Druhej pátek v měsíci

Něco lehce kafkovskýho - ale s humorem. Černým, cynickým, samozřejmě. 

   K. na pověry nikdy nevěřil. Vlastně ho docela bavilo pozorovat své přátele, když se občas sešli u něj doma, jak se mezi sebou baví a obratně se přitom snaží vyhýbat se slovům jako „Smrt“, „Rakovina“ nebo „Bůh“. Dělali cokoliv, aby taková slova nikdy nevyslovili nahlas, protože se báli, že jsou prokletá, a že když je vysloví, zemřou, dostanou rakovinu, nebo je Bůh potrestá, protože berou jeho jméno nadarmo. Všichni to byli chlapi kolem čtyřicítky, kteří se neustále snažili vypadat, působit a tvářit drsně. Bylo to směšný.

   Báli se i černých koček, které jim po cestě do práce nebo do bordelu přeběhly přes cestu, protože taková černá kočka nosí přece smůlu. A kdo by chtěl mít smůlu v bordelu?

   Vlastně to ani nebyli skuteční přátelé. K.žádné skutečné přátele neměl. Zato měl peníze, krásný velký dům s bazénem a vinný sklípek plný tekuté radosti. Dobře věděl, že jeho „přátelé“  ho jenom zneužívají, ale bylo mu to jedno, jeho rozum to ignoroval, protože díky nim měl každý druhý pátek v měsíci alespoň pocit, že není úplný ubožák, že je docela oblíbený, a že má přátele.  

   Uprostřed výjimečně depresivního podzimu 1999 se K. probudil s úsměvem na rtech. Byl totiž druhý pátek v měsíci. Pátek 13. Nebyl to pěkný den. Pořád jen pršelo a venku za okny byla tma. Jakoby i Slunce bylo pověrčivé a z toho prokletého dne mělo strach, a tak se radši zbaběle schovalo za mraky a za stěnu z deště.

   Když nastal večer a K. se vrátil z práce, před jeho domem už stálo několik zaparkovaných automobilů a on tak věděl, že jeho přátelé už na něj čekají. Stmívalo se a na černé obloze se pomalu rýsoval měsíc. Byl úplněk.

Obvykle už v předsíni slýchával K. hlasitý hovor a smích, ale dnes neslyšel nic. Bylo ticho. Slyšet byly jenom kapky deště, jak s železnou pravidelností dopadají na střechu jeho krásného velkého domu.

  Když K. natěšeně vstoupil do společenské místnosti, hlasitě a vesele pozdravil všechny přítomné. Dával si přitom záležet, aby jeho široký zubatý úsměv působil co nejvřeleji. Vypadalo to, že je vyrušil při nějakém tajném rozhovoru, ale když vstoupil, všichni jeho směrem otočili hlavy, a vykouzlili na tvářích přesvědčivé úsměvy.

„K.! Říkali jsme si, kdy konečně dorazíš“ ujal se slova Ten, který seděl v čele stolu.

„Snad ti nevadí, že už jsme načaly pár tvejch vín, nemohli sme odolat“ dodal Muž v růžové košili a všichni se hlasitě, opilecky zasmáli.

„To je v pohodě, ukaž, co pijete“ odpověděl přátelsky K. Hned potom si všiml několika prázných lahví na stole.

 

„Vy pijete tuhle břečku?! Děláte si srandu?! Já dojdu pro něco lepšího. Počkejte, to budete čumět!“ řekl K.a odešel do vinného sklípku pro několik lahví drahého francouzského vína, které speciálně pro dnešní večer koupil předevčírem v té nejlepší vinotéce ve městě.

   Když se vrátil, jeho přátele o něčem naléhavě, ale potichu, šeptem rozprávěli.

„Tak tady to je!“ prohlásil vesele K., položil láhve na stůl, popadl otvírák, který ležel na stole a začal vrtat do korkového špuntu jedné z nich.

„Tak co, co je vůbec novýho, co řešíte?“ zeptal se svých přátel, položil láhev na zem, objal ji chodidly a pomalu vytáhl špunt.

„Je pátek třináctýho“ odpověděl vážně Muž s tetováním na krku.

K. se začal hlasitě smát. „No jo, to sem si moh myslet, že vás to vyděsí. Ukažte skleničky!“

 

Muž s tetováním na krku se přestal tvářit vážně a rozpačitě se podíval na všechny další obličeje v místnosti. Potom natáhl ruku se skleničkou a nechal si nalít.

K. rozléval drahé francouzské víno zakoupené speciálně pro dnešní večer, nenápadně se přitom díval na krk Muže s tetováním a usilovně přemýšlel, jestli ho měl i minulý měsíc. Ale ptát se ho nechtěl. Nechtěl, aby to vypadalo, že si ho všimnul až teď.

„Tak třeba já sem dneska po cestě do práce viděl černou kočku. Přeběhla mi před autem. Měl sem štěstí, že sem ju vůbec viděl. A stalo se mi něco? Ne. Sou to sračky, nesmíte bejt pověrčivý“

Prohlásil K., a když viděl, jak se po sobě ostatní pobaveně dívají, začal se cítit trochu nepříjemně.

„Tak na pátek třináctýho“ navrhnul po chvíli trapného mlčení přípitek Ten, který seděl v čele stolu.

„Na pátek třináctýho!“ prohlásili všichni sborově.

 

K. se napil a zavřel přitom oči, jak míval ve zvyku, když si chtěl něco vychutnat. Vůbec mu to nechutnalo jako víno. Jako tekutá radost. Chutnalo to hořce, zkaženě, jako deprese, jako zapálená cigareta bez nikotinu, jako rakovina. Polknul a otevřel oči.

„Tohle je vážně něco. Je to skvělý víno. Nejlepší, co sem kdy měl. Vážně“ prohlásil Muž v růžové košili

„Vynikající“ prohlásil Ten, který seděl v čele stolu.

„jo, jo, fakt dobrý, nikdy jsem nic podobnýho nepil“ dodal Muž s tetováním na krku.

 

Pan Kretén se podíval po všech v místnosti a snažil se ujistit, že to myslejí vážně. Všichni se posadili, jen pan Kretén zůstal stát a stále nevěřícně zíral, zatímco ostatní si začali nerušeně povídat.

 

„Už jsi viděl moji novou sekretářku?“

„Ne. Viděl jsem jenom její kozy, dál jsem se nedostal.“

„Menuje se Linda. A nechtěla se mnou jít na kafe. Chápeš to? Ona nechtěla jít SE MNOU! Že prej je zasnoubená nebo co. Tak sem jí řek, že mi to nevadí. Že to bude naše tajemství, a že se to její snoubenec nedozví“

„A co ona?“

„Poslala mě doprdele.“

„To je dobře, sralo by mě, kdyby ses tahal s mou sekretářkou“

 

„Pánové, omluvte mě“ prohlásil pan Kretén a odešel z místnosti. Nebylo mu dobře. Všechno viděl rozmazaně, bolel ho žaludek, jako by mu do něj někdo vrazil nůž, a z pachutě drahého francouzského vína, kterou stále cítil na jazyku, mu bylo na zvracení. Vydal se směrem ke koupelně a daleko za sebou slyšel ozvěnu hovoru svých přátel. Zdálo se mu, že šeptají. Rozuměl jednotlivým slovům, ale nevnímal je, nesoustředil se na ně, bylo mu to jedno.

 „A co Katka, už jsi ji zabil?“

„Ne, nemám teď čas, sem pořád v práci“

 

Pan Kretén se podíval do zrcadla a promnul si oči. Nepoznával se. Cítil, jak mu hučí v levém uchu. Opláchnul si obličej studenou vodou. Najednou měl pocit, že všechno slyší mnohem hlasitěji. Slyšel jak mu těžkne dech, slyšel, jak mu buší srdce, slyšel, jak si pavouk v rohu místnosti spřádá síť. A slyšel ozvěnu rozhovoru svých přátel. Slyšel je tak jasně, jakoby tam s nimi seděl. Šeptali.

„A jak to teda uděláme?“

„Počkej, až se vrátí, buď v klidu, já to všechno zařídím.“

„Dobře. Hele a co kdyby ses za mě přimluvil u svý sekretářky? Jakože bys třeba jemně, nenápadně nadhodil, že sem prachatej a milej a je se mnou děsná sranda. A taky, že sem dobrej v posteli.“

„Jasně, hned zítra jí řeknu, že seš dobrej v posteli. A že se rád mazlíš. Že to vím z vlastní zkušenosti. Spokojenej?“

„Di do háje“

„Hele, teď máme jiný starosti, jasný? Na tohle teď serte.“

„Jasně šéfe“

 

K. začala nesnesitelně bolet hlava. Zavřel oči. Násilím. Silou vůle tlačil víčka na oči, jakoby je chtěl zatlačit až do mozku. Chytnul se za hlavu a snažil se myšlenkou zahnat bolest pryč.

A pak to najednou přestalo. Otevřel oči a díval se na svůj odraz v zrcadle. Pachuť vína zmizela. Přestalo mu hučet v levém uchu.

K. se na sebe široce usmál. Vymočil se a vrátil se zpátky do společenské místnosti.

   Když otevřel dveře, jeho přátelé byli naklonění nad stolem a něco si šeptali. Když si K. sedl na své místo, všiml si, že na stole je něco velkého a černého. Něco chlupatého. A pak se to najednou pohnulo, objevily se velké zelené oči  a pronikavě se zadívali přímo na K. Měl dojem, jakoby se mu na chvíli zastavilo srdce. Ty zelené oči mu viděly až do mozku. A ještě dál, hlouběji. Do duše. Tam, kam se sám nikdy neodvažoval podívat. Potom kočka jemně zamňoukala a seskočila se stolu.

„Kde... Kde ste to vzali?“

„Heh, podívejte se na něj. Prej není pověrčivej“

„Měl by ses teď viděl, kamaráde, vypadáš jako Smrt.“

A všichni u stolu se začali jako na povel hlasitě smát.  

 

K. tam jenom stál a díval se na své přátele, jak se mu nepokrytě, nepřátelsky smějí. A pak se začal smát taky. Nepřišlo mu to vůbec vtipné. Pořád ještě cítil, jak má na zádech husí kůži a jak mu vztekle bije srdce. Ale chtěl zapadnout. Chtě být jedním z nich. A tak se smál s nimi. Nahlas a rozpačitě. A ostatní se smáli ještě víc.  

„Kdo si dá ještě víno?“ zeptal se Muž v růžové košili.

A všichni k němu natáhli své sklenice. K. také.

 

Druhou sklenku pil s odporem, protože tentokrát už věděl, co ho čeká. Ale nedokázal odmítnout, říci, že už nechce. Že mu není dobře. Nechtěl vypadat jako srab.

„Hele, my ti s Katkou pomůžeme“

„Ser na Katku a radši mi pomož s tou sekretářkou“

„Je ZASNOUBENÁ, blbečku, copak to nechápeš!?“

„Mně to nevadí, vlastně mi to přijde neskutečně sexy.“

„Ty nemáš žádný morální zábrany?“

„Ne“

 

K. se svalil na zem. Hovor utichl. V očích přítomných bylo vidět napětí.

„To už je jako po něm?“

„Neblbni, to by přece nebyla žádná zábava“ odpověděl Muž s tetováním na krku. Sebral ze stolu nůž a stoupnul si před K.

„To tvoje drahý, francouzský víno jsem ti předevčírem prodal já. Bylo otrávený.“

 

Všichni tři muži se začali hlasitě, opile smát.

K. těžce otevřel oči. Podíval se na všechny muže stojící nad sebou. Cítil, jak mu v žilách koluje smrt. Necítil nohy. Nic nechápal.

„Vy...  Vy ste ho taky pili...“

„Podívej se na mě, Kreténe. A dívej se pozorně“  řekl Muž s tetováním na krku

„Já jsem Smrt.“

„Já sem Neštěstí. A pátek třináctýho. Jsem černej kocour, půlnoc, Měsíc v úplňku, rozbitý zrcadlo.  Jsem všechno, čeho ses  celej život pyšně odmítal bát.“ prohlásil Muž, který seděl v čele stolu.

„A já jsem Ďábel. “ řekl Muž v růžové košili. Podíval se na ostatní, samolibě se pousmál a dodal: „Hlavně teda v posteli“

K. nad sebou zaslechl hořký smích, ale jinak už necítil nic. Už neovládal svoje tělo. Cítil, jak se jeho duše dere ven. Pryč, někam jinam, za jiným životem.

„Proč já?“ vysoukal ze sebe sýpavým hlasem umírajícího a podíval se do očí Smrti.

„Proč ne“ odpověděla Smrt a zabodla K. nůž do břicha.

 

„Tak to by bylo. A teď jak to uděláme s mojí Katkou“

„To necháme na jindy. Dem radši dopít to víno“

„Su pro. Hej a nebo bysme mohli zabít snoubence tý tvý sekretářky, to bych si pak třeba vrznul“

„Zajdi si do bordelu, už ti z toho hrabe“

 

 

 

 

  

---