Don´t cry! - Úvod

Don´t cry

Úvod

 

„Jenny......už dlouho jsem chtěl udělat tohle. Lásko......vezmeš si mě?“

„Cože? Mathyasi! To je ten nejkrásnější den v mém životě! Samozřejmě, ano, ano, ano!“

„Ani nevíš jak dlouho jsem o téhle chvíli snil. Vím jistě, že jsi ta pravá!“

„Znám tě tak dlouho a přitom tak málo, vše se odehrává jen ve snu......ty neexistuješ.“

„Co, cože? Samozřejmě, že existuji, jenom mě musíš najít a potom se vezmeme.....Jenny, opravdu tě miluju. Říkám to s upřímným srdcem, už si nedokážu představit život bez tebe. Musíš mě najít, prosííím!“

„A proč se nepokusíš ty najít mě?“

„Ne, to nejde, někdy ti to vysvětlím.....“

„Proč by to nešlo? Asi se o to ani nechceš pokusit. A já abych se pak trápila, co?“

„Jenny, poslouchej.......já nejsem obyčejný kluk.....já jsem.....“

.........................................

 

„Vstávat, holčičko. Podívej, kolik je hodin.“

„Nanaaaaa, zrovna se mi zdálo něco důležitééééého!“

„Ale holčičko, zase ty tvoje sny! Pochop, že on prostě neexistuje. Je jen výplodem tvé bujné fantazie!“

„Uf, Nano, 7:50? Proč jsi mě nevzbudila dřív! Jsi děsná chůva, teď přijdu pozdě do školy!“

„Ale já se tě pokoušela vzbudit, ale ty jsi byla tuhá jak kámen, no vážně!“

„Nevymýšlej si, nemám tak tvrdý spánek!“

„Ne, bylo to jakoby jsi ani nebyla ve svém těle!“

„Nano, nezačínej zase s těma svýma čárodějnickýma povídačkama nebo přijdu pozdě. Papa. A táta?“

„Však víš, že má moc práce. Odešel už brzo ráno.“

„Aha......ještě, že mám dneska přednášky až od devíti. Snad ještě stihnu přijít včas.“

 

........................................................

 

Takže, abyste to chápali. Jmenuji se Jenny Lee, ano, jsem napůl američanka a napůl vietnamka. Na základce si mě vždy dobírali, dokonce mi dali přezdívku ufo – šikmé oči, rovné černé vlasy, menší postavy, bronzová pleť, zkrátka a dobře – ze všeho něco. Nenáviděla jsem to a každý den chodila do školy s nechutí. Po čase jsem mívala dokonce takové deprese, že jsem se doma zavírala na záchodě a chtěla si podřezat žíly. Naštěstí jsem k tomu ale nikdy nenašla odvahu.

Vždycky jsem lítala tak trochu v oblacích a měla svůj vysněný svět, ale brzy jsem zjistila, že tento svět má od toho mého vysněného hooodně daleko.

Maminka, Mary se jmenovala, mi zemřela, když mi bylo 12 let. Měla jsem to těžké, musela jsem všechny ty bolesti života snášet sama, první zklamání v lásce, závislost na alkoholu atd, atd. Proč?

Táta, Thomas na mě nikdy neměl čas. Dělá právníka a stále někde lítá, tak mě pověsil na krk tetě, která mi dělá chůvu. Dala jsem jí přezdívku Nana, protože mi připomíná moji zesnulou babičku....a ona si na to zvykla.

Teď je mi 22 a studuju na vysoké škole, čeká mě ještě jeden rok. Na výšce se každý stará sám o sebe, takže mi všichni dávaj pokoj, což jsem ráda. A co si budeme povídat, za ty roky jsem pěkně zkrásněla. Je ze mě kus baby, za kterou by se otočil nejeden chlap, kdybych tu svoji krásu ovšem neskrývala za Emo stylem. Takto se mě spíš kluci vyhýbají. Dělám to proto, že mě se líbí jen jeden jediný a žádný jiný mě nezajímá.

Jmenuje se Mathyas. Je z Virginie, tuším. Je to velký umělec.

Ach, lidi, kdybyste věděli jak krásně zpívá a maluje ty nejkrásnější obrazy! Je mu 28 let, ale to, že je starší přece vůbec nevadí. Má krásné kudrnaté blonďaté vlasy, modré oči, vysoký, hodně bílý (někdy mi přijde jakoby ani nechodil na sluníčko).

Zamilovali jsme se do sebe na první pohled, ano, miluji ho z celého srdce.

Ale má to jeden háček. Je to kluk z mých snů. Existuje vůbec? Nehodlám žít dále v této nejistotě a proto hned o prázdninách, které nastanou již za pár týdnu, se ho vydám hledat. Zbláznila jsem se? Asi ano, na cestu do Virginie si šetřím už víc jak rok. Ale láska dělá divy. Je to tak prazvláštní cit, který mě tam pohání.

Ach, Mathyasi, musím tě najít......za každou cenu!

 

.......................................

 

„Frede, můžeš prosím tě za mě podepsat tyto dokumenty? Mám práce nad hlavu!“

„Samozřejmě princi.“

„Víš, někdy si tak říkám, proč zrovna já jsem musel po otci zdědit tenhle titul? Proč po mém otci nepřevzal tenhle post můj bratr Simon?“

„Ale lásko, jak to zas mluvíš. Můžeš být rád, že tě otec zahrnul do závěti a teď máš všechno tohle bohatství.....“

„Ahoj, Victorie.“

„Copak, nevidíš mě rád?“

„Jsem jen unavený, Victorie.“

„Proč tak formálně? Víš přeci, že mi můžeš říkat Vicky.“

„A dost! Už toho mám vážně dost jak se mi stále snažít dostat do přízně. Jsi vypočítavá mrcha, to ti povím! Nejde ti o mě, ale o peníze, který mám. No tak pověz, kdybych byl chudý jak kostelní myš, ani okem by jsi o mě nezavadila, že mám pravdu?“

„Drahoušku, ale ty nejsi chudý, tak tohle nemusíme řešit.“

„Vidím, Mathyasi, že jsi stále nedospěl. Slečna Victorie patří mezi místní smetánku, můžeš být rád, že má o tebe zájem.“

„Vévodo, vy se do toho laskavě nepleťte, nemůžete mi řídit život!“

„Pojďme, drahoušku, necháme ho chvíli o samotě, není zrovna ve své kůži.“

„Jistě, lady.....až po vás.“

 

......................................

 

Co je tohle za život? Tohle jsem nikdy nechtěl, žít si na úrovni jak někdo. Jak rád bych studoval na normální univerzitě a neměl soukromého učitele. Chodil se bavit bez toho, aby se o mě okamžitě psalo v bulváru, zamiloval se a byl šťastný. Jenom tak, jako každý jiný. Kdyby to tak šlo, už dávno bych šel hledat Jenny. Jsem si jistý, že existuje. Snad mě nezklame a jednou mě opravdu najde. Jenže, co řekne na to, že jsem princ celé Virginie? Princ Mathyas II. ?

 

 

---