Kdo s námi ty šachy hraje?

Kdo s námi ty šachy hraje?

Vracíme se stále zpět, protože už nemáme kam jít dopředu a nikdo z nás netouží po tom stát se robotem nebo zemřít při výbuchu atomové bomby. Chceme zachránit svět, učíme se začínat sami u sebe, jsme přesyceni duchovnem a snažíme se transformovat do pro nás přijatelné podoby. Kam až se chceme vrátit? Zpátky na stromy? A máme se vůbec kam vrátit?

Nechceme očkovat svoje děti, ženy chtějí rodit přirozeně doma, vracíme se k přirozené stravě a pěstování na polích a zahrádkách, snažíme se žít ekologicky, rozvracíme systém, který jsme si před lety sami vytvořili a nadáváme na politiku, ekonomiku a na peníze, které však stále potřebujeme a jsme na nich závislí. Kdo ví, kam bychom se dostali, kdyby byl současný systém rozvrácen, kdybychom začali spoléhat pouze sami na sebe, odhodili mobilní telefony a notebooky, vstávali s kokrháním kohoutů a usínali na místech, kde dávají lišky dobrou noc. Co kdybychom také začali chodit pěšky a zajímali se o možnosti využití volné energie? Co všechno by se mohlo stát a kam až by dosáhly důsledky z toho plynoucí? 

Tohle je jedna cesta, po té druhé kráčíme již nějakou dobu a spějeme k tomu, že začneme virtuálně i dýchat. Vytvořili jsme si paralelní svět, do kterého promítáme to, jak bychom ve skutečnosti chtěli žít, zatímco uvízlí v realitě maříme vztahy i vlastní životy. Učíme se soucitu a pomoci bližnímu, zatímco pláčeme na vlastních hrobech, destruujeme se a zabíjíme svoje sny. Kam až takhle můžeme dojít? Na světě neexistuje rovnováha, protože bílý a černý kůň pádí každý jiným směrem a teprve z jejich srážky vznikají nadpozemské věci jako je každý nový život a spousta dalšího.

Zatímco kdysi lidé umírají na nevyléčitelné nemoci, my se dnes odmítáme proti nim očkovat proto, abychom zase měli na co zemřít anebo proto, abychom si dokázali, že nejsme pod vlivem současného systému, který nám manipulativně nařizuje, co máme či nemáme dělat. Tak jako tak jsme pod tlakem a chybí nám schopnost a možnost svobodné volby, protože jedna strana nás tlačí do toho očkovat a druhá do toho neočkovat. Obě strany na nás chrlí zaručené informace o pravdivosti a zkušenostech, na základě kterých přece nemůžeme volit jinak. Je to stejné jako s volbami politických stran a vůbec se vším, co je nám neustále podsouváno. Může být člověk doopravdy svobodný? Dokáže svobodně myslet, pohybovat se a nepodléhat každému zavanutí prdu z čísi prdele? 

Kdysi lidé pili petrolej, aby se uzdravili z angíny nebo záškrtu, nezřídka však podlehli. Malé děti umíraly na nejrůznější nemoci, proti kterým dnes máme zbraně ve formě očkování. Ale ono to nestačí, protože tyto nemoci se vrací zpět. Vrací se zpět stejně jako všechno ostatní, protože my sami toužíme po tom, aby se to vrátilo! Kolik očkovaných dětí dostalo příušnice, TBC nebo černý kašel? A co návrat k přirozeným porodům? Kolik žen či dětí už zemřelo vinou lékařů nebo vinou nepříznivých okolností? Kdysi ženy umíraly na horečky omladnic, mrtvé děti z nich vytahovali po kouscích, trhaly se jim hráze tak, že měly doživotní následky z takového přirozeného porodu. Co vlastně je a co není přirozené? Nad tím, co je přirozené by se měli například zamyslet ti, kteří uměle vytvářejí klony. Kde jsou ty hranice, za které bychom neměli jít a kdo nám je nastaví? 

Jdeme sami proti sobě, nesmyslně, bez zábran a bez víry. Dva splašení koně, ale žádný jezdec. Občas se v historii vyskytl někdo, kdo se za něj považoval a kdo si na něj jen hrál. Posadit na koně se může jen ten, kdo umí dobře jezdit a takových není mnoho. A což teprve zkrotit vůz o dvou koních, z nichž každý míří jiným směrem? Držet opratě obou koní znamená jistou cestu na smrt. Jedna z oblíbených metod popravy v historii. Držet opratě koní, z nichž žádný nikdy nepojede stejným směrem jako ten druhý dokáže jedině nehmotná energie, která ale musí být silnější než oba koně dohromady. A tou energií pak musí být pouze tatáž energie, která oba koně stvořila a z nichž oba vzešli. A to znamená jediné. I ona sama musí mít dvě složky, které jsou samy k sobě v protikladu. A tohle musí mít nutně uvnitř sebe každá živá bytost. Proto není možné jít zpátky, aniž by se zároveň člověk nepokusil jít kupředu. Není možné jít kupředu aniž by zároveň člověk nešel zpátky. 

Všechno už tady jednou bylo a my jen recyklujeme. Recyklujeme sami sebe. Nevím, jak dál pokračovat, protože jsem právě zrecyklovala sama sebe a kdybych teď chtěla začít psát znovu, začnu nejspíše jinak a skončím někde úplně jinde. Možná budu psát o tom samém, ale jinak. Ale  jisté je, že se v průběhu psaní dostanu zase zpátky na začátek. Každá blecha, která se napije krve ze všech zvířat, které na své cestě potká, skončí u toho prvotního anebo toho, které bude připomínat to prvotní. Nebude to ten stejný kůň, ale bude to pořád kůň. Když někdo prohlásí, že je člověk parazit, vzpomenu si na blechu a koně, který míří opačným směrem než jeho kolega opačné barvy. Docela by mě zajímalo, kdo s námi ty šachy hraje? 

http://www.youtube.com/watch?v=sxo0OJkbaMY