Posel lásky

„Drazí přítomní!“ hlas uvaděčky z reproduktorů hřímá a čeká, až mu bude dopřáno dostatečné pozornosti. Obrovský stan uprostřed rozkvetlé louky je naplněn k prasknutí. Muži v nepohodlných oblecích s ještě nepohodlnějšími kravatami, úzkostlivě vyfintěné ženy v nákladných róbách a honosných svatebních šatech, starosta, reportéři a mnozí další postupně mlknou. Nastálé ticho ruší jen křik batolete v kočárku.

„Sešli jsme se tu dnes, abychom byli svědky toho nejposvátnějšího svazku,“ pokračuje hlas, „svazku muže a ženy.“ Uvaděčka přejíždí zrakem dav pod pódiem, aby zdůraznila důležitost svých slov. Dav ani nehlesá, emoce se stupňují. Oči citlivějších jedinců se lesknou slzami nebo alkoholem.

„Oba páry snoubenců souhlasily, že vstoupí do manželství na tomto speciálním místě. Daleko od ruchu města, daleko od každodenních povinností a zbytečných výdobytků moderní doby. Tady, v lůně přírody, místě ne nepodobném tomu, kde se poprvé setkali. Stalo se tak za velmi zajímavých okolností, ale to vám poví už oni sami! Prosím, přivítejte budoucí novomanžele!“
Strhne se bouřlivý potlesk, jak po schůdcích na pódium vystupují oba páry svatebčanů. Nastane komický moment, kdy si posunky navzájem dávají přednost, až se nakonec s omluvným úsměvem ujme mikrofonu drobná blondýnka.
„Děkujeme, že jste přišli v tak hojném počtu. Moc bych si přála, aby tento den byl ve vašich vzpomínkách alespoň z poloviny tak památným, jako je už teď pro mě a mého budoucího manžela." Její nastávající, téměř dvoumetrový hromotluk, se nakloní a láskyplně ji políbí na tvář. Blondýnka se na něj usměje a pokračuje.
„Jsem studentkou biologie. Miluji zvířata, miluji přírodu. Proto trávívám letní prázdniny u svých prarodičů na venkově. Ráda jezdím na dlouhé cyklistické vyjížďky po klikatých polních cestách, poslouchám zpěvy ptáků, sleduji zajíce poskakující po lukách, ptáky kroužící po obloze... Určitě mnozí z vás víte, jak je to úžasně osvobozující.
No, a právě loni při jedné takové projížďce se to všechno semlelo. Byl nádherný slunný den na sklonku léta a já jsem se rozhodla pro trasu, kterou jsem ještě nikdy předtím nejela. Taková ta cesta, která se vine mezi poli a lesem, však to znáte. Navíc byla pěkně z kopečka a skoro úplně rovná... Abych to zkrátila, prostě jsem nebyla dost opatrná a jela jsem hodně, opravdu hodně rychle. Poslední věc, kterou si z toho místa pamatuju, je srnka, která mi z ničeho nic vběhla do cesty. Zbytek vám poví můj nastávající."

Hromotluk se za skromného potlesku ujme mikrofonu. „Bylo to jako zjevení. Uprostřed silnice stál ten pes a pořád poskakoval a štěkal. Úplně bílej vořech s černou skvrnou tvaru srdce na levým boku. V poslední chvíli zabrzdím, div ho autem nesrazím. Troubím, řvu na něj z okna, ale furt nic. Tak nakonec vylezu z auta, protože už začínám mít nějaký divný tušení a on furt vyvádí, ale už se rozbíhá kamsi do pole a ohlíží se, jestli jdu za ním. To už mi fakt vrtalo hlavou, tak jsem se autem vydal za ním. No, a tak jsem ji našel."
„A zachránil." dodala blondýnka. „Kdyby mě neobjevil a hned neodvezl do nemocnice, umřela bych na krvácení do mozku". Nastávající manželé se poté políbí a za neutuchajícího potlesku uvolňují místo u mikrofonu druhému páru.

Zatím opodál na louce dva dobře naladění mladíci vykládají z dodávky na komicky vyhlížející stolek na kolečkách rozmanité pochoutky a alkohol. Spíš než pod ruce se dívají směrem k nedalekému stanu a pobaveně komentují dění kolem.
„Ten generátor vypadá, jako by ho tu za druhé světové nechala jedna z válčících stran."

„Jo, nejspíš už tehdy byl strašně zastaralej."

Oba se od srdce zasmějí, jeden z mladíků však rychle zvážní. „Viděls, jak mají zapojenou aparaturu? Bude zázrak, když jim to vydrží až do rána. Vlastně bude zázrak, když to nikoho nezabije."
Druhý mladík pokrčí rameny. „To není naše věc, kámo. My jsme tu od zásobování. Kdyby nám připlatili, nemuseli by najímat toho amatérskýho elektrikáře a měli by zaručený, že... " Jeho výraz se opět mění, tentokrát zmateně nakrčí čelo. „Přísahal bych, že před chvílí tady stála láhev vodky."
„Nesmysl," odvětí první mladík, „vždyť zrovna jednu držíš v ruce. Nejspíš sis už v duchu představoval kam ji položíš a zapomněls, že se to ještě nestalo. Kdyby někdo tu flašku ukrad, určitě bychom si ho všimli. Nejbližší člověk je třicet metrů od nás."

„Asi máš pravdu" odvětí pomalu a neochotně druhý mladík. Ale jeho čelo zůstává nakrčené, zatímco se podezřívavě rozhlíží kolem. „Asi máš pravdu."

Stranou všeho ruchu, na improvizovaném parkovišti u silnice, opřený zády o dveře černého SUV, sedí muž ve středních letech. Je mu jedno, že si tím špiní drahý oblek. Je mu jedno, že ho štěrk nepříjemně tlačí do zadku. Dokonce je mu jedno, že nikdo neposlouchá jeho sebelítostivý monolog. S očima upřenýma kamsi do dálky, na něco, co vidí jenom on, nepřítomně drmolí.

Z transu jej náhle vytrhne nečekaná návštěva. „Kde ses tady vzal?" obrátí se, stále trochu mimo, k návštěvníkovi. Pejsek zavrtí ocasem a pouští na zem věc, kterou až do té chvíle svíral v tlamě. Láhev vodky se kutálí k mužově ruce.

„Víš ty co?" usměje se na psa. Nečekaně obratně se zmocní láhve a otevře ji. „Je mi to jedno." Pejsek spokojeně zavrtí ocasem a odbíhá pryč.

Muž obsluhující generátor si náhle uvědomí, že láhev, do které si tajně odlil benzín, nechal stát všem na očích. Dokonce z ní ani nevytáhl trychtýř. Když se obrací k místu, kde láhev stála, nachází pouze trychtýř.

Ve stanu zatím vrcholí řeč druhého páru. „... A tak jsem se mu vrhla kolem krku. Chudák vůbec netušil, co se děje. Neměl ani ponětí o té růži, co mi předal pejsek. Ale nebýt jeho, nikdy bych se neodhodlala vyznat se ze svých citů. Nestála bych zde, vedle muže, kterého mil..." Dívčina tvář se náhle protáhne do komického výrazu. „To, to je on! Ten pejsek, tam!" ukazuje rukou ke vchodu.
A tam opravdu stojí on, pejsek hrdina, posel lásky. Sněhobílý, s černým srdcem na boku. Pomalu se vydává směrem k pódiu, špalírem jásajícího davu, zasypáván deštěm konfet a rýže. Pejsek triumfující.

Veselí trvá dlouhé minuty. Každý si chce pejska pohladit nebo se s ním vyfotit. Ale s blížícím se začátkem samotného obřadu se pozornost přesouvá k nastávajícím manželům. Pejsek se tak může nepozorovaně protáhnout skulinou ve stanu za pódiem, aby se za chvíli opět vrátil s něčím, co si schoval venku.

Muž na parkovišti odhazuje prázdnou láhev vodky a snaží se postavit na nohy. Na třetí pokus se mu to podaří. Otvírá dveře auta a nasedá dovnitř. Z očí mu tečou slzy. „Odkopla jsi mě kvůli tomu kreténovi!" zařval. "A ještě chceš, abych ti šel na svatbu?" Startuje motor. „Tak dobře, já teda jdu!"

Oba páry pochodují za zvuku svatebního pochodu k oltáři na pódiu. Hosté mlčky stojí, opět pohlceni slavnostní atmosférou. Jen jedna dáma na kraji druhé řady se nervózně rozhlíží. „Necítíš benzín?" zašeptá manželovi do ucha.

Pejsek zvedá nohu. Proud moči dopadá na nevzhledný chuchvalec drátů a zásuvek. Svatební pochod náhle umlká. Procesí se zastavuje v půli cesty. Zmatek. Vzrušený šepot.

Uvaděčka přistupuje k mikrofonu a něco říká, nikdo ji však neslyší. Lidé jí ostatně ani nevěnují pozornost, fascinovaně hledí na divadlo, které se odehrává za jejími zády.
Stěna plamenů.

„Hoří!"

Hysterický jekot nevěsty zaniká v chaosu hlasů a hemžení. Lidé pobíhají jako mravenci v rozbořeném mraveništi. Padají jeden přes druhého, jak se zoufale snaží dostat z těsného sevření řad laciných plastových židlí.
Dílo zkázy dokonává SUV, které projíždí vchodem a bezohledně si razí cestu skrz stan. Masa zmítajících se těl, ozdob, jídla a zahradního nábytku je odrážena a drcena masivními koly. Podpůrné sloupy se kácí, plachta padá lidem na hlavy. Oheň se rychle šíří a pohlcuje postupně celý stan. Uvěznění lidé se dusí kouřem, který se pod plachtou hromadí. Pro většinu z nich už není cesty ven.

Hořící kočárek projíždí cáry stanu ven na louku. Na mírném svahu nabírá rychlost, stále víc a víc se kodrcá, až se nakonec převrhne. Nezraněné batole se vykutálí ven a ospale se rozhlíží. Najednou cosi upoutá jeho pozornost. Posadí se, začne nemotorně tleskat ručičkama a chechtat se. Pestrobarevný motýl před ním poletuje z květiny na květinu. Z dálky se ozývají sirény hasičských vozů. Minuty plynou.

Hasič ze spáleniště odnáší na rukou mladou dívku. „Moje sestra... tam... hořící šaty.“ Umouněná tvář, slzami zalité oči. Namáhavý šepot skrz rozpraskané rty. Pokládá dívku na nosítka a dává jí napít vody. „Děkuji.“ Neskrývaná vděčnost v hlase. Jejich pohledy se setkávají, síla okamžiku vše přehlušuje. Váhavé pohlazení po tváři, pak první polibek budoucích milenců.

Pejsek opodál spiklenecky mrká. Plán opět bezchybně vyšel!

---