Poněkud drahá snídaně

Že to nebude dobrý den, věděl sir Piglett už od té chvíle, kdy ráno otevřel oči. Přímo uprostřed duchny ležela opelichaná mrtvá myš. Pomyslel si něco o zatraceném kocourovi, který je dobrý leda do polévky kočovného labužníka, a přehoupl nohy přes okraj dubové postele. Vzápětí však vykřikl, protože zakopl o ucho nočníku, který v polospánku postavil na nejméně vhodné místo. Porcelán zařinčel, převrhl se a rozpadl na střepy. Sir Piglett chvíli zíral na tu spoušť, kterou po sobě stihl zanechat za nepatrný okamžik, ale hned se vzpamatoval a svižným krokem vyšel z ložnice. No co, alespoň služka nezleniví, pomyslel si, když opouštěl místo činu.

Bylo slunečné sobotní ráno, ale sir Piglett měl přesto napilno, tížilo ho totiž temné tušení. Jakmile sešel po schodech do salónku, ihned poznal, že se nemýlil. „Pane, čeká na vás nějaký člověk v dlouhém plášti. Na dvoře. Vypadá dost nerudně,“ oznámila mu služka vyděšeným hlasem.Sir Piglett několikrát naprázdno polkl a krve by se v něm nedořezal.„Dobrá. Řekni mu, že jsem odjel k tetě,“ prohlásil se zajíknutím. „Pane, je mi to líto, právě jsem mu řekla, že ho určitě rád pozvete na snídani, jakmile se trochu upravíte,“ řekla žena poté, co si všimla sirovy noční košile a bosých nohou. „Ženská, na co jsi sakra myslela?“ ulevil si sir Piglett a kopl do židle, která se převrhla a vrátila úder prudkým nárazem do jeho holeně. Zavyl bolestí a začal pořádně od plic klít. Když ho zlost přešla a mohl se opět postavit na obě nohy, vrátil se mu i bystrý úsudek. „Tak tedy dobrá, pronesl smířlivě, pozvi pána na snídani a řekni mu, že se dostavím ihned, jakmile se pro tu příležitost vhodně obleču.“

Místo k šatníku zamířil sir Piglett k velkému sekretáři. Otočil kovaným ornamentem, otevřela se tajná zásuvka a on sáhl dovnitř pro slonovinovou pokladnu. Přesně, jak předpokládal, byla prázdná. Zamračil se, klekl si na všechny čtyři a zpod postele vytáhl uvolněnou parketu. Rukou zapátral ve skrýši, ale nenašel víc, než tři usmolené mince a pastičku na myši. Nadechl se a otevřel skříň s šaty. Tohle nebude přátelské posezení, pomyslel si, když si oblékal své nejlepší kalhoty.

Že návštěva nebude dobře naložená, sir Piglett předpokládal. Co však rozhodně nepředvídal, bylo, že od kulatého stolu přiletí vzduchem pečlivě mrštěný sváteční šálek horkého čaje a roztříští se o jeho čelo. „Dobré ráno, sire. Víte, co je dnes za den?“ zeptal se ostrým tónem muž. Sir se poškrabal ve vousech a nejistě pronesl: „Že by sobota?“ Host prudce vstal, div že nepřevrhl stůl. Byl o dobré dvě hlavy větší, než jeho hostitel. „Ne, vy šejdíři,“ zahřměl, „dnes je den splátky! Kde jsou moje peníze?“ Sir Piglett se nahrbil a spěšně ze sebe vypravil: „Lituji, pane, zrovna včera jsem cestou z večerní bohoslužby potkal chudého sirotka. V očích měl takovou hrůzu a hlad, že se ve mně pohnulo svědomí a věnoval jsem mu veškerou hotovost. Ale když pár dní počkáte, rád prodám něco z rodinných cenností
a svůj dluh vám samozřejmě splatím.“


V duchu přemýšlel, zda by mohl včerejší návštěvu putyky nazvat alespoň modloslužbou. Musel ovšem uznat, že ta ženština, za kterou zaplatil útratu, opravdu vypadala, jako by dlouhé týdny nepila. A pokud šlo o rodinné cennosti, poslední prsten po prababičce, pokud si dobře vzpomínal, prohrál loni o Velikonocích v kartách. Návštěva krátce a významně pokývala hlavou. „Máš týden,“ procedila skrz zuby, „týden a tvoje hlava bude vysychat u mě na krbové římse.“ Po těch slovech vstal a práskl za sebou dveřmi.

Sir Piglett neměl dobrou náladu. Pečlivě prohledal celý dům včetně sklepa a prádelny, ale nikde nenašel ani pěťák. A co bylo ještě horší, v celém domě nebylo nic, co by se dalo zpeněžit. Napadlo ho, že by mohl prodat služku do otroctví. Když jí však své záměry sdělil, jemně ho upozornila, že by od té chvíle byl nucen, prát si spodní prádlo a košile sám, nemluvě o tom mrzutém vynášení nočníku. Nebohý sir musel uznat, že to opravdu není dobrý nápad. Zoufal si proto dál. Uvažoval, od kterého z přátel by si mohl půjčit. Sir Snakelake byl na mizině poté, co musel vyplatit svého nemanželského syna. Od pana Bournea si půjčil, aby splatil dluh, který měl u lady Lewittové, a od té doby se mu raději vyhýbal. Půjčka tedy také nepřipadá v úvahu, zamračil se. Zbývalo tedy jediné. Bude se muset výhodně oženit.

Nejlepší by bylo, uvažoval sir Piglett, namluvit si nějakou neprovdanou dámičku z bohaté rodiny. Taková sice nebude zrovna krasavice, pro jeho účely by to ovšem bylo více než dostačující. Bohužel pro něj, všechny dámy, které jeho podmínky splňovaly, byly buď příliš staré, nebo se živily nejstarším řemeslem. Všechny, až na jednu, uvědomil si sir. Dolly! No ovšem, neprovdaná sestřenka z třetího kolene, jak jen na ni mohl zapomenout? Dolly je přesně to, co hledám, zaradoval se.

Jak sir Piglett brzy zjistil, ženitba není vůbec jednoduchá záležitost, zvláště pak, má-li člověk napsat naprosto odzbrojující milostný dopis, po jehož přečtení každá žena zjihne a podlomí se jí kolena. Zavolal si proto služku a pravil: „Konečně mi budeš k užitku! Řekni mi, co bys ráda slyšela od muže svých snů?“ Služka se zamyslela, nespěchala s odpovědí, ale nakonec řekla: „No, to víte, pane, nejvíc ženskou potěší, když jí mužskej řekne, že je skvělá kuchařka.“ Drahá Dolly, tvůj bůček je nejlepší, co jsem kdy okusil? Ne, raději ne, usoudil sir Piglett. „Co tu okouníš, běž leštit mosaz,“ rozkřikl se a vzápětí postřehl, jak se žena směje. „Pane, mosaz nemáme. Všechno cenné nádobí jsme prodali loni na podzim.“ Protože očekávala další jízlivou poznámku, raději se otočila a zmizela v temných zákoutích kuchyně, kam by se muž, a už vůbec ne sir PIglett, neodvážil vkročit. Ten naproti tomu seděl u psacího stolu, brkem se škrabal v uchu
a přemýšlel. Nakonec sáhl po kalamáři a dal se do psaní. „Drahá Dolly, vzpomínám si, jak jsme si jako děti hráli a velmi, velmi mi scházíš. Ba co víc, toužím po tobě jako po svitu Slunce i záři Luny. Ach, má milá Dolly, staň se mojí ženou!“ Tomu jistě neodolá, pomyslel si spokojeně a pro jistotu připsal několik listů těch nejneodolatelnějších vět.

Slečna Dolly se rozvalovala na kanapi, jednou rukou uzobávala čajové sušenky a druhou si přidržovala před obličejem dopis, který jí právě donesl komorník. Smála se, až jí po buclatých tvářích tekly slzy. Tak bratránek Gregory k ní prý zahořel nebeskou láskou! A co víc, nemůže přestat myslet na její jemnou tvář, plné rty a vosí pas, smála se Dolly. Spokojeně se poplácala po mohutném pupku, na kterém se jí šaty napínaly, div že nepraskly, našpulila úzká ústa a zašklebila se. Smysl pro humor ale Gregory má, o tom není pochyb, zalykala se smíchy. Věděla s naprostou jistotou, odkud vítr vane. Dobrá tedy, když si sir Piglett přeje peníze, budiž mu přány. Koneckonců, brzy zjistí, že za tohle jmění pořádně zaplatí, pomyslela si Dolly předtím, než vstala s ladností dojnice z kanape a rozběhla se za svým otcem, oznámit mu tu šťastnou novinu.

Sir Piglett nevěděl, kam dřív skočit. Dolly přijede už zítra a on neměl nikde ani stání, aby se na tu slávu připravil. Z toho pavučinami opředeného doupěte se musí stát rozkošné hnízdečko! Nebohá služka drhla celé dopoledne podlahu kartáčkem na ruce, protože rejžák rozkousaly krysy a její pán si nový nemohl dovolit. Zašedlé závěsy nabarvila červenou řepou na růžovo a ze sklepa donesla poslední sváteční svícen, který se jí podařilo uchránit před nenechavýma rukama svého pána. Stařičký komorník dostal přikázáno oholit se a vyčistit si uši. Sir Piglett se rozhodl zušlechtit se pořádnou horkou koupelí, vyčištěním nehtů a na samý závěr pivní lázní zevnitř. Jak bylo jeho zvykem, vyrazil do putyky.

Stejný nápad jako on mělo zjevně celé město, výčep praskal ve švech a nebylo v něm k hnutí. Sir se rozhlédl a instinktivně zamířil do rohu, kde sedělo nejvíc snadno dostupných dam. Musí se přece před vstupem do chomoutu pořádně poveselit, řekl si. Usadil se vedle mohutné ženy v kloboučku. Měla kulaté tváře, velký nos, velmi kyprá ňadra, křiklavě barevné šaty, mnoho líčidel ve tváři a vyzývavě si sira Pigletta prohlížela. Přesně to, co je pro dnešní večer třeba, rozplýval se Piglett blahem.
Poručil sobě i dámě pořádný džbánek piva a jal se jí skládat poklony. „Nemůžu se vynadívat na vaše půvaby, začal, jak se jmenujete?“ Ona laškovně mrkla a řekla: „To je tajemství. Ale když se budete snažit, možná vám to pošeptám.“ Sir Piglett vytáhl z měšce velmi neuspokojivý obnos peněz a s významným pohledem mince posunul po stole směrem k ženě. Naklonila se k němu, až odhalila obsah majestátního výstřihu a špitla: „Možná později.“ Přehodila si baňatou nožku přes nožku a lehce si srkla pivní pěny. Pak se okouzleně podívala na sira Piglett a pronesla: „A co že takový pěkný pán po večerech chodí sám do putyky?“ „To víte, budu se ženit, pravil sir Piglett věcně, a musím si užívat, dokud to jde.“ Lady se zamyslela. „Copak se netěšíte na svou nastávající? Jako byste neměl ani trochu radosti,“ podivila se. „Radosti? To jste se zbláznila? Moje snoubenka je opravdu těžký kalibr, jestli víte, jak to myslím. Zkrátka jí je všude plno. Bojím se, že odteď na mě nezbude dost místa v posteli. A jaký má ošklivý nos, už jako malá holka vypadala, jako by ji pobodal roj včel!“ Sir Piglett si pohrdlivě odfrkl a protočil oči v sloup. „Ó, milý pane, a proč si ji tedy berete,“ nechápala dáma. „Peníze, má milá. Za vším hledejte peníze,“ povzdechl si sir pateticky. „Jak je mi vás líto, řekla lady, to abych vás trochu rozveselila! Pojďte se mnou.“
 
Tleskla buclatýma ručkama a táhla ohromeného Pigletta ven z putyky do obzvláště temné uličky. Když chtěl něco říct, položila mu prst na ústa a přitiskla ho silnými pažemi ke hřbitovní zdi. Mlčky se na něj doslova vrhla, začala ho lačně líbat a šeptat mu košilatá slova. Nakonec, dříve než stačil promluvit, vykasala si sukni i krajkovou spodničku a odhalila tak svá buclatá lýtka. Sir Piglett byl v sedmém nebi. Tolik vášnivou ženu nepotkal už dlouho!

Když se z jejích úst vydral opravdu příšerný výkřik, pojal sir Piglett jisté podezření, že něco není zcela v pořádku. „Pomoc! Nemravo jeden!“křičela dáma, jako by ji na nože brali.  Jeho překvapení ještě vzrostlo, když se zpoza rohu vymrštil pár silných rukou, uchopil ho pevně za ramena a vší silou s ním praštil o zeď. Zbystřil zrak, aby si útočníka prohlédl, ale dříve, než odhalil jeho totožnost, udeřila ho do nosu čísi pěst.
„Slečno Dolly, nestalo se vám nic?“ zeptal se neznámý. Lady se zatvářila opravdu zhnuseně a pravila: „Tenhle chlípník se mně chtěl zmocnit ještě před sňatkem. Dokonce se mi snažil zaplatit jako nějaké povětrné ženštině! Ó bože, jak zneuctěně se teď cítím!“

Sir Piglett chvíli nechápal, o čem je řeč, dámina podoba mu sice byla povědomá, když se na ni pozorně podíval, ale co by jeho sestřenka dělala na takovém místě? Bohužel pro něj, právě když začínal být v obraze, pocítil na nose další dobře mířenou ránu pěstí. Jeho hlava sebou trhla a vzápětí byla zasažena rovněž dobře vedenou ranou z druhé strany. Když se bezvládně hroutil k zemi, koutkem oka zahlédl ženin pohrdlivý úšklebek, který byl zcela jistě určen jemu. To bylo poslední, na co si z toho neslavného večera vzpomínal.

Probuzení bylo opravdu velmi potupné. Sir ležel v kaluži opřený o hřbitovní zeď se zlomeným nosem a fialovým monoklem. Kdosi mu na krk pověsil štítek s nápisem „Chlípník“ a kromě toho mu nějaký uličník uhlem přimaloval huňatý knír. Kolemjdoucí si na něj ukazovali prstem a cosi si šuškali. Byl opravdu rád, že mu v hlavě hučelo tolik, že neslyšel ani slovo. „Zatraceně, zamumlal otráveně, u všech smradlavých kozlů!“  Že jeho sestřenka dorazí dřív, jen aby si z něj mohla tak nepěkně vystřelit, bylo opravdu nepředvídatelné. Že rozšířila historku po celém městě, se ale čekat dá, uvažoval. Bude ho stát spoustu peněz, které nemá, aby vyvázl jen s ostudou a neskončil před soudem pro veřejné pohoršení. A stále tu byla ta nepříjemnost se sobotní návštěvou. Jedno je jisté – ta snídaně mě vyšla pořádně draho, pomyslel si sir Piglett, než se s vypětím všech sil zvedl ze země a ztrápeně se vydal k domovu.