Řekneš mi

Jsme snítky na stéblu černého ohně
já z krajin minulých druhého břehu
na břiše soumraku bělostí jehně
vyvlékám nitě ven ze svého stehu.

A padám poprvé jako bych byl
kámen, jenž za křídla vyměnil prach
a žízním za tebe, abych pak pil
písek ve sklenici na ranní strach.

Ruce tvé podobny perutím ptáků
obejmou ve mně zas všechen můj stín
odejdu za tebou cestami mraků
až tam kde nejvíce blízko být smím.

Řekneš mi tiše pak, až začne den
abych snad na zimu nebyl tu sám
mé jméno hladina ze všech mých jmen
a každá odpověď, kterou tě znám.