Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Slova se topí v záplavě, co se rodí v palici,
topí se a nechtěj na papír.
Myšlenka malá, myšlenka bílá, zastudila včera z večera,
zahřála mě na dlani, zastudila do čela.
Bílý je jak bílé moře, bělostné jak zasněžené pláně,
ten strop, na který hledím, sama na své lodi,
sama na posteli bez bradel, malé a úzké,
hledím na moře z bílé omítky s vlnami a příbojem.
Držím se postele za každou cenu, srostly jsme spolu,
je to ta nejlepší nejměkčí postel, malá a bezpečná,
když zavřu oči, ten strop nevidím, vlastně tam není a nebude,
moře je tiché většinu roku, že ani nevím a nechci vědět, že tu je.
Rozdáme si papír a tužky,
nakresli svůj nejšťastnější den,
až jsi překvapen,
jak tužka po papíře tančí.
Princezna bílá, princezna tanečnice
zblázněná do Měsíce
se příští týden vdává
a po roce křičí "Nikdy více!"
Tak to máš s tím příbojem
a temnými trny a se stropem.
Máš dvě cesty a ta temnější vždy víc láká,
no co si tu povídat budem, že.
Poslední sklenice vína, tak sladká, tak trpká, na vlně šumí,
slyšíš další velké vlny, co buší a křičí zvenčí,
že taky chtějí dál, ale co naděláš,
když to vívno bylo první, tak trpké, tak sladké.
A ohlížení nepomůže, ani druhý svět, kde ten vinný květ
bude viný všemi slovy, šepotem a hluchým snem.
Ještě chvíli hýčkat sen, odpouštět mu, chvíli jen
na vlnách a vlnkách venku, pak zas usne, neslyšen.
ooo Nejlíp se někde zašít. Už ani ty oči neříkají, co cítí (teda většinou). V dobrém s tolika lidmi, ale ve smutku sama. Opatrující oči a ruce nesmí a snaží se jinde. Možná se pletu, ale asi se musí hodně nutit nedívat se mým směrem.
Je na prd, když jste jako houba a všichni kolem se mračí. To se pak mračíte taky a v tu chvíli se ostatní v duchu ptají, co vám zase přelítlo přes nos.
Budeme první. A když ne, stříbro taky potěší, ale nezahřeje. I když, asi bude líp, jinak budou kecy na téma "nespravedlnost" a "on to všechno odedřel a holky se vezly".
Stejně je to zvláštní, když cítíte pohledy a úsměvy, dokonce ze dvou stran, které se vás nikdy nedotknou, ale nezapomenou vám povědět, že nebýt toho či onoho, celou by vás zlíbaly.
Pak to na několik měsíců utichne. A pak nanovo.
Tyvole, z celýho večera mám úplný hovno, respektive jedny velký černý záda, který neuhly, ani když jsem je poprosila. Těším se k miláčkovi!
Písmák