Do sebe

Je ráno bez konce čtvrtého adventu
jak s uchem na mušli města je šum
ústa ryb oněmí v jediném mementu
kosti mé zavoní z šatů ven psům.

Dívám se z dovnitř ven a vidím zas 
vstávají ulice jak v poslední soud
a tisíc tváří mít ve tváři mráz
milion pohledů do sebe vplout.

A nevím co nemít a co říci k tmám
které jsou tělem mým, když zhaslé je
zvonění nalezlo třináctkrát hran 
k hodinám které jsou bez naděje.

Když žíly větvoví ve kmen se pojí
proměn je bez konce světla na noc
tou chvílí rány se v samotu hojí 
bolesti nemají nad námi moc.