Vzdělávací proces v osidlech Kultury chudoby

~~
Vzdělávací proces v osidlech Kultury chudoby
pocta ZŠ Poběžovice

 

ZŠ Poběžovice dnes patří k těm mála školám v ČR , které se mohou pochlubit přívlastkem inkluzivní a férová. Již dva školní roky zaměstnává asistenta pedagoga, který slouží více méně jako mediátor mezi školou a rodiči. Připravuje půdu pro dobrou spolupráci mezi školou a rodiči. Radí pedagogům, jak lépe nastavit individuální plán konkrétního žáka apod.
V samotném začátku, kdy jsem měl za úkol nastavit, definovat a vůbec vymyslet náplň práce pro asistenta pedagoga, jsem věděl, že tato práce se bez „terénu“ neobejde.  Počítal jsem s tím, že asistent bude nucen s rodiči pracovat mimo školu, v prostředí jim blízkém. V prostředí  ,kde se cítí býti v bezpečí a to u nich doma.
Tedy  zvolil jsem metodu terénní práce jako jednu z nejefektivnějších ale byl jsem si také vědom jejích rizik. Cílem této metody je, a celé jsem to tak koncipoval ,aby se rodič  naučil chodit do školy. Škola přestane být vnímaná jako něco „nebezpečného“ ale jako něco, kde mi pomůžou řešit mé problémy a problémy mých dětí.  Což se postupem času vše splnilo a opravdu se rodiče nebojí přijít do školy a řešit své problémy.
Nyní jsem schopen rozdělit rodiče do tří základních skupin podle jejich míry spolupráce se školou. Toto rozdělení je určeno v první řadě k terénní práci ale, jak si později ukážeme, dají se z něho vyčíst i předpokládané problémy žáka.
 

Skupina A:
• Spolupráce rodičů se školou:
Rodiče pasivně spolupracující se školou, avšak vzniklý problém dokáží velmi rychle vyřešit, většinou s minimální pomocí asistenta pedagoga. Nebojí se přijít do školy a tam řešit daný problém přímo s učitelem za účasti asistenta pedagoga. Děti se účastní mimoškolních aktivit . Rodiče se uvědomují důležitost vzdělání v budoucnosti svých dětí.
• Socio-ekonomická situace rodičů
Většinou se jedná  rodiče v náhlé těžké životní či finanční situaci. Rozvod, pohřeb a sním spojené náhlé finanční výdaje, ztráta zaměstnání apod.  .
• Očekávané problémy žáků
Zhoršení prospěchu. Záškoláctví. Nezaplacené obědy.

Skupina B:
•  Spolupráce rodičů se školou
Rodiče velmi pasivně spolupracují se školou. Dá se mluvit o nucené spolupráci. Plní „své povinnosti“ vůči škole v rámci svých krátkodobých finančních dispozic. Potřebují asistenci v domluvení schůzek s učitelem .  Dětem platí „ jen to co musí“ . Děti nenavštěvují mimoškolní aktivity s finanční spoluúčastí, podle jejich slov jsou to „zbytečné peníze“.  Příprava do školy je nedůsledná. Účast na třídních schůzkách je nepravidelná. Rodiče si málo uvědomují váhu vzdělání v budoucnosti svých dětí. 
• Socio-ekonomická situace rodičů
Většinou se jedná o dlouhodobě nezaměstnané , stále aktivně hledají práci. Zadlužené s hrozící exekucí, stále se snažících splácet.  Rodinný rozpočet je postaven mezi období vyplácení dávek a podpory nezaměstnanosti .  Obvykle se jedná o 14 dní.  Uvědomují si stále své místo ve společnosti a snaží se o jeho zlepšení. 
• Očekávané problémy žáků
Špatná příprava do školy, slabý prospěch, pravidelná krátkodobá absence, slabá motivace ke vzdělání, slabá finanční podpora školních a mimoškolních aktivit, záškoláctví, kouření a experimenty s lehkými drogami a alkoholem.
 
Skupina  C:
• Spolupráce rodičů se školou
Žádná spolupráce se školou.  Rodiče neplní své povinnosti vůči škole. Nedůvěra ke škole jako k instituci. Potřebují asistenční službu nejen ke kontaktování učitele ale i k jednání s ním. Děti nenavštěvují žádné mimoškolní aktivity, nechodí na obědy. Žádná nebo jen velmi sporadická příprava do školy a taktéž kontrola studijních výsledků. Rezignovali na vzdělání, protože v něm nevidí žádnou budoucnost.

• Socio-ekonomická situace rodičů
Nebojím se zde použít termín Kultura chudoby, kterou popsal Oscar Lewis.  Dovolím si citovat: „Hrozí jim vězení, exekuce, nenajdou práci, začíná je sledovat sociálka. V rezignaci se  začnou navzájem chránit, jeden druhého žádným úřadům neudá. Normálními se stanou drobné krádeže, od obchodů po využití příležitosti kdekoliv kolem sebe, připojení na sousedovu elektřinu, půjčky na všech stranách, podvody, lži. Ženy na stálé mateřské (dnes také již např.  pěstounské ), brzké začátky se sexuálním životem potomků, nechuť vůči jakémukoliv styku s úřady. Není výjimkou, že s obavami skladují nebo vyhazují neotevřené obsílky a doporučené dopisy. Pokud něco dostanou, nakoupí, vydělají, ihned užívají dne. Naprosto nesmyslně, v dané minutě věří, že takhle bude i zítra. Naprosto neplánují. Nějak bylo, nějak bude, co sníme, to nám nikdo nevezme. Pro zlepšení tíživých pocitů si nárazově dopřejí až nesmyslný luxus, podléhají reklamám, včetně těm o penězích zadarmo. Pokud by začala nějaká pomoc a ihned za pár minut nebo hodin nebylo líp, rezignují. Jen málokdo se zvedne a začne opravdu znovu snažit. Nahrává tomu odvyknutí řádu dne a bezvýchodnost nezaměstnanosti. Rozdíl mezi jednotlivými lidmi, kteří sklouzli až sem dolů a drží se zde, je v tom, nakolik vzdají možný návrat mezi ostatní, nakolik se oddají vegetování a také, zda jsou schopni udržet v pořádku alespoň vlastní obydlí a sami sebe.“ (http://www.outsidermedia.cz/Nepohadka-1.aspx)

• Očekávané problémy žáků
Absence školní přípravy, velmi slabý prospěch, neomluvené absence, pravidelná dlouhodobá absence, žádná motivace ke vzdělání, nedůslednost ve výchově, psychické poruchy vnímání reality, užívání lehkých drog a experimenty s drogami tvrdými pro ně lehko dostupnými (toulen, alkohol, pervitin), hrubé porušování školního řádu, šikana, týrání, sexuální zneužívání, lehká kriminalita jako např. krádeže.

 Skupiny ab, bc jsou přechodovými stadii mezi skupinami. Musíme si uvědomit, že směrem k základně trojúhelníku se rodiče dostanou velmi snadno a rychle, ale návrat směrem k vrcholu je velmi obtížný a ze skupiny C , takřka nemožný.
¨

Musíme si taktéž uvědomit, že dospělého člověka nepřevychováme, že ho můžeme jen směrovat a to jen za předpokladu , že k tomu má vůli .

Práce se skupinami:

Jako v každé práci je důležité stanovení cíle.  Pro všechny skupiny platí jeden cíl a tím je, že se rodiče "naučí" chodit do školy řešit své problémy a problémy svých dětí. Škola se tak stane " otevřenou institucí " a nebude určena jen ke vzdělání ale také k sociálnímu poradenství.  S tím souvisí i změna pohledu na školu jako instituci a  přizpůsobení školy k potřebám sociálních skupin navštěvující školu. ZŠ Poběžovice má jako jedna z mála českých škol nakročeno tímto novým a odvážným směrem.  Škola se ale potýká nejen s nedostatkem finanční podpory ale, a to je snad jeden z největších problému, také s nepochopením většiny vzdělávacích institucí. Škola stojí před problém návaznosti inkluzivního vzdělávání, kdy absolventi inkluzivní školy jsou "vylučováni" na středním stupní vzdělávacího procesu, protože ten se ještě nedokázal transformovat a zůstáva tak pořád ještě systémem stavěným na metodách, jakými jsou porovnávání  známek, grafů úspěšnosti a podobných přebytků "jezuitského" školního systému. Střední školy ještě pořád v mnohém vychovávají lehce nahraditelné jedince a mála ze středních škol dovolí rozvíjet osobnost studenta, učně. Nemám teď na mysli jen učební obory, kde je hlavním cílem naučit studenta naučit ho řemeslo ale také střední odborné školy a hlavně gymnázia.

Můžeme se tak setkávat s nadanými žáky , kteří nejsou přijati na gymnázium díky svému tělesnému handicapu.  Což není jen "velká škoda" ale obrovský  mínus pro společnost.
Rodiče jsou hlavními hybateli tohoto procesu transformace školství. Rodiče jsou těmi, kteří vybírají školu a tím i budoucnost svého dítěte.  Tudíž , jestli si inkluzivní škola získá rodiče už na základním stupni, ti jsou potom schopni vyvinout dostatečný tlak na změnu školství středního. 
Proto jedním z hlavních cílů inkluzivní školy by měla být úzká spolupráce s rodiči a to na půdě školy. Škola pro ně musí býti institucí srovnatelná s kostelem, kam si člověk chodí nejen pro útěchu a radu.

Skupina A,B mají tu výhodu, že se rodiče nebojí navštívit školu jako je tomu u skupiny C. Proto terení práce není primárně nastavena na zbavení odmítavého postoje ke škole ale větší motavicí ke vzdělání.
Skupina A , B má tu výhodu, že je zde možná prevence. Prevence soc. vyloučení.  Je zde možné směrovat rodiče tak, aby nespadli do soukolí chudoby a dostali se tak do skupiny C. Jsou tady možné přednášky, besedy na téma finanční gramotnosti, prevence kriminality, drogové závislosti apod.
 Skupina A, se vyznačuje motivovanými rodiči, kteří se do této prevence rádi aktivně zapojí ( je zde možné zapojit rodiče do příprav těchto besed a přednášek) .
Ve skupině B již není tak velká motivace rodičů. Setkáme se tady i s odmítavým postojem k těmto prevetivním akcím. Proto je zde důležitá práce terenního pracovníka, který namotivuje rodiče. Dodá jim odvahy se těchto akcí zúčastnit. Slovo odvaha je zde na místě , protože ve skupině C se setkáme s rodiči, kteří se neodváží opustit bezpečí svého domova, neodvaží se ani svěřit se svými problémy, na tož vůlí je řešit.

Skupina B, se od skupiny A liší délkou trvání soc.  resp. finančních problémů rodičů. Setkáme se zde s rodiči, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní a zvyklí  na "odmítání". Toto "odmítání" jim podemlelo sebedůvěru ale pořád jim zůstáva odvaha a víra "lepší příští". Na tomto je nutné stavět! Terénní pracovník zde hraje roli rádce a osoby, která v nich jejich odvahu a víru v "lepší příští" dokáže posílit. Tyto rodiče je velmi důležitě motivovat ve vzdělání svých dětí. Ukázat jim důležitost vzdělání.  Dobře se zde uplatní metoda pozitivních příkladů a je zde možné i "nabalování" . Platí zde heslo "Dobré příklady táhnou!"
V této skupině je důležitá kontrola. Kontrola domluveného chování.  Terénní pracovník si zde musí ověřovat, zda-li se rodiče opravdu řídí jeho radami. Rodiče v této skupině jsou velmi náchylní řešit své problémy tou nejjednodušší cestou, která většinou vede "do  skupiny C". Terénní pracovník je povinen jako rádce ubezpečovat rodiče v tom, že to nejjednodušší v daném okamžiku neznamená zlepšení budoucnosti.

Skupina C, se liší diametrálně od dvou předešlých skupin.  Tato skupina vykazuje chování nositelů kultury chudoby.  Musíme si uvědomit, že kultura chudoby je neetnická! Terénní pracovník se musí oprostit jakýchkoliv etnicky zbarvených závěrů jinak zabředne v bezvýchodnosti situace. I když bude vykazovat, 90% klientů patří do jedné etnické skupiny, jejich chování nebude dáno kulturním vzorcem etnika ale vzorcem chování kultury chudoby. Kultura chudoby  nejsou nic jiného než ty nejednoduší vzorce chování k přežití na okraji společnosti a v chudobě.  Jak jsem již napsal, nositelé resp. rodiče řeší své problémy nejjednodušším  možným způsobem, který zaručí okamžitou změnu situace.  Absentuje zde jakékoliv plánování do budoucna. Rodiče ztratili obavy z budoucnosti. Budoucnost svých dětí řeší obdobně. Důležité je pro ně, aby se dítě dokázalo o sebe postarat teď a nyní, nikoliv v budoucnu.  Myšlení těchto lidí je většinou zkratovité, bezmyšlenkové. Tito lidé ztratili zdravou, společensky uznávanou sebedůvěru v sama sebe.  V budování sebedůvěry potřebují slabšího jedince nikoliv sobě rovného jako je tomu u většiny populace. Proto se zde setkáváme z rodinnými excesy jakými jsou týrání, sexuální zneužívání apod.  Děti žijích v takovémto prostředí automaticky začnou kopírovat chování svých rodičů. Tak se tyto vzorce chování předávají a  z asociálního chování se stávají kulturní vzorce chování .
Zde terénní pracovník stojí již před kulturním problémem způsobený sociální  situací .
Terénní pracovník zde hraje roli důvěrníka namísto rádce. Terénní pracovník musí v prvé řadě umět rodiče vyslechnout a pochopit.  Jeho cílem není rodiče nijak  "převychovat" . Cílem je jako v každé skupině naučit rodiče řešit " své problémy" na půdě školy. Tito lidé ovšem ztratili jakoukoliv důvěru v instituce. Školu berou jako instituci represivní nikoliv vzdělávací.  Vzdělání resp. jeho míra, tak jak je chápána naší kulturou (nebojím se použít termínu naše kultura) , je odmítána v lepším případě brána s úsměvěm na rtech se slovy: " k čemu to je?".
Terénní pracovník v této skupině je soc. pedagogem, učícím rodiče důvěry ve státní instituce. Zbavuje je strachu opustit bezpečí své komunity. Učí je mluvit o svých problémech.  Proto je vystupuje na začátku jako důvěrník než jako rádce. Nechci napsat, že se musí stát jedním z nich, aby si získal jejich důvěru, ale  musí tyto lidi pochopit a chápat jejich konání v jejich přirozeném prostředí.  Musí si uvědomit, že to, co je pro nás vlastní, je pro nositele kultury chudoby cizí.

Čím dříve si toto pracovník uvědomí a vezme za své, tím dříve a efektivněji dokáže pracovat s lidmi se skupiny C.

Pracovník ( nechci používat slovo terénní a už vůbec ne slovo sociální), má tu velkou výhodu, že se k rodičům má přístup přes jejich děti tzn. může zde velmi snadno uplatnit získanou důvěru dětí ke kontaktování rodičů.  Vlastně jinak než přes děti se k těmto lidem ani nedostane. Rodiče se vyznačují velkou nedůvěrou k jakýmkoliv cizím osobám.

Nechci zde vypisovat metody práce. Důležité jsou zde cíle.   Cílem v každé skupině je lepší motivace ke vzdělání, zlepšení spolupráce se školou, zlepšení celkové situace žáka ve škole, zastavení postupu rodičů "směrem k základně trojúhelníku".

Jestliže jsem na začátku psal, že je nutná změna celého školního systému, aby inkluzivní školství mělo budoucnost. Musí se i změnit sociální systém resp. sociální politika státu, aby se již nadále nerozšiřovala kultura chudoby. Musí se skooperovat práce sociálních odborů, neziskovek a školy jako jedné z ústředních institucí, která je schopná vyvinout dostatečný tlak na rodiče ale také jim dokáže efektivně poradit a pomoc.
Škola se tímto stane centrální sociální institucí , která se bude aktivně podílet v boji proti rozšiřování kultury chudoby tím, že bude dávat rovné příležitosti všem dětem  bez rozdílu. Jedině tak dokážeme efektivně bojovat proti xenofobii, rasismu, diskriminaci a všem  faktorům, které vedou ke ghettům.

Stát musí pevně ukotvit pozici sociálního pedagoga při všech vzdělávacích institucích.  Jedině tak dokážeme pracovat nejen se žákem jako takovým a získat z něho maximum toho, co je v něm, ale také vyvíjet zdravý tlak na jeho rodiče. V 19. stol. to byli děti, kteří učili rodiče číst.  Nyní to budou děti, kteří rodičům ukáží, jak mohou žít. 
Sociální pedagog, terénní pracovník, školní psycholog, sestava asistentů, moderní učitelé a ředitel, co nebojí riskovat . To je základ školy, která mění společnost!

Závěr patří Poděkování ZŠ Poběžovice, která se snaží o změnu společnosti a umožnila mi experiment s asistentem pedagoga, který plní funkci terénního pracovníka, sociálního pedagoga v jedné osobě. Tou odvážnou osobou je Eliška Ferková.
Na jednom sezení s učitelským sborem si ředitel ZŠ Poběžovice postěžoval, že propásl šanci měnit společnost. Tímto mu jeho tezi vyvracím. Šanci nepropásl! On a jeho učitelský sbor mění společnost . Společnost ze spádové oblasti této školy, začala vnímat základní školu jako instituci nejen ke vzdělávání jejich dětí ale také jako instituci, která jim aktivně pomáhá v jejich těžkých životních situacích.
Antonín Ferko

---