Andělům bez křídel říkáme maminky

První, co jsem na světě spatřila, byla Ona. Ona s velkým ,,O", protože velká písmena se píši vždy, když se jedná o něco důležitého. A to Ona skutečně je! Mé kulaté, slzami zalité, hořkočokoládové oči ji poprvé zahlédly koncem května roku 1996. Bohužel si to nepamatuji, ale myslím, že i ty její byly jako skleněnky a srdce ji zaplesalo stejně jako venkovnímu davu, který (ve 21:25) pozoroval ohňostroj. Nevím, co oslavovali!? Asi mé narození! 
Když už jsem trošku povyrostla, začala mluvit a pořádně vnímat svět kolem sebe, každé ráno mě něžně budila slovy:,,Baroušku, jdeme do školky." Pečlivě mi vybrala oblečení, učesala dva copánky, připravila snídani a ruku v ruce jsme vyrazily. Odvedla mě do třídy a sama se odebrala do ředitelny téže budovy. Po osmi hodinách mě zas vyzvedla, potěšila každodenní ,,mňamkou" a vlepila pusu na líčko. A opět, ruku v ruce, jsme se vydaly domů. 
První školní den mi také vybrala jen ten nejlepší obleček, učesala dva copánky, připravila snídani a spolu s tátou jsme všichni tři, ruku v ruce, vykročili pravou nohou! Nechtěla jsem se jí pustit a vydat se hledat volné místečko k sezení, tak mě láskyplně objala a řekla:,,Neboj, vždyť jsem tu s tebou", usmála se, a až tehdy jsem si všimla našich stejných plných rtů. Během základní školy mě podporovala ve všech mých méně či více bláznivých nápadech, v mých sportovních výkonech i naivních dětských snech. Za to jsem jí neskutečně vděčná, protože jsem si už v devíti letech dokázala věřit v tom co dělám, a zároveň nebýt namyšlená.
3.září 2007 - den, kdy jsem poprvé zasedla do lavice na gymplu a měla před sebou nepředstavitelně dlouhých osm let středoškolského studia. Ani tohle zářijové ráno mě nenechala ve štychu a opět mi učesala dva copánky, připravila snídani a vyrazila se mnou vstříc tomu neznámému dobrodružství.
Plynul sedmý rok z těch nekonečně dlouhých osmi. Během té doby jsem vyspěla, a tak z nás začaly být kamarádky. Svěřovala jsem se jí, povídala jí o svých láskách a ona na oplátku zas o těch svých, ukazovala mi fotografie za mlada a já se div nepolekala, co dělám na té černobílé fotografii! Byly jsme si tak neskutečně podobné. Nejvíce v okamžiku, kdy jsme obě vyšly ze svých pokojů stejně oblečené! To jsme milovala. Stejně jako její každodenní snídaně, její smysl pro humor, její objetí, její někdy až moc jedovatou upřímnost, její cílevědomost, užívání si života... Zkrátka byla tou pravou Mámou! Mámou s velkým ,,M", protože... no, to už jste slyšeli.
Málokdy jsme ji viděla nepříjemnou nebo se zamračeným obličejem. Po většinu času zářila optimismem a vycházelo z ní to kouzelné fluidum a esprit, který musel omráčit každého kolemjdoucího. Vždy si šla za svým snem a to co chtěla, to získala. Přes všechnu dřinu, námahu a obětavost se jí dostalo zasloužené odměny, díky které zářila ještě víc! Zářila jako hvězda na temném nebi. Zářila pro mě. Celý život...

...ale i hvězda jednou vyhasne. Přesně to mě doprovázelo v mých snech a vždy, když jsem se probudila, cítila jsem se, jakoby mě někdo bodl nožem, jako by mi ukradl srdce. Občas mě to dohnalo i k slzám, ale naštěstí jsem si brzy uvědomila, že realita je jiná, a že Máma připravuje vedle v kuchyni tu svou snídani. Dala bych vše za to, aby tu mohla být se mnou navždy. Třeba bych vymyslela kouzelný nápoj, který by bytí navždy umožnil. Nebo pilulku, která by na sobě měla vytištěno: Live forever! Nebo by se člověk posypal takovým zlatavým práškem a vytvořila by se kolem něho neviditelná bublina zaručující vitalitu na tak dlouho, jak by si člověk přál. Možná to je naše budoucnost, možná lidé nebudou přicházet o své drahé ve chvíli, kdy to nejvíce bolí a drásá srdce. Neztráceli bychom ty nejdůležitější osoby v našem životě, naše anděly bez křídel, kterým se říká maminky. 
Tohle vše byly jen mé neskutečné představy. Nevynalezla jsem žádný drink, ani pilulku, ani třpytivé padající zlato. Tentokrát jsem se ze snu neprobudila (a to jsem pro to dělala opravdu vše). Oněměle jsem seděla ve svém rodném bytě, mé kulaté, slzami zalité, hořkočokoládové oči na ni zíraly v knize Naše dětátko a četly text, který po sobě zanechala začátkem června roku 1996: Milá Barunko, den, kdy jsi se narodila pro mě zůstane nejrkásnějším v životě. Jsi moje největší láska, můj miláček, prostě všechno na světě! Tvoje maminka. 
Bohužel si to nepamatuji, ale myslím, že i ty její byly jako skleněnky. Bude mou ctí sepsat také pár řádků, které vystihnou můj vztah k Oné: Milá Maminko, den, který jsem s Tebou strávila naposledy, pro mě zůstane nejvzácnějším v životě. Byla jsi tu pro mě vždy a byla přítelem, kterým všechny maminky nejsou. Ale já jsme vyhrála tu nejlepší! Tu nejlepší ze všech nejlepších. Budu na Tebe myslet každý den ve dne v noci...
Z mých myšlenek na bílém papíře mě vytrhla má tříletá dcerka Pavlínka. Vykulila oči a řekla:,,Proč se jmenuju stejně jako babička, maminko?"