako každý jiný. A Smrt taky."
"Já…“ zapřemýšlel jsem, co jsem to chtěl říct. "Vy jste taky člověk?"
"Byla jsem. Ale dost řečí. Po těch staletích trpělivosti si konečně můžu dovolit chvátat.", podívala se mi vážně do očí. Má je krásné, tak měkce modré. Jsou v nich vepsána - rok po roce - celá staletí. Působí to zvláštním dojmem, nevím, jak bych vám to popsal. Ale co, třeba to jednou taky uvidíte. Vůbec, kdybych jí měl popsat: blonďatá, docela vysoká, výrazné lícní kosti, plné rty, dlouhý krk, celkem hluboký výstřih, v něm...
"...co ty na to?"
Došlo mi, že jak jsem se trochu zasnil, Smrt celou dobu mluvila. A právě se mě na něco ptala.
"Určitě ano." pokýval jsem hlavou pohotově.
"Výborně. Tímto ti tedy oficiálně předávám funkci Smrti." usmála se blondýna tak jako člověk, kterému se hodně ulevilo. Došlo mi, co jsem jí odkýval, ale to už mi vkládala do hlavy své myšlenky a poznatky.

Rázem jsem se cítil jako stroj. Kterýmž jsem také byl - při jmenování vykonavatelem Smrti jste zbaveni emocí, jakož i vlastní osobnosti.
Tak. Jsem Smrt. Ještě potřebuji...
"Vidíš, potřebuješ vykonavatelský nástroj." jako by mi četla myšlenky. "Jakou bys chtěl? Já jsem používala takovouhle dýku. Musíš přetnout vlákno spojující lidskou duši s tělem. Dělá se to..."
"Vím."
"Promiň, pořád si nemůžu zvyknout na to, že jsem ti vložila do hlavy svý vědomosti."
"Ano. Já vím. Vezmu si kosu."
"Kosu?" vypadala celkem překvapeně. "Kosu ještě nikdo z nás nepoužíval. Jsi si jistej?".
"Ano. Možná ze mě jednou bude legenda. Muž v kápi a s kosou." usmál jsem se.
"Nemyslíš to vážně, viď?", usmála se také.
"Nemyslím. Ale stejně - alespoň budu originální. Kosa byla doteď mým nejbližším přítelem. Nehodlám to měnit."
"Dobře, jak chceš. Ale..."
"Proč jsi toho nechala?"
"To poznáš. Časem se ti začne vracet tvoje bejvalá osobnost. Věř mi."
"To je hloupost. Já tu budu navždy."
Podívala se na mě takovým dlouhým, smutným pohledem. Ale mně to už nic neříkalo. Byl jsem Smrt. Stroj, bez kterého by nefungoval vesmír.
"Tak ahoj, a hodně štěstí." naposledy se ohlédla.
"SBOHEM." nechal jsem svůj hlas patřičně zaznít.

Hodně jsem na ni později vzpomínal. Ani nevím, jak se jmenovala. Nelhala - časem se moje já skutečně promísila.

BUCH. BUCH. BUCH. Moje klepadlo má hezčí zvuk než to minulé.
"Dále."

...

"Tak ahoj, a hodně štěstí." rozloučil jsem se. Před očima jsem měl dvě slova - před tím levým deja, před pravým vu. Ne tedy že by mi koukal do výstřihu (a ne že bych nějaký výstřih měl), ale celkově to byl hodně podobný rozhovor jako před… tisíci lety? To ne, tady čas plyne jinak. Ale z mého pohledu to opravdu bylo přes tisíc let. Totiž, čas je asi ta nejrelativnější veličina ze všech - závislá na každém tvoru schopném vnímat ji. Zatímco stromům se týden zdá stejně dlouhý jako jedna hodina, pro hmyz se každá minuta zdá být měsíci. Ale to jsem odbočil.
Něco se mi na tom mladíkovi zdálo divné. Projevoval dost emocí, a funkci Smrti přijal dobrovolně a snad i s potěšením. Abyste rozuměli: čím méně je člověk emocionální, tím déle vydrží v onom zvláštním, strojovém stavu mysli, přivozeném zásahem do duše a izolací osobnosti. To se stupňuje takřka exponenciálně - zatímco člověku jako jsem já tento stav vydrží stovky let, někomu hodně emocionálnímu třeba jen rok. A obnovit už se nedá, to by vedlo ke kompletní destrukci mysli. No, a čím je člověk vyrovnanější, tím menší spoušť po uvědomění si sama sebe nadělá. Proto musí být vykonavatel Smrti vyrovnaný naprosto.
Ale co, vybral ho náš neomylný Bůh, takže se nic nemůže stát.
Nicméně mé sympatie nový pan Smrt už ztratil: místo krásné kosy nebo ladné dýky si vybral ošklivou, hranatou, černou pistoli.

Jako Smrt v důchodu si můžete dovolit mnoho věcí. Například hrad, palác,… Já jsem ale skromný. Pořídil jsem si jen vilu. Dny ubíhaly, já si užíval volna… Zezačátku jsem si nemohl zvyknout - nemuset nic dělat, naučit se spát (denně!)… Při nocích beze spánku jsem přečetl spoustu cenné literatury. Ale nakonec jsem se naučil spát skoro každou noc, a časem jsem si to začal i užívat. Napadlo mne vyhledat i tu krásnou blondýnku, ale hned mi došlo, že už je s nejvyšší pravděpodobností dávno mrtvá. Čas pro mne teď plyne stejně jako pro každého. Jediné, co mi zůstalo po tom, čím jsem býval, bylo pár vzpomínek. Mocných, ale jen vzpomínek. A ona na tom musela být stejně. No nic.
Setkáme se až v nebi.

Tak jsem si tak spokojeně žil, dny se slévaly do týdnů, týdny do měsíců...

Už jsem byl dva roky v důchodu. Měli jste někdy cokoliv, co se vám zachtělo? Pokud ano, víte, jak mi bylo.
Takovou nudu jsem v celém svém životě nezažil, a že jsem za těch tisíc let zažil snad všechno. Dokonce jsem začal uvažovat o tom, že začnu zasahovat svou zbylou mocí - uchovanou ve vzpomínkách - do života lidí. Paradoxně - donedávna jsem přemlouval Boha, abych mohl mít klid. Teď klid mám, a hrozně se nudím. Lidem se nezavděčíš.

Takže když o čtvrt roku později přišly první války, snad jsem to i uvítal. Rozhodl jsem se totiž, že se podívám, jak si můj nástupce vede. Když jsem si přímo uprostřed obýváku vysnil dveře, pocítil jsem pořádný závan nostalgie.
To jemné puzení, které mě vedlo tam, kde jsem se jako Smrt měl zrovna objevit, mi zůstalo. Totiž: dodnes nevím, podle čeho je to určeno, ale Smrt musí asistovat se smrtí pouze nevelké části populace - a k té ho vede jakýsi šestý smysl. Předpokládal jsem, že jako už v tolika válkách, i v téhle bude i tak spousta práce. A můj šestý smysl mi dával za pravdu.

Abych to vysvětlil - spousta lidí věří v existenci Smrti. A víra dává moc. Takže co je jednodušší než uvěřit v to, že jste Smrt? Rázem ve vás věří miliony lidí, a vy máte jejich moc. Věříš, tedy jsem. Jenže lidská mysl má obrovskou… nazval bych to asi setrvačnost. Takže uvěřit ve vlastní moc nedokáže téměř nikdo. Aby jste uvěřili v nereálnost okolního světa musíte být pomatení natolik, že toho nijak nedokážete zneužít. Vsadil bych vlastní boty na to, že to vymyslel Bůh. Upřímně se mu ani moc nedivím.

Ze dveří jsem vyšel v jednom zcela normálním městečku. Nedělo se tam nic špatného. Aspoň ne na první pohled. Ale když jsem svou duši nechal volně se rozprostřít, poznal jsem, proč jsem právě tady, když jinde se střílí a vůbec masově vraždí.
Vykonavatel Smrti tady byl. Jenže to nebyl žádný stroj. Jeho duše přímo překypovala emocemi. Zkusmo jsem se ponořil trochu hlouběji...
"Kurva!", do mého vědomí narazil útok tak silný, že to mnou smýklo o zem. Ohromeně jsem si v hlavě přebral to, co jsem stihl vyčíst z jeho myšlenek. Bohužel, byl jsem tak ohromen, že jsem se včas nestáhl zpět. Do mého vědomí narazil ještě jeden ničivý úder. A ještě jeden. A... před očima se mi zatmělo.

...
...?
Au.
Bolí mě hlava.
Nevidím.
Nevidím! To slovo mi zarezonovalo lebkou jako zvuková zkouška šíleného zvukaře. Což zrovna nemuselo; málem se mi bolestí rozskočila hlava.
Nevidím. Oslepnout, to je to nejhorší, co se komu může stát.
"Nevidím. Co s tím budu dělat?" Zapojila se do debaty moje kreativní část mysli. Sebevražda, napadlo mě. Nebo operace. Tou se bohužel nedají vyřešit všechny oční problémy. Nebo můžu zkusit otevřít oči. Ano. Pokud nevyjde třetí možnost, na první dvě bude pořád dost času.
Otevřel jsem oči. Jak zběsilý, heavymetalový bubeník bubnující mi zvnitřku na lebku postupně snižoval dynamiku svých úderů, myšlenky se stávaly koordinovanějšími. Rozhlédl jsem se po místnosti: nacházel jsem se v luxusně zařízené místnosti, které dominovaly bílá a zlatá barva. Pokusil jsem se posadit, abych se mohl porozhlédnout lépe, ale bubeník se do bušení pustil s takovou vervou, že jsem od tohoto úmyslu raději upustil a co nejopatrněji se uvedl zpět do zcela horizontální polohy. Tento sled cviků mne zmohl natolik, že jsem vyčerpáním usnul.

Zatímco jsem spal, metalový bicista přenechal své místo jazzistovi. Takže jsem si po procitnutí všiml nejen toho, že jsem čistě oblečen - při prvním probuzení ze mne stékaly čůrky potu - ale i postavy, stojící ve dveřích pokoje. Zamrkal jsem, zaostřil jsem, a dvě postavy se slily v jedinou. Zvláštní bylo, že ji znám.
"G...Gabrielo?"
"Nemluv, nevysiluj se. Odpočívej." řekla něžně.
"Gabrielo? Co se stalo? Co…“ zavzpomínal jsem. "To tys mě sem odtáhla? Vidělas Smrt? Co se tam vlastně stalo? Proč jsi mě zachránila?"
"To už se cítíš tak dobře? Mě by ten jeho útok na místě zabil." tohle znělo trochu udiveně. "Nemáš hlad?"
"Nemám. Jsem Smrt, i když v důchodu. Ale děkuju, že se ptáš."
"Pravda, vy jíst nemusíte… Smrt jsem viděla. Bůh někde musel udělat chybu, tohle se nemělo stát. Jestli někdo nezakročí, zřejmě skončí svět. Ne, že bych byla proti."
"Ani náhodou." Během mé kariéry Smrti jsem si lidstvo celkem oblíbil. "A vážně nechápu, jak si mohl Bůh splést duševně vyrovnaného, klidného člověka s takovým šílencem." odpověděl jsem.
"Bordel v papírech? Co já vím. Poslední dobou to tam nahoře trochu skřípe."
"Jak to?"
"Sama si nejsem moc jistá. Ono se to občas stává asi všude."
"A pak se děje tohle… Zpět k tématu - co s ním?"
"Tu moc nabral tak, že se nechal vidět. Lidé v něho nevěří tak, jak by měli, jako v legendu. Vidí v něm živého boha, modlí se k němu."
"To on asi stojí za těmi válkami, co ty na to?"
"Nevím. Bylo by to logické. Válka je pro něj totéž, jako televize pro politiky. Nechá se vidět, bude mít víc a víc moci."
"S tím ale musíme něco dělat."
"V porovnání s představou, že bych ho vyzvala na souboj, se mi apokalypsa zdá jako skvělý nápad."
"Proč? Jako archanděl bys měla mít obrovskou moc."
"Kolik lidí věří na archanděla?"
"Spousty."
"A na Smrt?" docela významně se na mě podívala.
Měla samozřejmě pravdu - Smrt se - ať už v jakékoliv podobě - vyskytuje téměř ve všech náboženstvích. Na rozdíl od archanděla.
"Musíš zakročit ty."
"Co já zmůžu?" rozhodil jsem teatrálně rukama. "Vidělas tu moc? Vidělas, jak mě vyřídil?"
"Viděla."
"A co s tím mám dělat?"
"Hmm… Tebe nic nenapadá?"
"Ne." hlava mě ještě úplně bolet nepřestala, a na nějaké hádanky jsem dvakrát neměl náladu.
"Podívej se. On tu svou moc získal tím, že přinutil masy, aby v něj uvěřily. A ty..."
Začalo mi svítat.
"Ty myslíš… že bych… ale to Smrt nesmí!"
"Nesmí? A ty si myslíš, že se radši Bůh bude pokojně dívat, jak mu ten šílenec ničí svět?"
"Bůh proti tomu ale nedělá naprosto nic."
"Tím si nemůžeš bejt jistej. Navíc - on se rozhodl, že lidi nebude nijak omezovat. Že se jim nebude vměšovat do jejich záležitostí."
"Jo. A vytvoření šíleného vykonavatele Smrti není vměšování se do lidských záležitostí."
"Třeba to byl úmysl. Třeba chce jen..."
"Očistit lidstvo?" skočil jsem jí do řeči. "To by vůbec nebylo vměšování. Typická svoboda pro lidstvo."
"Chápej, vesmír by bez Smrti nefungoval. Ale máš pravdu, tohle nemohlo bejt úmyslný."
"Hm. Takže nám tu zůstává jedna klíčová otázka: Co s tím? S... ním?"
"Před chvílí jsem to říkala."
"Ty si vážně myslíš, že mám nasednout na koně a jet se producírovat před zraky plebejstva?"
"Hezky jsi to řekl. Snad to vyjde."

A tak se také stalo. Po třech dnech (a srdceryvném loučení - Gabriela mě dokonce letmo políbila na tvář, což bych od více než tisíc let staré archandělky opravdu nečekal) jsem byl vypraven na koni do světa. Když to takhle řeknu, zní to jako úryvek z hloupého Honzy, ale není tomu tak. Lidstvo ve mne - ačkoliv jen tak mimochodem (sami si asi dokážete představit jak) stále věřilo, tedy alespoň část lidstva. To mi dávalo ne sice hodně moci, ale aspoň moc dostačující k tomu, abych dokázal udržet iluzi, že jsem temnotou obklopená kostra. Takovéto laciné triky platí na obyčejné lidi nejvíc.

Když jsem projížděl vesnicemi, lidé se ke mně chovali různě. Svým vzhledem jsem si zajistil pozornost. Když chci, opravdu vypadám tak, že si mne s maskou nikdo nesplete. Někteří přede mnou padli na kolena, někteří na mne mávali křížem, jakože jsou pod boží ochranou… Ať vám to vydrží, chlapci. Někteří volali "Odstup, Satane!", což jsem tedy opravdu nechápal - snad ještě méně, než ty kříže. Já jsem prosím bohem stvořený mechanismus, který udržuje svět v chodu. Sice jsem v důchodu, ale lidé by ve mne stále měli věřit. To je také součástí mého plánu - lidé daleko snadněji uvěří v něco, čemu už tisíc let tak nějak věří, než v někoho, kdo vypadá jako démonický sériový vrah s pistolí. Takže bych našeho pana Smrt mocí brzy přerůst. Ale každopádně nejsem Satan, a ani nějak nechápu, co bych jako Satan dělal venku.

Když jsem projížděl jednou z vesniček, stoupla si před mého koně malá holčička. "Ahoj." řekla.
"Ehm… AHOJ." zahřměl můj Hlas.
"Ty jsi z kostí?" zeptala se, jako bych na ni právě nepromluvil tónem, před nímž utíkají i nižší démoni.
"ANO." co jsem měl říct.
"Týjo! A dáš mi jednu na památku?"
"MYSLÍŠ KOST?"
"Jo. Prosííím." udělala na mne psí oči - na tak mladou holčičku celkem hezky natrénované.
"A JAKOU BYS TAK CHTĚLA?"
"Já nevím. Co třeba prstíček?"
"STAČÍ Z CHODIDLA?"
"Co je to?"
"TOHLE." ukázal jsem jí svoje.
"Týjo! Tak můžu si ho vzít?"
"TADY MÁŠ." pokud mi moje cesta za slávou vyjde, budu mít zanedlouho moc nechat si ho dorůst. Pokud ne, jsem mrtvý tak jako tak. Tak proč neudělat radost jedné malé dívce.
"Já musím běžet za maminkou. Tak ahoj."
"AHOJ."
Příjemné zpestření cesty...

Jel jsem dál, dál… Potkal jsem i lidi, kteří mi chtěli dát trochu najíst nebo napít. Ve městě mne lidé naopak často ignorovali, považovali mě za výplod své vlastní fantazie. Na druhou stranu, abych městům nekřivdil, spousta lidí z města ve mne věřila. Vůbec, při své cestě jsem získal zajímavý průřez společností: hodně lidí ve Smrt víceméně věří, i když to před ostatními tají. Je jen velmi málo lidí, kteří v nic nevěří. Ale část těch věřících lidí prostě neuvěří v to, že mě vidí. Jak říkám - zajímavé.

Už jsem byl na cestě týden, a moje moc vyrostla na několikanásobek té původní. Prst už dávno zpět, rozhodl jsem se, že se Smrti postavím. Přece jen: najděte někoho, kdo vypadá jako Ježíš, zmedializujte ho a lidé uvěří, že je to skutečný Ježíš. Najděte někoho, kdo se žádnému bohu nepodobá, prohlaste o něm, že je to potomek Boha, zmedializujte ho a lidé si budou maximálně klepat na hlavu. Takže jsem moc šíleného vykonavatele dokázal dorovnat bez větších prodlev. Tedy doufám. A vliv nové Smrti se šíří exponenciálně, lidé umírají už po statisících… bylo by fajn, kdyby nějací zbyli. Proto čím dříve, tím lépe.

Nejdřív ale přípravy. Zpátky domů, vzít si pořádnou kosu (nechtěl jsem předtím riskovat, že bych ji ztratil někde po cestě), "převěřit" se do své normální podoby... Rozhodl jsem se, že se ještě prospím.

Druhý den jsem se probudil, a cítil jsem se skvěle. Zůstalo mi to celé ráno, a nadšení jsem začal ztrácet, až když už jsem byl připraven. Napadlo mě, že jestli prohraju, je svět ztracen. A došlo mi, že mladý Smrt i přese všechno nabírá svou moc už nejméně dva měsíce (ty dva roky předtím nepočítám, teď ji nabírá úmyslně), a to značně brutálnějším způsobem než já, který jsem se po světě navíc projížděl pouhý týden.
Hm.
"Ale co. Přece se nenechám porazit nějakým šílencem." řekl jsem do prázdné místnosti. Nic mi neodpovědělo, tak jsem opět prošel dveřmi do reálného světa.

Doufal jsem, že Smrt stále poslouchá svůj šestý (nebo kolikátý) smysl, hledat ho po celém světě mne moc nelákalo. I když s mou nynější mocí by to neměl být takový problém. Ale co, o mrtvých, kteří se odmítají přestat hýbat, bych se určitě doslechl.

Rozhlédl jsem se - byl jsem přímo na bitevním poli. Smrt se zrovna předváděl. Já, kdybych dělal něco takhle okatě, musel bych se červenat. Smrt si to zjevně užíval. Když se naše pohledy střetly, už ne. Opět na mě zkusil drtivý mentální úder. Nebyl to příjemný pocit, ale tentokrát jsem se ubránil celkem bez problémů. Vystrašeně jsem se na něj podíval, a představil jsem si za sebou dveře do poněkud bezpečnějších míst.

Přesně jak jsem čekal, Smrt na sebe nenechal dlouho čekat. Ten vystrašený pohled jsem po něm předtím vrhl, aby se mi nevylekal a neutekl mi. Sežral mi to i s navijákem. Teď, když jsem nás dostal z dosahu lidí, jsem si mohl dovolit i útočit, aniž bych se bál, že zničíme půl Evropy.
Musím uznat, že si šílený vykonavatel nenechal utéct efektní vstup na scénu. Všechno na okamžik zešedlo, pak se jasně bíle zablesklo a najednou tu byl. Zahalený v bílém plášti, dlouhé černé vlasy, zrcadlovky na očích - vypadal trochu démonicky.
"ZEMŘEŠ." prozradil mi.
"Jednou zemře každý.", ujistil jsem ho - normálním hlasem.
To, že jsem se nesnažil utíkat, ani to, že mne nevylekal ani jeho Hlas, ho zřejmě trochu překvapilo, soudě dle jeho výrazu. Ale to mu nebránilo v tom, aby vytáhl z pouzdra tu svou pistoli.
A vystřelil po mně.
Čas zhoustnul. Viděl jsem kulku, jak se přibližuje.
Přesná rána.
Čas něco dělat.
Nakreslil jsem dvěma prsty do vzduchu jednoduchý kruh.
Můj prst za sebou nechával ohnivou stopu.
I já umím dělat dojem.
Přestože ta stopa byla jen na efekt, ten kruh ne. Kulka se kolem mne otočila jako básnířčina ruka kolem redaktorova pasu, ale místo toho, aby se mnou začala flirtovat, se vydala stejnou rychlostí zpátky.
Ovšem ani vykonavatel nebyl bezbranný. Očekával jsem, že použije sílu duše jako já. To, že se uhne tak rychle, že vzduch hvízdne, jsem opravdu nečekal.
Takže zatímco já jsem veškerou sílu víry věnoval své duši, on s ní podporuje své tělo. Podcenil jsem ho, měl jí o hodně víc než já. Na druhou stranu, kdysi jsem asi sto let věnoval tomu, abych ověřil, že se víc vyplatí pomáhat své duši, než své fyzické podstatě. Takže bychom mohli být alespoň vyrovnaní.
Tohle všechno mi problesklo hlavou během neskutečně malé chvilky.
Vykonavatel se zastavil a zahřměl: "CO JSI ZAČ?"
"To bys chtěl vědět, viď?" když už mě nepoznal, nechtěl jsem se mu identifikovat sám. Aspoň nemůže odhadnout moji sílu.
"ŘEKNI MI TO. HNED!" slova práskla jako bič.
Ale kam na mě s bičem. Odpověděl jsem mu úsměvem. A gestem. Nebyl to vztyčený prostředníček, pouze jsem prsteníkem nakreslil něco jako piktogram šneka hlavou dolů.
Přímo přede mnou udeřil do země blesk.
A co čert nechtěl, pan Smrt mu stál v cestě.
"Tak nic." řekl jsem si pro sebe - sice jsem vykonavateli na hlavě vyrobil moc hezký účes - až mi připomněl Alberta Einsteina v pozdním věku - ale to bylo všechno.
Smrt se zasmál, ale už to zdaleka nebylo tak od srdce. Zřejmě ho to stálo spoustu sil, odstínit můj blesk. Další důkaz jeho hlouposti - počítal s tím, že jsem tak slabý, že mu nemám šanci jakkoliv ublížit, a tak místo aby jednoduše uhnul, hrdě zůstal stát. Následná negace všech účinků blesku pro něho musela být obrovskou ztrátou energie.
Vzápětí se na mne konečně vrhl plnou silou, a musím uznat, že mu síly zbylo ještě dost. První ráně jsem se uhnul jen díky jeho vlastní hlouposti, protože na mne zkusil zároveň psychickou i fyzickou. Druhou jmenovanou bych neodstínil, ale jak na mne zároveň zaútočil mentálně, odsunul mě o půl metru dozadu, takže promáchl. Na oddech jsem ale neměl čas, protože na mne jeho údery pršely ze všech stran, a já měl co dělat, abych je vykrýval silovými poli.
Jeden, druhý… desátý...
Napadlo mě, že bych s tím měl něco udělat. Dokud ještě můžu.
Ukázal jsem prstem a vzduchem zaburácel čistý proud síly.
Který narazil přímo na vykonavatelův hrudník.
Zbylo mi sotva tolik energie, že jsem se udržel na nohou. Smrt ale dopadl hůř: proud ho odhodil o velký kus dál, kde zůstal ležet. Dokázal jsem zmobilizovat všechny své síly, abych vlastní nohy přinutil k pochodu. Došel jsem k němu a otevřel jsem ústa, chystaje se na závěrečný proslov, bez kteréhož by žádný příběh nemohl být celý.
Takže jsem to, že mne Smrt vší silou oběma nohama nakopne do hrudi, vážně nečekal.
Letěl jsem, a po svém posledním výpadu jsem neměl sílu ani zbrzdit svůj pád. Takže jsem se zaryl do země opravdu tvrdě.
Smrt na tom ale se silami musel už být stejně jako já, protože se ke mně vydal vrávoravým, pomalým krokem.
Tohle byly mé poslední vjemy před tím, než jsem upadl do bezvědomí.

"G... Gabrielo?"
"Nemluv, odpočívej. Jsi v bezvědomí." řekla tak něžně.
"Co se stalo?" zeptal jsem se.
"Nahrál to na tebe. Předstíral, že jsi ho dostal. Dostal tě na pokraj sil, a pak tě překonal."
"Prohrál jsem." to nebyla otázka.
"Ale ne, neboj." konejšila mě.
"Já se nebojím, jen mě mrzí, že jsem to nedokázal. Že jsem ho neporazil."
"Nic není ztraceno. Máš přece mě."
"Ty jsi na to moc slabá. A kromě toho, sama jsi říkala, že nejsi proti zániku lidstva."
"Jenže tím bys zemřel i ty."
"To ano. Máš postřeh."
"A to já nedopustím." začervenala se.
"Ty...?"
"Ano, zamilovala jsem se. A rozhodně ne dneska… taky máš postřeh." usmála se.
A políbila mne.
Ucítil jsem, jak se mi vrací síla - ne sice moc, ale...
"Tak." jemně se odtáhla od mých rtů. "Dala jsem ti, co jsem dokázala. Snad ti to pomůže."
"Děkuji ti… Takže tohle všechno jsi udělala, jen abys mi mohla dát sílu?"
"Vždyť už jsem ti to říkala. Zamilovala jsem se do tebe. Proto."
Gabriela začínala mizet, vytlačovalo ji vědomí, vracející se mi do hlavy. "Pokud ho porazíš… víš, kde budu. Nezapomeň na mne."
"Neboj se." ještě jsem jí stihl odpovědět.

Vzhlédl jsem. Stále jsem ležel na zemi, a Smrt ke mně zrovna přicházel.
Tolik k citům. Je čas jednat.
Smrt se nade mnou sklonil - kontroloval, jestli žiji.
Prsteníkem levé ruky jsem lehounce načrtl do vzduchu piktogram šneka obráceného hlavou dolů.

Z oblohy sjel blesk.
A co čert nechtěl, pan Smrt mu stál v cestě.

Do toho posledního blesku jsem dal opravdu vše. Sotva jsem se postavil na nohy. Rozhlédl jsem se: přímo pod mýma nohama ležel Smrt, a bylo mi jasné, že už nevstane. Jeho duše se zvedla, zatímco tělo zůstalo ležet na zemi.
Spojovala je tenoučká nitka.
To snad ne. Pan vykonavatel potřebuje k odebrání se do věčných lovišť asistenci. Za jakýchkoli jiných okolností bych se rozesmál. Teď jsem ale měl důvod nesmát se.
Neměl jsem kosu.
"Počkej." ozvalo se. Ve vzduchu přede mnou se začala rýsovat postava.
"Gabrielo?"
V ruce měla kosu. Moji kosu.
"Jsi překvapený?"
"Hmm… asi ne. Ne. Tys mě sledovala celou tu dobu, viď?"
"Máš postřeh." podala mi kosu.
"Tak ono se mi to vážně nezdálo?" zeptal jsem se.
Místo odpovědi mě chytla za ruku.
"Počkej, na tohle potřebuju obě ruce." vykroutil jsem se z jejího stisku, zvedl kosu a jemně přetnul ten poslední vlásek spojující duši šíleného vykonavatele s jeho tělem.
"Je to za námi?" podívala se na mě.
"Je." odpověděl jsem jí.
Znovu mne chytila za ruku.
Stáli jsme na bojem zničené, uvolněnými silami rozpraskané a dvěma blesky sežehlé zemi, a já cítil, že mi ještě nikdy a nikde nebylo tak hezky.

 

---