2. Sprostota prosa pravého a levého

Mnoho ještě slov bude muset být osvobozeno, než začne skutečný příběh plynout. Dříme zatím tiše ve džberu, plném splašků, obklopen nastraženýma ušima štětináčů (nikoli nadarmo nazývají Eskymáci vepře sádelnatými sokoly!). Nezbývá mi než porušit svou zlatou zásadu a povolit slovům otěže, těm králům přibližnosti odebrat břemena pozemskosti. Nad neohrabanou upřímností cítí prasečí rypáky převahu. Smějí se hýkavě jejich nemohoucnosti, která není hraná, a tanečním krokům, které nemají za cíl se bavit ale osvobodit. Můj příběh začíná v chlívě, to ještě prozradím. Unylá tulení láska, střepy toužebně očekávající odlesku červánků a chlípné luny – takového obrazy šimrají děravá vepřová chřípí a jejich velkolepá vemena (ano, má prasata jsou obdařena vemeny a také parohy, když jsou ve společnosti dam; a choboty vyplněnými hustým hlenem, jsou-li v náladě dělit se o svou moudrost).

V samém srdci vepřína tedy leží můj příběh a já nejsem s to se ho dotknout. Já, Rosaznosa, mám příliš hrubé pracky a vy, mí milí čtenáři, mé rozmilé prasečí hlavy, se těšíte na příběh vášnivý, co vám pomůže při trávení. Vím, že kdo vládne nad červánky, má v hrsti všechna vepřová srdce.Chcete znásilnit Rosaznosu, a já proti tomu nic nezmohu. Snad jen pohodím pár knoflíků, přišitých k zažloutlým jazykům, které vám, prasečím čtenářům, způsobí bolehlav a zvracení. Protože o takové čtenáře Rosaznosův příběh nestojí.

Růžový knoflík.
Měl jsem kdysi přítele, kterému slova zapáchala. Bylo však i pár takových, která zavoněla. Noci trávil s prstem v nose listováním ve slovníku. Hledal růži, hledal lili, hledal muškát. Chtěl si na list papíru napsat celou zahradu. Hledal slovo s vůní jabloně, ke kterému by přivoněl, kdyby se chtěl rozpomenout na letní měsíce. Slovo „jabloň“ páchlo jako žluklá vejce, „láska“ smrděla po hnijícím hovězím. Jeho milostné dopisy byly sbírkou hrubých výrazů a zkomolenin, považoval je za ty nejúžasnější parfémy. Ordinérními flakóny s vůněmi bezmezně pohrdal a z jejich sladkých mu bylo mdlo. Čas od času vyrazil do města s batohem naplněným barvami. Psal na domy zprávy, kterým nikdo nerozuměl. Do nevzhledných ulic přinášel vůni kopretin. Nikdo jiný necítil tak, jak cítil on. Na hrobě toužil mít vyryto slovo „Rosaznosa“.