Setkání na místě (zlo)činu

Areálem Osvětimi se procházíme už asi tak dvě hodiny. Jsou to dvě hodiny plné deprese, mizérie a děsivého úžasu, co je člověk člověku schopný napáchat. Naší poslední smutnou zastávkou má být k Osvětimi přilehlá Březinka.

Dominantní bránu likvidačního tábora Březinka poznávám již z dálky. Tento obraz dobře znám nejen ze Schindlerova seznamu, ale také z mnoha knížek a učebnic. Brána, skrz níž vede kolej, jejíž jednosměrnost byla pro většinu vězňů osudná, se totiž stala jakýmsi symbolem či mementem (ne)lidské krutosti, která ve svém rozsahu nemá obdoby. Ještě než ale s mrazivým pocitem touto bránou projdu, naskýtá se mi jiný, dosti zvláštní pohled.

Na deštěm oplakaném chodníčku mě míjí roztáhlá skupina studentů, která upoutává mou pozornost svou hlučností a nápadnou a tomuto místu nepatřičnou rozverností. Podobné hloučky mladých lidí znám z centra Prahy. Obvykle je vidím postávat a povykovat na Staroměstském náměstí s taštičkami z Hard Rock Café či mikinami Prague: Drinking team. Snažím se odhadnout jejich národnost. Dle oblečení a barvy pleti a vlasů je tipuji na Italy či Španěly, ale něco mi na jejich chrochtavé řeči nesedí. Mé usilovné přemítání o původu těchto studentů je však přerušeno, jakmile jeden mladík z oné skupiny začne rozvíjet jakési plátno stočené na bidlu, které dosud držel pevně v ruce. Toto plátno se ukáže být izraelskou vlajkou a já mám vzápětí o původu těchto výletníků zcela jasno.

Ve chvíli, kdy pozoruji tu modrobílou vlajku, jak vítězoslavně plápolá ve vzduchu, pohlcuje mě velmi zvláštní pocit. V hlavě mi rotuje tolik rozdílných myšlenek, otázek a dojmů, že nejsem s to je všechny rozeznat.

Mou první podvědomou reakcí je úkrok stranou. Nevím proč, ale mám nutkání jít těmto mladým lidem z cesty. To oni jsou ti dědicové tisíciletého židovského utrpení, byli to právě jejich předci a příbuzní, kteří byli na tomto místě umučeni a jsou to také oni, kteří budou mít navěky právo přijímat soustrast a lítost celého světa. Když se ale pozorněji zadívám do těchto mladých rozjařených tváří, úmysl ukročit z úcty stranou mě rychle opouští.

V jejich pubertálně přidrzlých výrazech se zrcadlí sebevědomí s hrdostí, jež je nejznatelněji demonstrováno mladíkem třímajícím izraelskou vlajku (když se za davem ohlédnu, ve vzduchu vlají už tři Davidovy hvězdy). V obličejích těchto mladých Židů paradoxně marně hledám to, s čím sem přišli všichni ostatní návštěvníci: pokoru.

Je velmi důležité zmínit, že ve způsobu vnímání naší minulosti je zapotřebí dvou druhů pokory – totiž pokory s obětmi a jejich potomky a pokory s potomky zločinců. Ta první pokora by se ve tvářích mladých Izraelců, které jsem tehdy v Osvětimi potkala, ještě našla, ačkoli by se dala snadno zaměnit s jakousi perverzní hrdostí na vyvražděné předky. Tu druhou pokoru však, pokoru s lidmi, kteří po svých předcích dodnes nesou na zádech kříž odpovědnosti za ty nejodpornější zločiny, jsem u těchto mladých Židů postrádala.

Najednou se (a je to takřka fatální shoda okolností) odněkud vynořuje skupina německých studentů. Cupitají za svým průvodcem směrem k areálu Březinky a míjejí přitom hlouček izraelských „nacionalistů“. Je to mrazivě působivý pohled. Zatímco vnuci a pravnuci židovských vězňů rázně kráčejí od brány tehdejšího tábora smrti, vnuci a pravnuci německých trýznitelů do něj se sklopenou hlavou vchází. Dané okolnosti a národní příslušnost těchto mladých Němců od nich totiž nic jiného než sklopení hlavy nevyžadují.

Přemítám o tom, jak toto letmé setkání a především ty ostentativní projevy židovské hrdosti působí na samotné Němce. Ti totiž mohou pouze snít o tom, že by na nějakém pietním místě německého utrpení, podobně jako Židé v Osvětimi, patrioticky mávali německou vlajkou nad hlavou. Předci Němců šourajících se nyní vstříc výčitkám minulosti se totiž zapříčinili o to, že Německo už nikdy nebude moct být hrdým národem nebo přinejmenším tuto hrdost nebude moct dávat příliš najevo. Odebráním nároku Němců na lásku ke své vlasti bylo uvolněno mnoho prostoru pro hrdost židovskou. Tímto způsobem bylo Izraelcům zaručeno určité privilegované místo ve společnosti, které jim až do dalšího pogromu bude umožňovat hrdé národní sebevyjádření bez toho, aby byli kýmkoli nařčeni z nacionalismu.¹

S naší průvodkyní konečně procházíme bránou do rozlehlého areálu Březinky. Zastavujeme se u jednoho z prvních baráků, kde průvodčin výklad o 70 let starých hrůzách pokračuje. Během výčtu nelidských podmínek, které v těchto barácích vězni museli snášet, si všímám oné skupinky německých studentů, kteří, podobně jako my, naslouchají své průvodkyni u vedlejšího baráku. Téměř všichni mají disciplinovaně zasmušilý výraz. Odmala ví, jak se v podobných situacích chovat. Odmala jsou zvyklí nést břímě viny svých předků. Možná to některé z mladých Němců už obtěžuje, takto zpytovat svědomí před celým světem za hříchy, které nespáchali, nemají však na vybranou. Stigma vrahů jim do určité míry zůstane navždy, stejně tak jako si Židé i nadále zachovávají stigma obětí.

Když pak vidím skupinku Němců odcházet ke svému moderně vybavenému autobusu, všimám si, že jejich zasmušilé výrazy jakoby lusknutím prstů zmizely. Nevypadají sice tak rozjařeně jako mladí Židé, nicméně nepůsobí zrovna dojmem, že by tím, co zrovna viděli, byli nějak zvášť otřeseni. Němci se bez většího povyku mezi sebou baví, usmívají se a snad už se i těší, až si konečně sednou na své místo v autobusu.

S hořkostí si musím přiznat, že jsem tu nejspíš jediným člověkem, kterému se hlavou honí myšlenky o stigmatech minulosti. A možná je tak dobře. Někdy je snad lepší se od dějinných cejchů, které nám jsou přisuzovány naším původem, jednoduše odprostit.